Ze zápisků Zvonimíra Šupicha, 1986, o bravurní síle vodáků… v 17:07 si to po Borské přehradě bezstarostně veslovaly dvě dvojice na candátech... 7.9.2012 je jako letní den...

PELYNĚK PRO HITLERA (VÁCLAV MOTTL A ZDENĚK ŠKRLAND)

Kanoistika – C2, 10 km, Berlin 1936

Dvojice Mottl – Škrland zvítězila v Grünau v závodě kánoí na 10 km s takovou přesvědčivostí, že nadchla diváky, kteří jim při finishi nadšeně tleskali…

(Zpráva z tisku)

Zaklekají do kanoe. Pravák Mottl na háčku, levák Škrland vzadu. Dva mladíci před vojnou. Litograf a nezaměstnaný kovotepec. Dvojice ze SKEPu (Sportovní klub Elektrických podniků), bláznivě zamilovaná do vodáckého sportu, schopná v nové plátové kánoi, kterou koupil klub, proměnit souzvuk v dokonalost švýcarského hodinového stroje. Vlastně ne. Hodinový stroj by se neměl předbíhat. Jenže právě tohle oni chtějí a musí. Na tomhle jezeře, v tomhle městě, o němž se píše: „Začíná olympiáda a v Berlíně se zatýká.“

Všechno v té chvíli patří minulosti. Krátké soustředění pod stany v Davli s nevalnou hospodskou kuchyní, zatímco Němci, jejich nejsilnější evropští soupeři, tři měsíce ladili formu v Grünau s veškerým zaopatřením, s trenéry, maséry, lékařským dohledem. Samozřejmě i s líp propracovanými loděmi.

„Kluci, to není v materiálu, to musí být v rukách, prostě jak za to vezmete,“ hustil do nich svazový kapitán Bohumil Zadák. Jsou rádi, že ho budou mít za zády v motorovém člunu. Kvůli regulérnosti. Závodnicky zkušenější Škrland si moc dobře vzpomíná, jak jim na mistrovství Evropy v Kodani (jel tehdy s Koníčkem) německý motorový člun „dával boční vlny“, kdykoli předjeli jeho dvojici.

Kodaň. Raději nepamatovat. Tenkrát se jelo na moři, v dešti a větru, byly obří vlny. Instrukce pořadatelů zněla: „Tamhle u těch komínů na obzoru je cíl.“ Nezkušenost. Místo aby chytře pádlovali podél břehu, vzali to přímo. Na devátém kilometru byli k smrti unavení a kolena měli pomačkaná, že už sotva vydrželi klečet. A kánoe byla plná vody. Nezbylo než po vlnách pádlovat dobrý kilometr ke břehu. Tam vyplašili pár nudistů, obrátili a vylili loď a pokračovali směle v závodu. Brr, draze vybojovaný bronz.

Jenže tady na olympijských hrách je vlastně bronz cílem. Aspoň podle našich deníků. Porazit Němce je cílem. Před očima celého sportovního světa si na podrazy netroufnou. Organizace zařezává podle pravítka, tedy po německu. Na trati ohromné bójky, dokonce i labutě z jezera vyhnali. Přesto je dobře, že Zadák bude sedět v doprovodném člunu, určitě je to dobře. A favorité?

„Páni, viděls ty Kanaďany a Američany, to jsou hřbeti, a já mám jednašedesát kilo,“ svěřoval se záhy po příjezdu svému parťákovi Škrland. Pak se kdosi dušoval, že viděl jednoho Kanaďana zlomit ve vodě pádlo: „Takovou maj páru, to je úplně nelidský.“ Tréma a závodnická horečka. Škrland v den závodu nemůže do úst vpravit ani sousto. Aspoň trochu nasytit žaludek meruňkovým kompotem z domova.

Zaklekají do kánoe. Najít a vyhmátnout vodu, aby jim neutíkala z pádla! Rychle akcelerovat! Trenéři v doprovodném člunu mačkají stopky. Americká dvojice přídí lodi čeří hladinu jako šíp; šestašedesát záběrů za minutu. Fantastické! Robustní Kanaďané s nimi udržují kontakt. Oni jsou třetí. Šedesát záběrů. Nervozitu odhodili do vody u startovacích bloků. Předklon, rotace trupu, zasazení pádla a zase… Jdou do čela.

„Ti vaši dva snad zešíleli,“ vykřikuje přes kašlání motoru v doprovodném člunu německý trenér do ucha Zadákovi. Ten jenom pokrčí rameny. Ví své. V té chvíli hlasatel sděluje přes reproduktory divákům: „Československá dvojice vede po stu metrech o deset délek.“ Šílenci, nevydrží. Tohle si myslí kdekdo. Místo toho ještě zvyšují náskok. Dokonalá souhra, dokonalý styl. Americká loď se propadá zpět. Německá dvojice, tak tajuplná v přípravě, už nemá žádnou šanci. Jen Kanaďané a Rakušané s uctivým odstupem svádějí boj o stříbrnou a bronzovou medaili.

„Klucííí, vydržééét,“ zanáší vítr z břehu povzbuzování sladkou mateřštinou na osmém kilometru. A proč by nevydrželi. Zabírají těsně u pravé a levé borty, div si nepřiskřípnou prst. Koleno dávno tlačí, pot je zalévá, ale to všechno je úplně normální. V dokonalé souhře začínají pádlovat živěji: 63 záběrů za minutu (9. kilometr), pak 66 záběrů, 72 záběrů. Když míjejí cílové bójky, má hlasatel rozčilený hlas: „Československo vítězí v oslnivém stylu a nádherném čase 50: 33,8 minuty!“ V té chvíli zbývá kanadské dvojici do cíle přes padesát metrů, rakouské šedesát, německé dvě stě a Američanům dobrý kilometr.

Objímání, fanfára čtyř trubačů, věnce z dubového listí a honem do blahodárných sprch, protože i suverénní vítězové, zdánlivě stále svěží, potřebují z každého póru kůže spláchnout únavu.

Řidič vojenského autobusu, vždy korektní a přesný, protože odkojený disciplínou, marně čeká, až prostory zaplní nadšeným halasem československá vodácká výprava. „Jeďte pomalu za námi, my se trochu projdem berlínskými ulicemi.“ Tahle procházka, při níž nemůže chybět harmonika, trampské a hlavně národní písničky, se ve městě, kde organizací her pověřili třicet tisíc členů gestapa, SS a SA, mění v malou československou manifestaci. Zvědaví chodci a kluci nucení hrát si na vojáky v uniformách Hitlerjugend, se za nimi trmácejí s pootevřenými ústy. A organizátoři (v uniformách i bez uniforem), si netroufají zasáhnout.

„Počkejte, vy ne, svezte se, jste utahaný,“ chytá zlatou dvojici za rukáv trenér Zadák. Pak dodává: „A hlavně máte takovou fazónu, že by byl hřích toho nevyužít. Zkrátka vám chci navrhnout, abyste zítra jeli ještě kilometr místo Felixe s Rusem. Jste teď lepší. I tréninky mě o tom přesvědčily.“ Ani nemusí dlouho převažovat tuhle nabídku, téměř jedním dechem zalžou: „Kdepak, trenére, my jsme úplně grogy, ale úplně. Jenom ať taky Rus a Felix vyzkoušejí, jak chutná olympijské vítězství. Proto sem přece přijeli.“

Zadák ví, že z těch dvou nemluví únava, ale kamarádství zpečetěné řekou. A protože je férový chlap, ani nemrkne.

Zpráva z tisku: „Konečně jsme se na hlavním olympijském stadiónu dočkali chvíle, kdy němečtí námořníci vytáhli na hlavní stožár naši státní vlajku a kdy německá kapela zahrála naši státní hymnu. Bylo to na počest Škrlanda a Mottla v kanoi na 10 000 m a po doběhnutí maratónu podruhé na počest Felixe a Rusa, vítězů v kanoi na 1 000 m. Bylo dojemné slyšet tóny Kde domov můj, ale zažili jsme už okamžiky, které byly slavnostnější a srdečnější, protože jsme je prožívali v přátelštějším prostředí a v klidnějších dobách. Hymnu hráli Němci bezvadně, bohužel jen její první část. Na krásné a rázné slovenské akordy Nad Tatrú sa blýská páni pořadatelé pozapomněli.“

Neděle jako vystřižená z turistického prospektu, propagujícího léto. Těch třicet kilometrů z Köpeningu ve vojenském autobusu připomíná triumfální jízdu. Harmonika opět nesmí chybět. Jedou si pro zlaté medaile. Dokonce ve dvou sadách. A Karlík návdavkem dostane na stupních vítězů i stříbro za druhé místo v singlu kánoí jednotlivců. Cení jako vždy zuby do úsměvu a obrací se k čekatelům zlata:

„Teda vážení, Áda s hákenkrajcem nebude zrovna moc nadšený, že jsme Němcům tak parádně vypálili rybník, co říkáte?“

„Vypálili jsme jim spíš jezero v Grünau.“

„I když naše pivo by na spláchnutí naší žízně bylo lepší.“

Vtipkování. Slunečná nálada odpovídající počasí. Mottl a Škrland mají ochraptělý hlas. Při sobotním závodě Brzáka se Syrovátkou (známými spíš pod přezdívkami Felix a Rus) si mohli na břehu vykřičet plíce. Bylo to těsné. O tři vteřiny. Kdyby to nedopadlo, snesly by se na jejich hlavy výtky, že odmítli startovat podruhé, to moc dobře vědí. Jenže ono to dopadlo, tak co!

Už mají za sebou oslavu, při které speciálně objednané borůvkové knedlíky připomínaly černé koule do středně velkého děla. Už zodpověděli desítky dotazů Japonců, Švýcarů, Poláků stran stylu a s klidem pozorují, jak kdejaký trenér, nevyjímaje Američany, téměř mikroskopicky prohlíží naše kánoe.

Konečně. Obrovská betonová mísa stadiónu, lidské hemžení kolem. Sto deset tisíc diváckých hlav se chystá doprovodit halasem start maratónců.

„Bitte schnell, meine Herren,“ několik pořadatelů ve vojenském vede Mottla se Škrlandem ke kancelářím v podchodu určeném jen pro vyvolené. Dívky s tlustými blonďatými copy a medailemi na rudém plyši, další s kyticemi, zase vojáci, rozčilený uvaděč celé té show. Stačí mrknutím oka pozdravit rakouskou „bronzovou“ dvojici kanoistů, a už je postrkují vpravo vlevo, slyší: „Wo sind die Canadier?! Jesus Maria, was sagt der Führer dazu?! So eine Unordnung!!!“

I sem do prostoru pod čestnou tribunou tlumeně zaléhá potlesk provázející start maratónu. „Wir dürfen keine Minute verlieren. Bitte, meine Herren…“ Z reproduktorů zaznívá parádemarš, vstupují na prudké slunce.

A připadají si jak herci při děkovačce. Potlesk šumí úplně jinak než řeka, je to nezvyk, směs rozpaků, dojetí, radosti, ale všechno nakonec přehlušuje hrdost. Na nejvyšší stupeň vyskakují pružně, i když ničím nepřipomíná lišejníkem obrostlý balvan na horní Vltavě. Československá hymna. Nehybnost a na tribunách les rukou vztyčených k nacistickému pozdravu. Prázdné místo na druhém stupínku vymezeném pro Kanaďany. Hlavně však hymna. Ano, teď zřetelně slyší, jak ji zpívá malý ostrůvek v hledišti…

Říšský kancléř Adolf Hitler na čestné tribuně společně s ministry Göringem a Goebbelsem taky zvedají ruku na počest československých sportovců (jen bělovlasý polní maršálek von Mackenzen místo nacistického pozdravu salutuje), protože vítězové z maličké země v srdci Evropy, na kterou má Hitler dávno zálusk, jsou taky vítězi. Tváří se však, jako by polykal žábu. Před dvěma dny mu předložili československé noviny s titulkem „Hitler poražen Owensem“ a teď má, dokonce dvakrát, těm drzým Čechům vzdávat poctu! Okamžitě po slavnostním ceremoniálu dává strohé příkazy tajemníkovi: „Vyšetřit, proč se na stupně vítězů nedostavili Kanaďané. Kdo to zavinil. Zda to nebyl bojkot.“

V té chvíli už Mottl se Škrlandem dávají mezi kamarády kolovat zlaté medaile.

„Ví někdo, jak to bylo s Kanaďany?“

„Jo, přijeli včas, ale než se vymotali z toho mumraje před stadiónem, bylo pozdě. Prý jim dodatečně předají medaile někde v kanceláři. Pěkná ostuda.“

„Ještě větší ostuda, že hráli jen polovinu naší hymny.“

„Neříkejte, my si toho na stupních vítězů vůbec nevšimli!“

„Bodejť, byli jste naměkko. Doktor Widimský běžel hned protestovat. Určitě se omluvili. Ale až budou na bedně Rus s Felixem, tak to zapomenutí zopakují. To bych se vsadil. Oni by ti náckové holt rádi odtrhli Čechy od Slováků.“

(A stalo se tak naprosto přesně.)

Zpráva z tisku: „V Německu olympijské vítěze povyšují na důstojníky a úředníky, podobně se děje i v jiných zemích. Najde se u nás někdo, kdo pomůže chudému chlapci Škrlandovi, jehož zásluhou byla vztyčena čs. vlajka na stožár vítězů? Je už dva roky bez zaměstnání.“

„Já byl vyučeným kovotepcem, ale to víte, kdo si tenkrát mohl koupit tepaný stříbrný věci. Byla krize, velká nezaměstnanost, mě nedlouho po vyučení potkala taky. Bral jsem podporu, pětasedmdesát korun týdně, na jídlo to jakž takž stačilo. Pak jsem taky chodil nárazově k jednomu zlatníkovi na Haštalské náměstí. Dělali jsme takový kovový rámy na kabelky, to ale byla jen sezónní práce. Pro ženský na vánoce, na velikonoce a tak. Nasekalo se toho fůra a zas nic. Dělal jsem třeba do devíti hodin večer, pak jsme s Mottlem šli od půl desátý do půlnoci ještě trénovat potmě na Vltavu. To si tedy vůbec nedovedu představit, že by tohle dělal někdo z těch dnešních. Jenže my byli kanoistikou posedlí. Někdy jsem k vodě pospíchal dřív a zlatník mi říkával: – Sport tě tedy uživí! Já mu na to: – Vždyť vy mě taky neživíte. Přijdete pro mě jednou za uherský měsíc, jen když je do čeho píchnout. Po té zlaté z Berlína pak opravdu mě i Mottla přijali do služeb Elektrických podniků. My jsme za ně, myslím za SKEP, taky jezdili. Dali mi takovou zámečnickou práci a navíc niklování, protože si mysleli, že je to podobný s kovotepectvím, i když to nebylo podobný, spíš otravný. Ale dělal jsem to rád, protože za to byl stálý plat, a hlavně to bylo místo pod penzí. Dnešní mladá generace vůbec neví, jak právě tohle bylo existenčně důležitý.“

Naposledy nahlédněme do zažloutlého výstřižku z novin: „Řeklo by se na první pohled, že taková canoe, kterou opěvovali v sentimentálních písničkách všichni trampové z Arizony, je národním sportem v USA či Kanadě. A ejhle, zatím canoe na olympiádě je hříčkou v rukou Středoevropanů, kteří s ní provádějí hotové zázraky. Ukázalo se poznovu, že přírodní podmínky nejsou vždy zárukou úspěchu, že píle a dovednost, láska k trempingu, k našim řekám, to mohou nahradit… Praha, rozradostněná úspěchy československých kanoistů, našla už vysvětlení, proč to vyhráli: mají prý trénink ještě z dob, kdy je za nebožtíka zemského policejního prezidenta Kubáta honili četníci.“