Rozložili jsme mapu. Kam dopadne prst, tam pojedeme. Tam se
vydáme.
Vranov. Fajn.
Narvaný k prasknutí. Nefajn.
Stany vedle sebe namačkané jak maso do jitrnic.
Tak tady já nebudu, říká Karel. Mě nikdo cizí do stanu prdět
nebude, ani dýchat do huby. Ale byl večer a kdo by kde chodil. Rozdělali jsme
stan na metru čtverečním, což byl zázrak, protože byl normálně pro čtyři
lidi … sice byl ve výsledku nafirhaňkovaný, ale stál.
Letěla jsem do sprchy. Já blázen věřila, že poteče teplá
voda! Kluci se chechtali mé naivitě jako pomatení.
Aha, vy nevíte kteří kluci …
Jo, to jsem vám vlastně ještě neřekla, že já na ten čundr
nakonec jela jen s kamarádem. S Karlem. Jen ve dvojce. Ostatním se nějak
nechtělo a tak jsme vyrazili jen sami dva.
Nikdy nezapomenu jak mi konroloval před odjezdem bágl, prý
jestli netahám nějakou blbinu, protože do kopce to ponese asi on.
No, kdo jiný? Napadlo mě.
"Ten fén a tu kulmu si odnesu na zádech sama, se nemusíš
bát!"
Vytřeštil na mě oči. A snažil se na mě jít takticky.
"A kde si to zapojíš, jako?"
"Tobě do nosu!"
No co? On si začal. 1:1.
A jak si tak plujeme tou vranovskou lodí, zahlédnu známý
obličej.
„Ty, Karle, není to zlíňák?" Drcnu do něj.
„No bá! To je Roman!"
„Čau Polome!“ a třísk mu do zad.
„Tý, vole, co děláš! Nazdááár! Kde se tu bereš, čoveče!
Hošííííí! Karééééél!" a třísk zas on Karla.
A tak se tam tak potřískalo, do zad, osm zlíňáků.
Já jsem ani nedutala. Jen jsem špitla: „A … holky? Kde máte
holky?“
Ticho.
Jako bych řekla něco blbě. Najednou to pánům došlo. Byla jsem
mezi nimi sama, jediná, ženského rodu. Nazvedla jsem obočí do takového toho
výrazu překvapení a hláskem konipáskem říkám: „Čau, hoši!“ a pokynula jsem na ně
jak cukrová panenka. Jako malinká, průhledná, neviditelná, cukrová panenka.
A tak jsme šli najít místo na stanování, do džungle stanové.
No, a pak jsem si to řinula do té sprchy. Ale to už víte.
Osm chlapů, bez bab … osm rozvířených a letně naladěných kluků
bez ženských. A já sama mezi nimi. No, to byl asi sen!
Naklonila jsem se ke Karlovi a laskavě mu sdělila, že to on
mě sem dovedl, tak se o mě bude i patřičně starat, hlídat mě a v noci se mnou
spát ve stanu.
Srazil paty a s velkým potěšením zařval: "Rozkaz!"
Já hloupá. Měla jsem to formulovat trochu jinak.
No, co už.
Jednou jsem žena mezi osmi rozdováděnými čundráky a ochranáře
potřebuju … a najednou cink. Najednou mi to docvaklo! Co já v křeči? Oni budou
kmitat! Kolem mě! Basta! Jediná ženská mezi chlapama a já budu služtičkovat?
Prát stojící fusekle? Vařit deset litrů guláše? Od rána do večera krájet pecny
chleba pro věčně hladové? Nikdy!
„Mámo, mám hlad!“, ozval se ráno jeden
z nich.
„Já taky!“
A ještě dalších šest se jich přidalo.
Podívali se na mě jako bych jím měla začít hned
míchat vajíčka se slaninou nebo co.
Česala jsem si vlasy do drdůlku a dělala, že je neslyším.
„Máme tu ženu!", slyším vyřvánět jednoho z nich.
"Dole je centrální ohniště, tam nám můžeš ohřát
meáááát!"
Zkouškou jsem prošla. Vztyčený prostředníček pochopili.
Všichni do jednoho. Jako mušketýři.
U ohniště bylo narváno k prasknutí. Kdo si nepřivstal a
nedostal se k ohni tak blízko, jak jen mohl, že ho až skoro olizoval, neměl
šanci na snídani.
V celém areálu byl totiž zákaz rozdělávání ohňů. Pod pokutou,
tenkrát velkou.
A to by nebyli hoši zlínští, aby to neporušili.
Že jsme stanovali za žlutou čárou, to jsem já, zodpovědná
žena, nepřekousla, protože já jsem sem nepřijela platit pokuty, ale na
dovolenou! Jasné? Se stanem jsem to vyhrála já.
Ale protože hlad je hlad, tak ten oheň nakonec ano. Ano, že
jako překousla, ale se i dokonce podílela a zúčastnila lunčové párty.
Tak drahý lunč, jsme myslím, v životě nejedli. Když k jeho ceně připočtu ještě tu pokutu ... Pět set! A to tenkrát byly prachy!
Ale nikdy jsem se neměla na čundru tak blaze jako tenkrát. Kluky
jsem si zaúkolovala a kmitali jako seřízené švýcarské hodinky.
Tady obídek. Tady něco málo vypraného. Zmrzlinku? Natřepaný
spacák. Vyvětraný stan.
Ale jen jeden mohl se mnou sdílet lože, jako pes obranář, a
to byl Karel.
Jednou u ohně se ke mně naklonil Polom a říká:
„Ty s Karlem chodíš? Nechtěla bys chodit radši se mnou? Ale
Karlovi to zatím neříkej, rozbil by mi hubu. Vidíš, že su o hlavu menší,
ne?!"
Karlovi jsem nic neřekla. Ani Polomovi o Karlovi, ani
Jirkovi o Martinovi a Martinovi o Jirkovi … a tak bych mohla do
kříže vyjmenovat všechny navzájem.
Večery byly úžasné. Kluci fakt vymýšleli hry a já se bavila.
Tu jednu ale popisovat nebudu ... anebo jo. Ještě by jste si
domysleli kdo ví co, že jsme tam vyváděli.
V lese kluci našli klády a protože jim to silně něco
připomnělo, vznikl jim nápad. My to zpracujeme do tvaru! My to vytesáme a ty nám
to oboduješ!
Každý se díval do svých trenek, na mustr a tesal a tesal.
Jedničku a plných deset bodů jsem dala všem.
Podle oka. Do trenýrek jsem se fakt nedívala! To přísahám!
Po celou dobu táboření se kluci ke mně chovali jako ke
svatyni. Žádný si nic nedovolil a jen mě obskakovali. Cítila jsem se jako
princezna. Karel mě hlídal po celou dobu pečlivě a střídání stráže by nevyměnil
ani za teplou vodu, která v kempu asi ani nikdy netekla.
Pak jsem pochopila tu jejich dohodu. Že žádný se mě nesmí
dotknout bez dovolení ostatních nebo má po držce. Prostě parťáci!
A já se fakt měla skvěle! Žádné osahávání. Žádné nálety. Na
lodičce každý den a pokaždé s jiným. Losovali si. Kdy který ... Grilované kuře až
do stanu … a každé ráno čerstvý chléb a káva.
Loučení bylo ve jménu polibků. Každý dostal na rozloučenou
velkou pusu ode mě. Padali k zemi jak šišky, šašci … ještě pár let jsme se ve
Zlíně scházeli. Vzpomínali na lunč a já se dovídala historky o kterých jsem
neměla ani tušení. Ale ty tady opravdu povídat nebudu, to by bylo nefér vůči
klukům … ale jak třeba Michal … ale ne.
Jéééžiši, nebo jak ten Martin s tou ... no ... taky radši ne.
A ten večer co jsem bodovala, tak ... nene ... to taky ne.
To je čundrácké tajemství.