„Wilbure! Wilburé!“
„Už jdu, má paní“.
„Kde
jsi zas byl, ty líný zmetku?“
„Díval jsem se do očí žirafy.“
„Kdes
pro všechnu síru pekel vzal oči žirafy?!“
„Nevzal jsem je, namaloval.“
„Co
to plácáš ty ubohý, prašivý pse! Nemáš snad nic důležitějšího na práci? Proč mě
stále necháváš samotnou, proč se tě o všechno musím pořád prosit?“
„Odpusť paní, ale…“
„Žádné
ale! Vypadni! Slyšíš, vypadni!“
„Wilburéé!“
„Ano, paní?“
„Kde
jsi zas byl?“
„Ale…“
„Jsi
neschopný, líný ničema. Odporný, prohnaný pacholek. Cítím, jak ze mě vysáváš
život. Zabíjíš mě svou neskonalou ignorancí, svým… tupým výrazem, ty… ty jeden
hnusný… stupidní… ty prase! Táhni do pekel!“
„Budu vedle, paní.“
„Wilburé!“
„Tady jsem, paní.“
„Proč
jsi to udělal?“
„Nerozumím paní.“
„Proč
jsi maloval ty oči, ty jeden hnusný ignorante?!“
„Ani nevím, paní. Snad jsem v nich
chtěl spatřit cosi…“
„Hm…
co bys tak ty mohl spatřit hlupáku? Takový, přitroublý budižkničemu.“
„…“
„Co
mlčíš, řekni něco.“
„Nevím, co bych řekl.“
„Mluv
o těch očích. Mluv, nebo tě při všech krutostech světa…! Proč! Proč jsi je
namaloval!“
„Protože… protože jsem chtěl spatřit
realitu.“
„Wilbure!
Jak se opovažuješ! Ty! Ty drzý, zparchantělý opičáku! Ty odporná, bezvýznamná
nulo!
Já!
Já
jsem tvá realita! Já, jenom já, jediná - všech!“
„Mllčč…“
„Cože?“
„Mlč už paní.
Ty… jsi jenom blána. Jen plodový pytlík.
Obklopuješ, pružíš. Držíš náš ve svém otráveném prostředí, plném výkalů a
rotujících pravidel. Držíš nás oddělené od sebe. Každému z nás vytváříš
vlastní sen o realitě. Sen o svobodě. Necháš nás věřit, že zrozením se zbavíme
té jediné blány. Ale tak to není, že, má paní?“
„Wilbure?
Jak
se opovažuješ…?“
Ty
nevděčníku, chceš, abych tě…“
„Abys mě co, paní? Abys mě dusila?
Abys mě dál krmila svými recykláty? Abys mě udržela v tom svém… nenápadném,
pružném obalu?“
„Wil…
Wii…?“
„Copak, paní? Dochází ti řeč?
/ Mluv o těch očích. Mluv, nebo tě při
všech krutostech světa…!/
Tolik ses rozrušila, má paní. To se
tak bojíš žirafy? Všechny tvory dokážeš smotat do klubíčka. Když se bojí, když
jdou spát, utáhneš kolem nich svůj pytlík a zpíváš falešnou píseň o bezpečí.
Jak něžná při tom umíš být, když pevně utahuješ vazivo kolem jejich životů.
…a pak jsem jednou viděl žirafy.“
„Mlč.
Drž hubu, Wilbure!“
„Kráčely savanou a jejich hlavy byly
výš, než zapadající slunce. Bylo rudé a velmi nízko. Bylo ho sotva půl, ale
pořád čnělo nad vším stvořením. Jen žirafy čněly nad něj. Jedna se zastavila a
dlouze se na mě zadívala. Neviděl jsem jí do očí. V tom rudém usínání jsem
rozlišoval jen kontury. Napínal jsem zrak, představoval si její velké,
nebojácné oči upřené do těch mých. Náhle mi došlo, že možná hledí na druhou stranu.
Co bych já tak mohl nabídnout proti západu slunce…?
Od té doby nato myslím. Proto jsem namaloval oči žirafy. Abych viděl,
jak se na mě dívá tvor, kterého nemáš ve své moci, na kterého tvá blána nestačí.
Chtěl jsem v těch očích spatřit cestu ven.
Chtěl jsem spatřit život mimo tebe…“
„Viděl
jsi něco, Wilbure?“
„Nevím, něco snad.“
„Proč?
Proč tohle děláš, Wilbure? Co ti chybí? Můžeš mít úspěch, bohatství, lásku…
Můžeš všechno, nebo nemusíš nic. Můžeš donekonečna uspokojovat své tužby. Máš
jen pět, pět ubohých smyslů. A co nabízím já? Nekonečnou paletu chutí, vůní,
tónů. Barev tolik, že je nikdy nespatříš všechny. Můžeš se dotýkat čehokoli a
vždy znovu a znovu budeš zažívat překvapení. Můžeš žít třeba tisíc let a nikdy
mě nepoznáš celou.
Tak!
Co! Chceš!“
„…nevím…
…jestli se na mě ta žirafa dívala,
nebo ne, ale cítil jsem ji. Byla tak daleko, ale já jsem ji cítil. Přímo uvnitř
sebe. Jako bych z té výšky hleděl na svět, na sebe samého. Cítil jsem v krku
tep jejího obřího srdce. Byl tak… klidný. Vnímal jsem sebe a zároveň jí, jako
jedinou bytost.
Jak to? Jak to, že jsem to nikdy
necítil? Jak to, že jsem sám mezi tolika lidmi. Jsem sám i v pevném objetí.
Chci vnímat člověka na druhém konci světa, ale já necítím ani toho, koho držím
za ruku.“
„Ty
blázne! Držím tě dál od bolesti jiných. Chráním tě před bídou, nevděčníku!“
„Ne. Ty mě v ní udržuješ. Řekni,
kdo cítí mou bolest?
Jsem sám. Držíš nás odděleně. Jsme jako sáčky s vodou, vyskládané
ve vaně. Ne, my jsme rybky v těch sáčcích. Proto láska tolik bolí. Každá!
Úplně každá láska, vždycky někoho bolí. To je tebou, viď? To ten tvůj obal.
Nepovolí, nepustí. Můžeme jen uspokojovat své touhy. Své vlastní, přísně
soukromé. Uspokojovat, stále do nekonečna, do zemdlení. Dokud nezeslábneme a
nevzdáme to. Nedovolíš sdílet. Nabízíš jen iluzi. Teprve až zemřeme, až se naše
voda zakalí, pak možná, teprve tehdy nás vyliješ na jedno místo.
Jen žirafy jsou volné. Už vím, nač mají ty růžky. Příliš malé a kulaté,
než aby mohly být zbraněmi.“
„Wilbure!
Okamžitě znič ty oči! Roztrhej je! Spal je! Já ti to nařizuji!“
„To není možné, paní!“
„Já!
Já jsem realita! Já určuji, co je možné a co není! Okamžitě ty oči spal!“
„Rád bych ti vyhověl, má paní, ale ty
oči jsem namaloval ve své mysli.“
Tak
je vymaž, zapomeň na ně!“
„Už je pozdě, staly se mýma očima.“
|