Mluvím.
A ona hledá.
Suky. Uzlíky.
Jako když přejíždíte prsty po niti a narážíte na
součky a suky. Na chuchvalce a uzly. Třeba i na několik v sobě nebo blízko po
sobě.
Tady. A tady další ...
Tolik?
Zná mě, paní psycholožka. Chodila jsem k ní před
lety, když jsem byla obětí, takzvaného, domácího násilí, jak „to“ oni nazývají.
Tenkrát jsem se o sobě mnohé dozvěděla a pochopila konečně to své chování. Své
zkraty. A svůj vzdor. Své nálady, deprese a smutky. Svou nechuť a nedůvěřivost k
lidem a obzvlásť k mužům.
Začalo to v dětství. Vlastně ne v dětství. Začalo
to ještě dřív. Zplozením.
Nevím za jakých okolností jsem byla zplozená a v
jakém rozpoložení svých rodičů, ale chtěná jsem asi nebyla, dle selského rozumu
a slov mé matky. Jsem z dvojčat a obě jsme byly a jsme měřeny stejným matčiným
pohledem a metrem. Jak jinak. Dvojčata, jak už jsem řekla. Jsme prý sexuální
odpad, řekla nám kdysi ... a měla nám prý zakroutit krkama, hned jak jsme se narodily ... Je mi fuk z
jakého popudu toto řekla, říkat to neměla. To se blbě nese životem. A její
pohled na mě, na sestru se nikdy nezměnil. Jen, když někdy darovala tu opičí
lásku. Jenže já si pak, po čase, v dospělosti, uvědomila a přiznala si, že mi
ten její dotek byl strašně nepříjemný. Neměla jsem ráda její ruce, když se mě
dotýkaly. Neměla jsem ráda ani ty taťkovi. Tenkrát jsem si ten pocit vůbec
nedokázala vysvětlit, pojmenovat, zařadit. A navíc – byli to mí rodiče a proč by
mi měl jejich dotek dělat zle? A měl by? Vždyť po jejich dotecích bych měla
prahnout a žádat je, jako je po mě žádá můj syn. Ale já je nežádala. Já se
jejich doteků bála. Nevěřila jsem jim. A jak už jsem řekla - nedělaly mi dobře.
Cítila jsem se jako pes. Ano, jako pes – toho, když stejnou rukou hladíte i
bijete, přestane jí věřit. A pokud toho psa ještě psychicky týráte, poslouchá už
jen ze strachu. A pokud se ještě o něj nestaráte, zůstane jen proto, že nemá kam
jinam jít. A přesně toto byl můj život. Život psa.
Jo, mamka se o nás starala. Pečlivě. Dokud jsme
byly malé.
Ale naši se rozvedli, když já se ségrou jsme byly
v osmičce a další ségra na gymplu.
Ona musela dělat maturu znovu v létě, šrotila se
celé prázdniny. A my se ségrou málem, ten rok, propadly. Jinak jsme se učily
celkem dobře. Ale u nás bylo, tenkrát, dusno.
A o rozvodu našich jsme ani nevěděly. Mamka nás
odvezla k babičce, na jarní prázdniny, a tam nám pak oznámila, že až se vrátíme
domů, že taťka už u nás doma nebude. Tečka. Srovnejte si to jak chcete.
U nás, v rodině, celkově, z mamčiny strany, se
dětem nikdy nic neříkalo. A vlastně ani z taťkovy. Nic se nevysvětlilo. Ať si
děcka tápají. A my tápaly. Roky.
„Já vím, že rodiče dělali co mohli a jak nejlíp to
uměli, ale stejně se na ně zlobím! Celkem mi to zkurvilo život“ a sprostým
slovem si ulevuju od tíhy, kterou si nesu na zádech už několik let.
„Už vím, proč jsem si za manžela vzala koho jsem
si vzala. Už vím, proč jsem chtěla odejít z domu a svatba se mi jevila jako
jediná možnost. Už vím ...“ a ještě dodám: „Hodně!“
Pokračuji: „Takže nějaký cit? Od matky? Od rodičů?
Ne, nikdy. Nikdy jsem ho nezažila. Ten opravdový. Od taťky? Ne, taky ne. Taťka
nás nikdy nepohladil, neobjal, když nás něco bolelo, třeba i na duši, nejenom
rozbité koleno. Byl nervózní z plačících dětí. Někdy jsem se bála před ním
brečet. Říkával, ať neřvu. Jednou, jen jednou jsem od něj dostala. Po tváři. Ale
to tak, že mi to mamka musela dermakolovat, aby ten modrák nebyl vidět. Vůbec si
nepamatuji, jestli to bolelo. Byla to taková šlaha, že jsem vůbec nevěděla kdo
jsem a kde jsem. Kolik mi bylo? Nevím. Deset? Dvanáct? Fakt nevím. Já hodně
toho pozapomínala. Nevím ... asi nějaká ochrana před případným pozdějším zbláznění,
až mi to v té hlavě začne všechno docházet, nebo co“ a usmála jsem se. Poprvé
jsem se dnes v poradně usmála.
„No, a mamka? Ta nás nebila. Teda někdy jo, to
sice taky stálo za to, ale většinou ji chytil rapl a nervóza. To s náma
nemluvila, nevařila, prostě byly jsme nechané, v hnízdě domova, napospas. Ale to
bylo až později, po rozvodu našich. Měla jsem krásné dětství jen tím, že jsme ho
trávily, všechny tři sestry, u babičky a dědy na vesnici, co to jen šlo. Jinak
nevím co jiného by mě mohlo tak naplnit. Díky, že nás tam naši vozili tak často.
U babičky a dědy byl ráj.“
Odmlčela jsem se. Vzpomínky mě, na moment, dostaly
do Ježova. Ucítila jsem, v momentě, i tu vůni hořícího višňového dřeva – to
babička s dědou tenkrát nechali porazit nemocný strom a ač byla třešen na podpal
luxusem, my jsme si ho užívaly naplno. Nááádhera! Ježov, a babička s dědou, byli
pohádkoví.
Paní psycholožka čeká až domluvím a pak, těchto
pár útržků ze života, okomentuje velmi jednoduše: „Jste naprosto vyprahlá.
Citově vyprahlá.“
Tečka. Je to tak. Dál není co říct. K tomuto,
protože je to tak!
Po tváři mi stéká slza jako hrách. Nevím, kde se
mi tam tak najednou vzala.
Slzy se spustily naprosto samy.
Zvedla jsem se.
„Půjdu. Strašně mě to
vyčerpalo. Už víc mluvit nechci.“
Pochopila.
Ještě na lístek zapsala datum další návštěvy a pak
už mi jen podává ruku na rozloučenou.
Ví, že příjdu. Ví, že příjdu zas. Ví, že to
sama chci.
Nebojí se, že bych se na to vykašlala a já také
ne. Vím totiž, proč za ní chodím ...