Poslední
Nekonečná poušť. Všude, kam jen oko dohlédne,
leží moře písku, ve kterých se utápí den za dnem. Moře písku, které pohltí
slunce i vše živé, co se rozhodne zkusit zde své štěstí a žít svůj život. Je to
pustina. Bez života, mohl by někdo podotknout. Může se to tak jevit, zvláště na
první pohled. A přece… Pouštní vánek nese na svých bedrech hlasy. Ne jen jeden,
zoufalý, ale mnoho různých. Hlasy, které volají po krvi.
Toho dne Slunce vstávalo nezvykle rudé. Jeho teplé paprsky
se jeden po druhém dotýkaly věží města Jawhar, Smaragdového
města, jak mu mnozí říkali. V ranním slunci, při východu, když se paprsky
odrážely od umně zdobených střech paláce a nedalekého jezera, se město jevilo
poutníkům lákavé. Zelené byly barvy, které dokázalo světlo a mozaiky společnými
silami vytvořit. Dnes ovšem nebylo vidět zelené světlo, pouze rudé. Málokdo
dokázal zpozorovat toho neblahé znamení, které se některým mohlo stát osudným. Jawhar
byl možná magickým místem, pokud ho člověk vídal pouze z dálky, ale pro
každého, kdo jednou propadl kouzlu křivolakých uliček, lehkých žen a mrzkého
pocitu bohatství, věděl, jaká nebezpečí může město opravdu skrývat. Ten, kdo si
s Městem začal, byl jím zcela pohlcen a už se nikdy nevrátil takový jako
dřív. Pokud se vůbec někdy vrátil.
V takovouto brzkou hodinu ale nikdo nepracoval. Hlasy
se neozývaly ani z dolů nedaleko města, ani z oáz, kde se často
zastavovali obchodníci. Tentokrát všechny přicházely z mohutné Arény,
vybudované v samém středu města. Muži, ženy, ale i děti se přišli podívat
na nevšední událost. Souboj za úsvitu. Místní Vezír tyto souboje nepořádal ve
jménu cti ani ve jménu lásky. Každý v Jawharu věděl, že pokud
se soupeří za úsvitu, oba gladiátoři bojují o holé přežití.
Už od dob dávno minulých, kdy ještě Jawhar nenesl své
jméno, bylo toto místo vyhlášeným bojištěm. Střetávaly se zde armády stejně
jako vandráci hladově bojující o ulovenou kořist. Jednoho dne ovšem přišel
první z rodu Mukhtar a založil zde město. Na místě, kde byly vybojovaný
největší bitvy, které kdy svět viděl, se rozhodl postavit svatostánek věnovaný
právě boji. Boji, který odnepaměti ovládá všechno živé a vyvolává touhu přežít.
Dnes už tento starodávný rod vymírá. Poslední živým následovníkem prvního
z Mukhtarů je Sahl, mladík, který usedl na trůn již ve svých devatenácti
letech a z vůle svého zesnulého otce je vychováván Vezírem. Stejný Vezír
rozhodl o souboji, který se odehrál toho osudného rána.
Zafir byl gladiátorem již od svého dětství. Otce nikdy
nepoznal a to poslední, co jeho matka udělala bylo, že dala veškeré jejich
peníze za synův výcvik. Možná to byl přirozený talent, touha po krvi nebo také
snaha dostat se po smrti do lepšího světa a spatřit znovu rodiče, ale ze Zafira
se postupem času stal obávaný gladiátor. Z malého chlapce vyrostl muž, o
kterém se vyprávělo v krajích, o kterých on sám ani neslyšel. Jak už to
tak ale bývá, nic není zadarmo a tak při jednom ze svých nejslavnějších
soubojů, přišel Zafir o oko. Tenkrát se postavil několika zběsilým mužům a
zvířatům současně a kromě chybějícího oka mu dnes zdobí pravou tvář i jizva po
lví tlapě, která ho zasáhla jen chvíli poté, co střepina ze skla zasáhla jeho
levé oko. Nějakou dobu mu trvalo než si na svou nevýhodu zvyknul, ale říká se,
že ze slabosti je potřeba udělat výhoda. To se Zafirovi také povedlo a po
několika měsících usilovného tréninku se opět vrátil do Arény jako opěvovaný
hrdina celého Jawharu.
I přes to, že byl stále nejuznávanějším gladiátorem, bylo to
už mnoho let, co naposledy nastoupil na souboj za úsvitu.
„Jak to může být dlouho?“ zeptal se Zafir nahlas sám sebe
v prázdné místnosti pro gladiátory a při snaze vzpomenout, si mnul vší silnou
zátylek. Chvíli jako by snad očekával odpověď od někoho dalšího, ale když
dlouho žádná nepřicházela, rozhlédl se kolem. Seděl sám mezi kamennými zdmi pod
úrovní země, i pod úrovní písčitého dna Arény, navlhlé lavice a stoly všude
kolem sebe, zatuchlý vzduch. Za pár hodin si toho už nikdo ani nevšimne,
pousmál se Zafir, nahrnou se sem lovci, kupci, gladiátoři, postupem dne se
vystřídají nejrůznější společnice, tanečnice a večer by už nikoho nenapadlo, že
se tu ráno připravují gladiátoři.
„Můj pane,“ vyrušil Zafira neznámý hlas, „vaše víno,“ a čísi
ruka vedle něj postavila džbánek s vínem a otlučenou keramickou nádobku. Než
se Zafir stihl otočit a rozhlédnout kolem, aby zjistil, kdo ho to dnes
obsluhuje, byla postava pryč. I proto se rozhodl pokračovat s broušení
svých dvou mečů, které měl položené na lavici vedle sebe. Byl to pro něj
rituál. Před každým souboje vypil něco vína a přebrousil zbraně. Většinou se mu
podařilo ukončit obě činnosti ve stejný čas, takže se pak jen odešel obléct do
brnění. Dnes ale věnoval větší pozornost vínu. Zprvu mu připadalo neobyčejně
trpké, nemělo ani výraznou fíkovou vůni, která je pro tento kout světa tak
typická, ale bylo cítit něčím jiným. Zafir tu vůni dobře znal, ale nenamáhal se
nad ní dlouze přemýšlet a radši jen bezmyšlenkovitě upíjel zatímco ostřil delší
z mečů.
Ticho, které předtím přerušila postava s vínem, bylo
opět narušeno. Zafir zvedl hlavu od čepele meče, který se už chystal odložit, a
podíval se směrem ke dveřím. Chodbou za nimi se rozléhaly kroky silných
okovaných bot a také občasné zvuky částí brnění. Místo odložení meče stihnul
Zafír jeho rukojeť silněji a připravoval se na nečekané příchozí. Když se
otevřely dveře, byl poněkud zaskočen. Uviděl v nich totiž členy palácové stráže.
Dva muži, vysocí a snědí, oděni v černá látková roucha. A přece byli těžce
ozbrojeni. Na hrudi, pažích a stehnech se jim pohupovaly zlatavě se lesknoucí
části zbroje, u pasu visela dlouhá šavle a za opaskem měli několik nožů. Pokud
někomu nestačilo být gladiátorem, chtěl se stát palácovým strážcem. Už jen
kvůli jejich zbroji.
Strážci ale nebyli sami. Oba vstoupili do kantýny a udělali
ve dveřích místo pro skutečnou nečekanou návštěvu. Vezíra.
Zafir nikdy neměl Vezíra, ani nikoho jemu podobného,
v lásce. Byl bojovník a duchovno mu moc neříkalo. I tak věděl, s kým
má tu čest, a proto položil zbraň na stůl, povstal a uklonil se.
„Buď zdráv, příteli,“ oslovil Zafira Vezír až přehnaně
medovým tónem, „přišel jsem popřát našemu nejlepšímu gladiátorovi k jeho
veledůležitému zápasu. Budeš bojovat za naši slávu.“
„Vaše excelence, děkuji vám, bude mi ctí bojovat dnes ve
jménu Jawharu,“ odvětil Zafir stejně příliš přátelským tónem, „a samozřejmě (i)
ve Vašem jménu,“ dodal ještě Zafír rychle. Jak tohohle muže nenáviděl.
Po zdvořilostní výměně přehnaných lichotek Vezír kývnul
směrem ke strážným a dal jim tím jasně najevo, že si teď nepřeje svědky. Oba
strážci se mlčky uklonili a vrátili se do chodby. Vezír začal pomalu přecházet
po gladiátorské kantýně a přitom začal vysvětlovat pravý důvod jeho návštěvy.
„Zaslechl jsem zvěsti o tom, že ani nevíš, s kým se
dnes vlastně utkáš, gladiátore. Rabah se brzy stane novým členem palácové
stráže. Osobně jsem si ho vybral. Bohužel, trval na tom, že musí vyzvat tebe.
Zastánce našeho emíra Sahla.“
Vezír si odkašlal, přelétl pohledem celou kantýnu a pak
důkladně samotného Zafíra, který jen mlčky poslouchal.
„Jsi už starý Zafíre. S mladím se nemůžeš měřit. Dnešní
souboj bys nemusel přežít a emír by tak ztratil jednoho z největších
zastánců. To by byla škoda, nemyslíš?“ zeptal se Vezír posměšně a čekal na
gladiátorovu reakci.
„Z čeho vaše excelence usuzuje, že onen mladík bude členem
palácové stráže? A z čeho vaše excelence usuzuje, že emír přijde o svého
zastánce? Nejsem nad hrobem, zbraň v ruce udržím víc než silně a dnes
nehodlám zemřít,“ odpověděl Zafir s úšklebkem.
„Příteli, není vůbec třeba abys zápasil,“ pokračoval
nenuceně Vezír, „všichni získají své. Emírovi zůstane jeho zástupce, já dostanu
svého nového strážce a všichni budou dál klidně žít.“
„Já ztratím veškerý respekt, který jsem ve městě po léta
pracně budoval a nedivil bych se, kdyby mě pak emír propustil ze svých služeb.
Neodstoupím ze zápasu. Ani na váš popud,“ odseknul Zafir, „excelence.“
Na Vezírově tváři se konečně vystřídalo zhnusení
s dříve tak uměle udržovaným úsměvem. Chvíli jako by polykal nadávky a
kletby a pak jen chladně pronesl: „Vybral sis sám, gladiátore. Nakonec bude
stejně po mém.“
Vezír se pak otočil na místě a jako blesk vystřelil ven
z kantýny. Strážci na nic nečekali a v poklusu následovali Vezíra ven
z komplexu.
Zafir se mezitím posadil zpátky ke stolu. Cloumal jím vztek
a otázky. Co ten zmetek chce? Mám se bát nečestného souboje? S čím mám
počítat? Vyřítí se na mě palácová stráž? Zafirova hlava byla zahlcena podobnými
otázkami, takže zapomněl na meč, který chtěl dobrousit, a místo toho se zaměřil
na pohár s vínem, který rychlými hlt mizel v jeho třesoucím se hrdle.
Souboj v Aréně proti přesile je jedna věc, ale nečestný souboj proti
přesile? Ne, Zafir se rozhodl… Nastoupí a vezme jich s sebou co nejvíc.
Posledním mohutným hlt dopil zbytek vína, vstal od stolu s mečem
v ruce a volným krokem se vydal k šatně gladiátorů.
Když po chvíli otevřel dveře šatny, jeho zbroj už byla
nachystána na stojanu uprostřed místnosti. Přesně, jak bývalo zvykem. Zafir
začal nazutím vysokých kožených bot a připevněním chráničů holení
z tvrzené kůže a tenkých kovových plátků. Podobně tvořený byl i zbytek
zbroje. Zafir vždy sázel na rychlost a obratnost víc než na těžké brnění. Při
soubojích v horkém pouštním slunci byli většinou takoví bojovníci
znevýhodněni právě kvůli tíze svého brnění. Když si začal zatahovat kožené
rukavice s ocelovými hroty na kloubech, uslyšel Zafir první
z příchozích diváků. Hluk, který se linul z Arény čím dál silněji,
rozbušil Zafirovo srdce a gladiátor se zapotácel. Okamžitě zareagoval a
zachytil se o stojan, na kterém ještě před chvílí viselo brnění. Zafir popadal
dech. Nemohl být přece tak starý, aby mu tělo začalo vypovídat službu bez
zjevných příčin. Chvíli popadal dech a pak se s vypětím všech zbylých sil
narovnal, pevně uchopil opodál opřený meč a vyrazil ven chodbou směřující přímo
do písčité Arény.
Ranní slunce pomalu pronikalo do chodby, kterou právě Zafir
kráčel. Jeho oči si pomalu začínaly zvykat na světlo, které jim zprvu připadalo
neuvěřitelně pronikavé. Chodidla přestala dopadat na tvrdý kámen na podlaze a začaly
se pod nimi objevovat první zrníčka písku. Čím blíž byl konci kamenného tunelu,
tím víc zpomaloval krok. Když konečně došel na místo, které bylo jako poslední
skryté ve stínu chladné chodby, zastavil se a čekal. Touhle dobou už asi čeká
naproti ten spratek, napadlo ho.
Bylo zvykem, aby ani jeden z účastníku souboje nevcházel do
Arény dřív než je vyzván. Ať už šlo o výzvu Vezíra nebo emíra nebo kohokoliv
jiného, pod jehož záštitou se klání pořádalo. Při příležitosti jako byla tato
by mohl být horlivý bojovník nejen zbaven cti, ale i hlavy. Zneuctění pravidel
Arény se vždy přísně trestalo.
„Vaše excelence, dámy a pánové,“ ozvalo se konečně, „vítejte
na této velkolepé podívané. Dnešního rána ochutná písek naší Arény krev. Krev,
po které si i bezcenná zrníčka budou připadat poctěna. Ano, čeká nás souboj na
život a na smrt. Souboj, při kterém je vše dovoleno. Souboj dvou mužů, kteří bojují
nejen o čest a pro vaše pobavení, ale bojujících především o svůj vlastní
život,“ po tomto úvod se hlas odmlčel a čekal, než se utiší sílící křik diváků.
„Vaše excelence, smím nyní představit soupeře?“ otázal se pořadatel.
Zafir tušil, že všudypřítomný Vezír jen pozvedl ruku na znamení pokračování.
„Vážení diváci,“ pokračoval tedy hlas patřícímu některému
z pořadatelů, „nechť vstoupí vyzyvatel!“ a jeho slova následoval ryk a
křik, stejně jako nepřeslechnutelné bučení některých diváků, kteří již předem
dávali vědět, koho favorizují a na koho si patrně i vsadili.
„Přichází Rabah!“ po těchto slovech viděl Zafir
z tunelu na druhém konci vyběhnout mladíka oděného do černé. Vezír se
zřejmě rozhodl věnovat tomu chlapci oděv palácové stráže ještě před tím, než si
ji mohl zasloužit. Nechutné, pomyslel si Zafir a zatím co měřil svého oponenta
z dálky pohledem, Rabah se naparoval ve středu Arény. Nadšeně kynul lidem
na všech stranách a vzápětí poklesl na jedno koleno a hluboce se poklonil
směrem k tribuně, na které seděl Vezír. Ten dalším gestem utišil lid a
nechal pokračovat uvaděče.
„Proti Rabahovi, kterého si sám vybral jeho excelence Vezír,
se postaví největší žijící gladiátor! Zafir!“
Hned jak uslyšel svoje jméno, vyšel Zafir klidným krokem ven
z tmavého tunelu. V ruce třímal dlouhý široký meč, jehož hrotem
cestou do středu Arény přeměřoval publikum běsnící po krvi. Když došel do středu
a zastavil se vedle Rabaha, otočil se směrem k Vezírovi a jen lehce
sklonil hlavu. Z několika míst na tribunách se ozval pobavený smích a
Rabah vedle něj zasyčel: „Za takovou neúctu zaplatíš, šmejde…“
„Gladiátoři! Bojovníci! Znáte oba svůj úkol. Zabít svého
soka a přežít! Avšak Rabah není ozbrojen,“ podivil se uvádějící, „přeješ si
vyzvat Zafira beze zbraně?“
V Aréně zavládlo ticho a místo odpovědi od mladého
bojovníka povstal Vezír.
„Rabah bude členem palácové stráže, mé stráže, proto já
určím, kterou zbraní dnes prolije krev a vydobude si svůj respekt.“ Spolu
s posledním slovem sáhnul Vezír pod svůj dlouhý plášť a na světle se
zaleskla zlatem vykládaná rukojeť šavle. Ostří bylo nové, nedotčené jinak než
rukou toho nejlepšího kováře ve městě. Přesně takovou šavli dostávali všichni
členové palácové stráže po jejich přijetí.
Když ji ale Vezír vhodil do písků Arény, ozval se
nespokojený dav. Málokomu se líbilo, do jaké situace je stavěn jejich nejdražší
šampión. Má bojovat s někým, kdo má plnou přízeň a podporu Vezíra a mimo
to očividně i slíbené vítězství. Vezír ale přece není blázen, napadlo mnohé. I
ten nejhloupější vládce ví, že vzpoura v ulicích nepřinese prospěch
nikomu.
Šumící dav musel přerušit svým gestem až samotný Zafir,
kterému bylo v té chvíli jedno, čím se ten spratek bude ohánět. Hlavně,
aby ho už měl z krku… Když v tom se vrátil divný pocit, který už
během rána jednou zažil. Tentokrát se nezapotácel, ale musel několikrát rychle
zamrkat, protože obrazy kolem něj se začaly jevit rozostřené. Zafir se okamžitě
oklepal. Po rozmazaných postavách ani stopy. Je připraven na souboj.
Zatím co se Zafir snažil vzpamatovat z nenadálého
pomatení smyslů, Rabah skoro vítězoslavně tasil šavli z jejího skvostně
zdobeného pouzdra a bez špetky cti se bezhlavě ohnal po Zafirovi. Bohužel se
mladému bojovníkovi nepodařilo Zafira šavlí ohrozit a to ani v situaci, ve
které starší gladiátor nečekal jakýkoliv útok, neboť souboj nebyl oficiálně
zahájen. Jediné, co si Rabah vysloužil byl posměch, který se roznesl Arénou.
Znervózněl a zahanbeně vzhlédl směrem k tribuně, na které seděl Vezír. Ve
stejné chvíli se odkudsi ozvalo zatroubení, které signalizovalo zahájení boje, které
stvrdil svým gestem sám Vezír. Teprve poté se dav na tribunách uklidnil a začal
mlčky sledovat souboj odehrávající se před jejich zraky.
Zafir už díky Rabahově mladické netrpělivosti věděl, co může
čekat. Zběsilý zápas, ve kterém se jeho protivník bude snažit zkušenějšího
gladiátora zasáhnout jednou ze svých zběsilých a špatně mířených ran. Jak si
mohl naivně myslet, že by snad Vezír svého chráněnce vycvičil pro opravdový
souboj a ne jen pro směšnou hru na vojáky, kterou zvládne i malé dítě? Jak učil
Zafir mladší gladiátory: „Škoda každé (?), která padne vedle. Souboje se dají
vyhrávat pomocí jediného úderu a není k tomu potřeba ani velké fyzické
síly, pouze chytrosti a obratnosti.“ Když byl ale nucen uhýbat jedné Rabahově
ráně za druhou, věděl, že tohle nebude typický souboj v Aréně, ale spíše
představení pro Vezíra. Prostá demonstrace jeho moci a vlivu ve městě. Zafírovi
do sebe konečně zapadly poslední dílky skládanky. Vezír se připravuje na puč a
nikdo mu nebude stát v cestě, ať už má sebelepší postavení. Zafir se ale
rozhodl, že bez boje se nevzdá. Doslova.
Z myšlenek byl Zafir vytržen nečekaným smíchem diváků
v Aréně. Chvíli totiž nedával pozor a jeho sok při zmateném pobíhání a
poskakování zakopnul o svoje vlastní nohy. Když se dostal do Zafirova zorného
pole, vypadal spíš jako dítě válející se v pískovišti než jako muž,
kterého má připravit o život. Bylo mu proti srsti zaútočit na ležícího oponenta
a tak počkal, než se Rabah opět postavil na nohy. Ten na místo vděku pozvednul
šavli a vyřítil se na Zafira. S cinknutím na sebe oba bojovníci narazili,
s vražedným výrazem v očích se Rabah snažil Zafira přetlačit, ale
proti gladiátorově silnější čepeli a paži neměl šanci. Zafir jej odstrčil a sám
konečně zahájil útok. Diváci v té chvíli propukli v jásot, ale
vteřinu poté utichli a se zatajeným dechem sledovali Zafirovo umění.
Zafir nebyl blázen. Bojoval s mnohem mladším soupeřem a
ten by ho, při troše štěstí, dokázal utahat dřív než by Zafir dokázal zasadit
smrtící ránu. Jak jinak efektivně zpomalit nepřítele? Opakovanými útoky na
oblast břicha se Zafir snažil donutit Rabaha udělat nebezpečný krok nebo takový
manévr, aby se mu odkryla stehna nebo, v lepším případě, lýtka a
podkolenní šlachy. Pak už stačil jeden dobře mířený úder a bylo by po souboji.
Naneštěstí pro Zafira, Rabah s touto možností počítal a dával si velký
pozor na rány směřující pod pás a nejenže zvládal Zafirovi rány vykrývat,
zvládal je čas od času i oplatit. Netrvalo dlouho a byl to Zafir, kdo se bránil
další várce zuřivých úderů.
Bouřící dav zničehonic opět ztuhnul. Jedna ze zblokovaných
ran sjela po Zafirově meči a Rabahovi se povedlo poranit staršího bojovníka na
ruce. Nijak hluboká rána to nebyla, ale bylo to bolestivé zranění. Zafirova
krev pozvolna stékala po ruce a odkapávala na písek, který se měl v další
vyprahlý den konečně dočkat rudého moku.
Starší z gladiátorů byl za léta soubojů zvyklý za
zranění, ale dnešní nečekaná rána ho vyvedla z míry. Vteřina nepozornosti,
kdy jen zíral na své krvácejí předloktí, se mohla stát dost dobře osudnou,
protože Rabah okamžitě využil situace a ohnal se po oponentovi šavlí, která jen
těsně minule zbroj na hrudi. Další minuty souboje nevypadaly pro Zafira vůbec
dobře. Zranění stále krvácelo, ruka začínala bolet a slábnout a k údivu
všech přihlížejících se zkušený gladiátor nedokázal dostat do protiútoku a
stále jen vykrýval rány mladšího bojovníka.
Zafir začínal ztěžka dýchat. Hlavou se mu honila spousta
myšlenek. Nebyl přece ještě tak starý, aby neustál jeden souboj. Nebo byl?
Nejistota, která ho zžírala byla v té chvíli horší než pálivá bolest
v tržné rána ně ruce. Odmítal si připustit, že by měl zemřít takhle a tak
se nadechl a vydal hlasitý výkřik. Výkřik nejen že vzbudil davy lidí na
tribunách, ale udělal i přesně to, co Zafir potřeboval. Rabah ztuhl, nečekal už
žádný odpor a nečekaný výkřik jej uvrhl do šoku a tentokrát to byl Zafir, kdo
se rozhodl využít situace.
Rabah utíkal. Utíkal jako malé dítě hned poté, co uhnul
prvním pár úderům, které na něj směřovaly. Zafir byl nesrovnatelně lepší šermíř
a když už mladíkovi nezbylo nic jiného, za posměchu tribun se snažil dostat ze
Zafirova dosahu. Tomu bušilo srdce jako o závod, bolest, která se mu přesunula
z ruky do hlavy a na hruď, ignoroval a chystal se pronásledovat svou
kořist. Všechny zaskočila rychlost, kterou dokázal starší gladiátor vyvinout a
po chvíli už diváci sledovali pastvu pro jejich oči. Oba bojovníci se ze sebe
snažili vydat to nejlepší, aby zvítězili a zachránili si život.
Zafir si tu chvíli užíval. Měl toho parchanta zahnaného do
kouta, měl očividnou převahu, ale dýchalo se mu čímdál hůř, v uších mu
bušilo a vidění se mu začalo rozostřovat. I přes to dál a dál útočil na už
téměř bezbranného Rabáha, který z posledních sil kryl nebezpečné údery.
Když najednou dav zajásal. A stejně jako nenadále zajásal, tak rychle také
ztuhnul. Scéna, která se odehrávala v Aréně neměla obdoby.
Rabáh stál jako opařený a držel se oběma rukama na hrudi.
Mezi prsty mu prosakovala krev. Přes hruď měl tržnou ránu od Zafirova meče,
který ale netřímal vítězoslavně jeho majitel, ale ležel mu u nohou. Zafír si
držel ruku na prsou, na srdci. Zafir třeštil oči na Rabaha a všechno mu
začínalo zapadat. Zafirovo srdce selhávalo a stejně tak začaly zklamávat nohy. Zafir
upadl. Na kolenou se naposled rozhlédl kolem dokola Arény a neviděl nic než
mlhavé barevné šmouhy v dáli. Ze zbytku sil se pokusil nasát poslední doušek
vzduchu, který mu měl být předurčen a padl na bok do písku. A pak si vzpomněl.
Ta příchuť ve víně. Mandle. A s touto myšlenkou vydechl legendární
gladiátor naposled.