Ansichtskarte:
Duše člověka se podobá vodě:
padá z nebe, stoupá k nebi,
a znovu níž na zem klesat musí,
věčně proměnlivá.
(Goethe)
Popěvek duchů o neposednosti přírodní vody:
Proudil z vysoké strmé stěny na skále čistý proud,
pak se půvabně líbezně rozstřikuje v kadeřích mraků o hladkou skálu
a snadno přijímán, vlní se utajován
ticho šumí v hloubce směrem dolů
Tyčí se útesy srázu proti němu
pění nevrle stupňovitě do propasti
V plochých korytech směřuje do údolí luk
a na kluzkém jezeru všechny hvězdy obdivují jeho tvář
Vítr je vlna neodolatelných milenců
vítr míchá hladinu od základu z pěnících vln
Duše lidí, jak jsi podobna vodě!
osude lidí, jak jsi podobný větru!
(na švýcarské tüchtig pohlednici, tedy jaksepatří)
Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“
Pocity spokojenosti k vyobrazení svádí
eskapády mládí emoce přivádí
cesta Galaxií nevede cestou prázdnoty
ožije Romeo s Julií? Padnou si třeba do noty?
mám ruce, které pohladí
mám hlavu, která poradí
mám věci, které překvapí
SLON A SLŮNĚ
Velký slon udělá
krok
slůně jenom
krůček
Slon přeskočí
přes potok
slůně
přes potůček
JAKÉ SNY MÁ ZEBRA?
Bílé?
Černé?
Kdepak ba ne
Zebra má sny pruhované
PRINCEZNA ZLATOVLÁSKA
Věřte nejde
o mýlku –
když si vlasy
češe
jako když se
z křemílků
zlatý oheň
křeše
KOLIK VÁŽÍ MOTÝL
Všech se vás teď
táži:
– kolik motýl
váží?
Kolik vážit
může?
To, co vůně
z růže
DÉŠŤ V LESE
A stromy i do tmy houští
lesklé perly z dlaní pouští
Na paseku s borovičkou
na pavouka v kůře
padá perla za perličkou
na stříbrné šňůře
Spousta je jich po lese
straka jednu odnese
Dá ji smrku
kolem krku
MALÍŘ ČAS
Na pestré
paletě
hýří barvami
podzimu.
Zelená voní
po létě,
bílou si šetří
na zimu.
Žlutou nanáší
na stromy,
šedou schovává
do mraků,
modravou švestky
navoní,
fialovou
dá bodlákům.
O POTŮČKU
Jeden zelený břeh
s druhým břehem sešívá
voda, jasná voda,
bystrá, krouživá:
jako hbité prsty
na strunách loutničky
brnká o kamení
svoje písničky.
Večer ústy pstruhů
šeptem vypráví
o hvězdách, co s rosou
prší do trávy.
SNĚŽENKA
Probudila jsem se hodně brzy. Trochu jsem zívla a otevřela jeden lístek. Kolem mne bylo bílo. „To je sníh,“ řekl kdosi nade mnou. Pohlédla jsem nahoru a uviděla jsem cosi velkého. „Já jsem smrk,“ řeklo to velké. „Jdi ještě spát. Je zima, namrzla bys.“ Zavřela jsem lístek a pokoušela jsem se usnout. Ale nešlo to, byla jsem moc zvědavá. Kousek jsem se povytáhla. Trochu jsem mrkla, ale zase jsem viděla jen to bílé. Sníh, jak řekl smrk. Zkusila jsem se postavit na špičky. Opatrně jsem otevřela cíp lístku a malou skulinkou jsem vykoukla. Nemohla jsem se ani pohnout, jak jsem byla překvapena. Na sněhu byly naházeny malé hvězdy a ty se leskly a třpytily, až mi slzely lístky. Otáčela jsem hlavou z jedné strany na druhou. Ty hvězdy byly všude. Dlouho jsem si nevšimla, že mi mrznou tváře i nos. Až mě začalo všechno pálit. Chtěla jsem schovat hlavu pod sněhovou peřinu, ale nešlo to. Chtěla jsem polštář natřepat. Nešlo to. Jenom mi po lístku sklouzla kapka a mrzla. „Je mi zima,“ řekla jsem nešťastně, ale tiše, protože jsem se bála. „To jsem si moh myslet,“ řekl smrk a nazlobeně zašuměl větvemi. „Říkal jsem ti, že je zima! Měla jsi ještě spát. Podívej se, všechny tvoje sestřičky spí.“ Podívala jsem se a opravdu nikde nikdo, jenom já jsem vykukovala nad sněhem. Hvězdy se ještě více rozzářily a já jsem musela sevřít všechny lístky těsně k sobě. „To je slunko,“ usmál se smrk. Pak ke mně natáhl větev a posypal pěkně teplo. Chvíli jsem se koukala kolem sebe, sníh už nebyl tak bílý, celý jako by zešedl, a peřina byla těžká. „Je zima, nic nevidím,“ řekla jsem a rozplakala jsem se. „Zlobíš mě,“ řekl smrk. „Když vylezeš, bude ti zima.“ Chvíli jsem mlčela, ale peřina mě moc tlačila, tak jsem plakala dál. „Sníh je moc těžký.“ Smrk vzdychl a spodní větví ze mne sníh odfoukl. Podívala jsem se nahoru a všechny lístky jsem roztáhla do úsměvu. „Jsi moc hodný,“ řekla jsem. Smrk zašuměl jako by zazpíval. „Mám tě nejraději.“ Smrk mě pohladil. „Nejraději ze všeho, co znám,“ řekla jsem. Vytáhla jsem se ještě o kousek výš. Teď už jsem viděla víc. Viděla jsem větve malých smrčků kolem, celé baculaté sněhovým obalem. „Slunko je teplé,“ řekl smrk. „Musíš k němu točit hlavu, abys nenamrzla.“ Otočila jsem hlavu ke slunku. Smrk měl pravdu. Sluníčko mě hřálo a zdálo se mi, že mě povytáhlo kousek za sebou nahoru. Když jsem se pootočila, uviděla jsem před sebou kořen. „Jdi kousek dále,“ řekla jsem a trochu jsem do něho strčila. „Nevidím přes tebe.“ Kořen zle zavrzal, až jsem se zatřepala leknutím. „Co si to dovoluješ?“, řekl chraplavým hlasem. „Takové bledé malé hubené nic, které odkudsi vylezlo. Já – podívej se na mne,“ řekl kořen a napjal ramena, až jsem měla strach, že mu prasknou. „Já tu jsem léta letoucí. Ani mě nenapadne někam uhnout. A jestli mě ještě jednou vyrušíš, špatně to s tebou dopadne.“
Honem jsem se přitulila ke smrku. „Já přes něj opravdu nevidím,“ řekla jsem a prosebně jsem se na smrk podívala. Ten se usmál a pokrčil větvemi. „Musíš výš a vyrůst,“ řekl. „Uvidíš nad sebou modré nebe. Uvidíš mraky, jak se honí kolem slunka a dělají z něho slepou bábu, uvidíš před sebou bílou louku, na které stojí červený domek, u komína se třepe lehký kouř, štěká pes a děti kolem jezdí na saních. To je, moje holčičko, svět a já bych byl rád, kdybys ho uviděla.“
Od té chvíle jsem na nic jiného nemyslela. Chtěla jsem vědět, co je to modré nebe, co jsou to mraky, které mají odvahu si se samotným slunkem hrát na slepou bábu. Chtěla jsem vědět, jestli kouř je tak lehounký jako prachový sníh a nejvíc jsem chtěla vědět, jak vypadají děti a co je to sáňkování. Dělala jsem, co jsem mohla, abych viděla svět, jak řekl smrk.
A ono to není jen tak – vysoko vyrůst. Ale jednoho dne se mi to podařilo. Konečně jsem aspoň jedním lístkem, tím největším, a potom i druhým menším nakoukla nad ten starý svalnatý kořen. A uviděla jsem to. Modré nebe, pěknější, než jsem si představovala, mraky rychlejší a hravější, než jsem myslela, a domek celý červený, že se mi líbil skoro jako slunko, a kouř tak lehounký, že by mohl ke slunku doletět. A pak jsem uviděla děti. Blízko, hodně blízko. Přiběhl kluk až ke mně, vykřikl „Sněženka“ a utrhl mě. Ucítila jsem teplo jeho ruky. To nebylo teplo slunka, které jsem měla tak ráda. To bylo ještě teplejší teplo. Stulila jsem se mu do dlaně a mezi prsty jsem se dívala na ten svět. Kluk běžel k domku. „Ty se ani nerozloučíš?“ řekl smrk.
Zastyděla jsem se. Úplně jsem zapomněla. Otočila jsem se k němu a vyhrkly mi slzy. „Uvidíš více než já tady z té své výšky. Poznáš, co já neznám,“ řekl. „Ty se zlobíš,“ řekla jsem s lítostí. „Ale ne,“ zasmál se smrk. „Já jsem rád. Moc rád,“ řekl a zašuměl větvemi jako by zazpíval.
(uvědomělá žena ta může vždycky být nádherná jak Sněženka, já nikdy machr…)
SNĚHULÁCI
Smluvili se
sněhuláci
že si letos
dají práci a snad se jim
podaří
vydržet až
do září
Jestli slovu
dostáli?
Kdepak,
v březnu roztáli!
SUZANNE VEGA:
Soap and water (mýdlo a voda)
Mýdlo a voda
berou den z mé dlaně
drhnou sůl z mojí pálivé kůže
povol mi uzel z této svatební stužky
Mýdlo a voda
pověsí mé srdce na špagát
pročistí ho ve větru písku
vybělí ho do octového lesku
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
který nese do dáli nezvládnutelný vánek
Mýdlo a voda
smyjí rok z mého života
narovnají všechno, co jsme podupali a roztrhali
zahojí ránu, které říkáme manžel a manželka
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
uvíznutý zase v domácích bouřích
(jako že zasel hurikán hurikán na druhou hurikán Jirka a sklidil jen na oplátku bouři ??)
Taťka je potemnělá hádanka
máma je hrstka včel
ty jsi můj malý dráček
který unáší do dáli nezvládnutelný vánek
The Simpsons: Do The Bartman (tanči Bartův tanec)
Homer: Barte. Barte. Barte. *plesk* BARTE! Bart: tohle jsem neudělal já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.
Bart: Jo! Tak jak to jde, kámo? já jsem kluk s rapem, abych byl krutej terorizuju lidi, všude kam vejdu to není úmysl, jen mám takovou vyřídilku opravuju výsledky testu, abych měl nejlepší výsledky pohazuju po podlaze šlupky od banánů já jsem děcko, co udělalo ze hříchu umění příjmením Simpson, křestním Bart jsem tu dnes, abych uvedl další etapu další krok ve veliké šílenosti Barta já musím zvládat tanec hodně lehce naučil jsem se to bez rytmu, tak ty můžeš taky tak roztoč tělo, jestli máš nápady zepředu dozadu ve viklavém pohybu teď tě to dostane, jestli myslíš, že to zvládneš dělej to na hudbu – tomu se říká Bartman
Všichni, jestli to zvládáte, tančete Bartman Whoa! Natřásejte tělo, ukažte se, no tak. (Pohyb, kámo!) zepředu dozadu, na stranu, jestli to zvládáte, zvládáte. (Bartman!) všichni v baráku tancujte Bartman. Uh-huh. Všichni, jestli na to máte, tancujte Bartman.
Nebylo to dlouho, jenom pár týdnů co jsem byl v maléru, pěkně velikém Homer vřeštěl BARTE! Máma vřeštěla taky protože jsem schoval kuličky proti molům do hovězího masa čas potrestání, ve vzduchu je cítit schovaná beznaděj úřaduju sám uvězněný v pokoji když všechno jiné selže, není na práci nic jiného pustím si hudbu, abych cítil rytmus
Pohni tělem, jestli máš nápad (Whoa, já cítím rytmus, miláčku!) zepředu dozadu ve viklavém pohybu (zopakuj to, whoa!) pohni kyčlemi ze strany na stranu (tancuj Bartman!) bacha na nohy, neuklouzni (Whoa, Liso. Ha!) jestli máte rytmus, musíte ho využít (Ha Ha Ha!) lehký rytmus v čase hudby (Ha, haha. Koukej se, kámo.) měli byste začít řetězovou reakci. (Jestli umíte tančit Barta, posvištíte jak Michael Jackson). všichni, jestli můžete, tancujte Bartman (Oh, yeah!) protáčej tělo, ukaž výkon, jestli můžeš kámo (Protáčej tělo!) zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, jestli pořád můžeš (Huhp!) všichni v baráku tancujte Bartman (já svištím, já fakt svištím!) Tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) všichni dopředu a dozadu, ze strany na stranu tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) zvedněte nohy na parketu, jen ať to má spád! tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) ona to dovede, ten to taky dovede, tak já můžu taky. tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) a teď tu máte taneční beat, co nemůžete zapřít.
Homer: utište se! Zastavíte ten příšernej rámus?! Ne, TANCUJTE BARTMAN!!! (Lisa hraje na saxofon)
Bart: moje uši! Liso! Nesahej už na ten saxofon! Dej ho pryč *rachot* Neudělal jsem to já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.
Au! Teď jsem doma, cítím se dobře, že jsem doma dokud Lisa nezačne foukat na ten zatracenej saxofon a kdyby byl můj, to by mi ho sebrali ale pořád se cítím dobře, je to okay jsem nahoře v pokoji, zpívám si písničku poslouchám nakopnutej buben, kopu kolem sebe yeah Lisa má ráda jazz; ona je jejich oddaná fanynka ale já vím, že vadím jen proto, že tančím Bartman.
Všichni, jestli to zvládnete, tancujte Bartman (Hey, všichni!) protáčejte tělo, ukažte výkon, jestli můžete. (Potřebuješ, abych se připomněl?) zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, pořád můžeš (Ooh, já jsem Bart, Bart-man.) všichni v baráku tancujte Bartman (Huh. Roztočte to.) tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) všichni dopředu, dozadu, ze strany na stranu. tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!) ona to dovede, ten to taky dovede, tak já můžu taky.
Pohni tělem, jestli máš nápad (Hejbej se.) zepředu dozadu ve viklavém pohybu (Swinguj!) pohni kyčlemi ze strany na stranu bacha na nohy, ať neuklouzneš jestli máte rytmus, musíte ho využít (Dooby, dooby, dooby, dooby doo wop bop bop!) lehký rytmus v čase hudby (Dabba doo, dabba doo, dab it!) měli byste začít řetězovou reakci. (Hee, hee, hee. Já jsem Bartman.)
Homer: BUDEŠ DOMA, A NEVYTÁHNEŠ PATY Z BARÁKU!! Bart: oh, to je skvělý, kámo.
(doporučuji slyšet skvělý remix od The Commission, no jak jinak)
Milan Rúfus, spornej jako já :-)
MLČKY
„Až sa Ťa spýta... “
„Kto spýta?“
„Až sa spýta
on, nemý v Tebe,
Teba: – Čo si žil? –
odpovieš mu?
Tá žitá mierka žita
čo Ti vydá?
Len holý súčet chvíľ?
I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.
Čo odpovieš?
A nebudeš sa báť?“
„Sporný som vo všetkom.
No v jedinom nie:
Bolo,
bolo mi dané mnoho milovať.“
Mardošův jarní sloupek na apríla z 4.4.11
Chvátá k nám sám
Když jsem jako malý chodil do turisťáku, nedělalo mi velký problém naučit se celou morseovku. Už jsem z toho vypad, ale i tak bych dneska dal dohromady všechna ta kouzelná slůvka. Akát, blýskavice, cílovníci, dálava… (sám jsem se nad tím teď pozastavil: co jsou vlastně zač ti cílovníci?). Bavilo mě psát šifrované zprávy a jiné zase luštit. A navíc mi tečky a čárky otevíraly další obzory. Vždyť toto kódování je naprosto univerzální a stejné pro celý svět! Nemusím se učit cizí jazyky, stačí mi morseovka! Uznávám, nedomyslel jsem to. Brzy mi došlo, že jediné, co si mohu s celým světem říct, je S.O.S. A to bych zrovna říkal nerad.
TAJEMSTVÍ HOTELOVÉHO POKOJE NA APRÍLA
(černobílé foto feminissimo otiskuje Reflex 2011 s upoutávkou Milana Tesaře)
Fotografka Tereza z Davle vystavuje až do 1. května 2011 v Leica Prague Gallery. Inspiroval ji secesní skvost v centru Prahy.
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu! V pražském hotelu Evropa, o jehož prvorepublikovém majiteli, panu Šroubkovi, píše Hrabal v „Anglickém králi“, že dostal od bolševika „deset roků, protože měl deset miliónů“, se dějí divné věci, k nimž vůbec nemuselo dojít.
Kdyby rodačka z Hořic neutekla z FAMU, když ji u zkoušek nutili vyfotit vajíčko, kdyby nezůstala kvůli pitkám v Praze, kdyby si na její první výstavě nekoupil Richard Němčok, tehdejší majitel klubu Bunkr, hned tři akty a nevyzval další, aby ho následovali, kdyby fotografka neobjevila svůj fatální model Zuzu, která pomalu stárne spolu s ní, ale ani jedné to nevadí, kdyby se v roce 1998, když jí totálně vykradli ateliér, vykašlala na focení, kdyby toto všechno nebylo, běžel by v hotelovém pokoji číslo 19 všední hotelový život, kdy nejvzrušivějším příběhem byl by patrně románek obchodního cestujícího z Regensburgu s prodavačkou cigaret z hotelové lobby.
Jelikož se ale na „kdyby“ nehraje, proměnil se apartmánek v jeviště projektu Grandhotel, o němž Tereza z Davle prohlásila: „Neměla jsem pevný koncept. Jeho jediným spojením je budova na Václavském náměstí, která mne od půlky devadesátých let fascinovala a do jejíž kavárny jsem tehdy chodila tajně fotit své kamarádky.“
Před dvěma lety se Terezina monografie Feminissimo stala pro tuzemský fotosvět nečekanou událostí. Logickým pokračováním příběhu je výstava v Leica Gallery Prague, kde Tereza až do 1. května představí to nejlepší ze svých hotelových pobytů, během nichž vedla němé rozhovory se ženskými „ve věku od 16 do 50 let. Často jsou to mé sousedky, které jsem oslovila, dále pak baletky, herečky, studentky, servírky… Většina z mých modelek s pózováním žádnou zkušenost nemá. Každá mě inspirovala jinak.“
Pokud je to pravda, jde doopravdy o úchvatnou „amatérskou“ práci. Prohlédněte si fotogalerii na reflex.cz/foto
|