Městem, směrem k trolejbusové zastávce, si to houpavým,
opileckým krokem řinuli dva. Muž a žena. On najednou upadl na schodech,
škaredě, tak jak se to opilcům stává, a ona mu pomáhala na nohy.
Ona se mi v jeden moment nezdála opilá, ale jen
do jistého okamžiku. Do toho, kdy málem upadla i ona. Usedali spolu na lavičku
na trolejbusové zastávce a tentokrát přidržoval on ji. Když to řeknu lidově:
každý se někdy picne, ale oni byli, už od pohledu, alkoholici. Bylo mi z toho
tak nějak smutno. Protože ona nebyla nehezká, ale docela šik ženská. A nejspíš
to v jeden moment nestihla na záchod, nebo je taky možné, že něco takového, jako
vykonání potřeby, neřeší vůbec. A parfémem, rozhodně, nevoněla.
Alkohol ji naprosto pohltil a dostal.
A najednou jsem zpozorovala. Co? Projev lásky alkoholiků.
Usadil ji na lavičku, opatrně, pomalu, jako když pomáháte babičce. Seděla
poslušně. A čekala. Dle příkazu přítele. Nevím na co. Sledovala
jsem jeho kroky. Mohlo mě to napadnout. Kousek od zastávky byl kiosek, kde kromě
oplatků, nealko a žvýkaček prodávali i alkohol. Hlavně ten rozlívaný. Na odbyt
šlo hlavně panákové pití. Ve stylu: v bufíku na stojáka.
On spěchal co mohl, aby své milované naservíroval další
dávku. Lupla to do sebe jako vodu. Ani nemrkla. On ji pohladil a dal jí
opileckou pusu do vlasů. A pohladil znovu.
Nechci soudit ani se ptát proč pijí. A ani to nechci
rozebírat ve smyslu, že je to jejich věc, že se dali na pití, a tak dál … ne ne.
Mou zvědavost upoutala ta něha jakou mezi sebou měli. Ten projev lásky. Koupím
ti má milá, z lásky, dalšího panáka … A ona čekala, trpělivě.
Hladil ji. Držel za ruku. A ona se mu dívala hluboce do
očí …
I tato a taková láska má plnění a platnost.
Napadlo mě. Na té lásce nebyla jediná chyba. Chyba byla v nich.
Sledovala jsem je dál. Hodně lidí se na ně dívalo. Ztratila
jsem se tedy v davu. Ale já sledovala ne jejich alkoholismus, ale jejich lásku.
Choval se k ní tak něžně, jak se někdy nedokáží k sobě chovat ani lidé střízliví
a na alkoholu nezávislí.
Většinou známe, že alkoholem lidé zbujaří nebo zagresivní. U
těchto typů lidí není výjimkou ani hrubé napadání fyzické ani slovní. A žena
v této komunitě úctu nemá, takže býváme většinou svědky hrubého chování mužů
k ženám. Ale tito dva se milovali. Asi by ji snesl i modré z nebe, kdyby to
uměl.
Přijel mi můj trolejbus a já nasedla. Jak dopravní prostředek
ujížděl a já v něm, ještě jsem se za nimi dívala. A ještě mě napadlo: láska je
vždy pravá. Vždy! Jen my, lidé, si špatně vybíráme koho a co budeme milovat.
Lásce se vytknout nedá nic. Nám lidem už ano. Na lásku má právo každý, bez
rozdílu. A to byl důkaz tohoto tvrzení.
To a co a koho a jak milujeme, to už je jen a jen naše volba.
Svobodná volba. Ale to už je list v jiné knize. Já tu chtěla jen dát potvrzení,
mým zrakem, srdcem a rozumem ověřený důkaz, že na lásku má právo každý. A tak
nějak jsem byla šťastná za ně, že ji mají, protože oni si ji, myslím, ani
neuvědomují. Já vím, on ji koupil panáka místo růží. Hladil ji po neumytých a
mastných vlasech. Nevoněla parfémem, ale močí a on na tom taky nebyl dvakrát
nejlépe. Ale měli lásku a uměli si ji dát a užít a věnovat. Vzájemně.
Svým způsobem to byl vlastně hezký pohled. Zajímavý. Dívala
jsem se na lásku tam, kde bych ji vůbec nečekala a
nehledala.
|