DÉMONEK
Ať si je svět dislektikem,
protože tady Fanda a taky ostatní,
tedy u nás v kotlině,
máme rovněž jednoho jiného, než jsou ostatní děti,
totiž nachově světélkujícího
Démonka demokracie.
Alergik si bere v létě
jeden prášek denně,
avšak my, kdož utrženi ze řetězu,
ho vlastně nepotřebujeme…
Démonka jen hladíme a kolébáme.
Pozor! Neokřikujeme a ani hlas nezvedáme.
Nechceme po něm vůbec nic, ale pouze a jen,
aby byl. Necháváme ho v klidu, nezbedu.
Tak nač je třeba kalokagácie…
Nedémoni si, podle posledních závislých výzkumů,
berou dokonce už dva prášky denně,
jeden na paměť a druhý na pomatení,
politici, jak špatní trhovci, později vstávají
a když už je půlden v orgasmu horní úvratě,
zapomenou, proč vstali a co vlastně chtěli.
Slova se nedrží a muž k muži
chová se jak po rozvodu k ženě.
Vše co cenné, už pod cenou za hranicemi,
ženy mají ňadra plný hmoty umělý ,
Důchodci a vnuci sedí zase na chatě a chalupě
a tak vlastně jenom oni
a pak ještě milenci
chovají se k sobě veskrze slušně a jaksi nežně.
Večer brkají si na kytary a pečou buřty,
televize vypnutý,
ráno pak z kostelů skrze vitráž pokukují k nebi,
jestli tam ještě vůbec někdo je…
Quo Vadis, Démonku Demokracie?
|