**

Pondělí 30.12.2002 - den, kdy slavná expedice Apalucha opouštěla svůj základní tábor. Opouštěla ho velice pomalu, protože se Zborda opozdil. V devět hodin dvacet minut zastavil před domem, kde bydlel Marv, favorit zvláštního zabarvení a se slovenskou značkou. Kvůli tomuto nepatrnému zpoždění si musel Marv vyslechnout připomínky typu: Máš kapesníky, nech si nějaké u sebe, chceš s sebou ty vajíčka, tady máš popcorn… Naštěstí jim statečně odolal, a i když ještě před pěti minutami Zbordu proklínal, že si to všechno musel po ránu prožít, teď ho vítal s úlevou. Společně naložili věci do auta a spokojeně pokyvovali nad vybavením toho druhého.

"Kolik máš bot?" zeptal se Zborda.

"Dvoje," odpověděl triumfálně Marv.

Na to Marv:"Ty mám taky."

Vybavení bylo více než dostatečné, takže nasedli a rozjeli se. V tu chvíli se venkovní dveře otevřely a objevila se Marvova máti. Zborda tento marný pokus okomentoval slovy:

Jeli pro Markétu. Tam vše probíhalo obdobně.

Zborda:"Kolik máš bot?"

Markéta:"Jedny."

Zborda a Marv:(smích)

"Ty vole, jedem domu," pronesl Zborda každou chvíli, když míjeli nějaký opuštěný kemp, kde bylo vidět jenom zabedněné chatky a zaplavené hřiště. Protože jediný on zhruba věděl, kam měli dojet, trápil ostatní členy Apalucha: "Tak vás tady vítám," říkával, když se blížili k schnilé chatrči nebo zřícenině. Marv mu to moc nežral, zato Markéta se děsila. Nakonec zastavil favorit s hrdou prešovskou značkou před patrovou budovou. Zborda nezapomněl poznamenat: "Ty vole a jedem domu."

"Si piš, tady zdochol pes," vytasil se Marv s frází, kterou si přivezl ze Slovenska, kde byli se Zbordou v létě. Potom vystoupil a snad aby uklidnil ostatní, šel k Sázavě na malou. Naštěstí se i tady projevil zanedlouho život. Od chlapíka s oktávkou zjistili, že kemp, co hledají, je o pár set metrů dál. Se zatajeným dechem dojeli až tam. Recepce sídlila v podobné patrové budově, jakou před chvíli opustili. Na celou výpravu Apalucha se z okna smáli dva neidentifikovatelné předměty.

Celá výprava dostala k obývání malou chatku s podivným zápachem, však po krátkém vyjednávání a odhalení Zbordovy totožnosti se všichni opět stěhovali. Tentokrát na ně čekala patrová chata.

"To bylo jasný. Jako cos chtěl, dyť sme teď přijeli," vmísil se Marv, který jen čekal na příhodný okamžik, aby načal Voloďu.

"Takhle sme mohli sedět i doma," nedal se zmást Zborda. Zvedl se a začal vybalovat. Marv ho následoval a taky vybalil…vlastní skleničky. Chopil se Volodi a s výmluvou prvního přípitku jej i uskutečnil. Pak už jen sledoval, jak se stůl plní salámy, okurkami, pitím a nakonec fénem na vlasy. Zborda i Marv měli vlasy po ramena…

"Dem si do klubovny zahrát na klavír?" navrhl Zborda, když se Apalucha v chatě částečně zabydlela. Markéta souhlasila, zato Marva museli táhnout násilím, protože se mu nechtělo opustit ubohého Voloďu. Nakonec se s ním rozloučil posledním panákem a pak už se všichni tři valili s kopce do klubovny. U stolu vedle baru posedávala ta samá skupina domorodců, kterou potkali při svém příjezdu. Marvovi už nepřipadala tak nevyzpytatelná jako prve, neboť mu v krvi koloval přítel Voloďa, který mu dodával odvahu, šarm a inteligenci za všech okolností.

"Dobře, jak chceš," řekl Marv a sedl si ke klavíru. Za jiných okolností by mu bylo samozřejmě trapně, protože bylo v místnosti dost lidí, ale tentokrát, s posílenou sebejistotou, spustil jeden z mála hitů, které si ještě pamatoval z hodin klavíru. Starý nástroj byl rozladěn, přesto si Marv, Zborda i Markéta získali pozornost ostatních. A tak plynul čas, od Maláska a Mozarta se dostali k Bethoveenovi a Rachmaninovi ve Zbordově podání a zpět k Maláskovi. Když byl krátký repertoár obou klavírních akrobatů vyčerpán, zaujali je postavené šachy na stolku u okna. Všichni členi výpravy Apalucha se tedy přesunuli tam.

"Předveď mi šach mat v pěti tazích," vyzval Marv Zbordu, když dopíjel pivo a objednával další. Za chvíli ho tam měl, takže šla na jeho místo hrát Markéta. V přítomných pánech vzbuzovala její přítomnost nemalé změny v chování. Na důkaz toho byl Zborda po dalším vítězství nucen opustit své místo, kde ho vystřídal extravagantní mladík se zhuleným pohledem. Mezitím se Marv začal pomalu nudit, když sledoval své okolí s půllitrem v ruce. Vyprázdnil i tento a odcházel. Zároveň s ním se zvedla skupina asi čtyř lidí, která se s Apaluchou seznámila během šachové partie. Doslova Marva pohltili a pozvali ho na malý marihuanový dýchanek. Bohužel nabídku podcenil a přijal. Za hodinu už se potuloval sám neznámým krajem. Ještě než nad sebou ztratil veškerou kontrolu, stačil napsat kamarádovi heslovitou smsku o tom, v jakém se nachází stavu a kde je. Potom vytuhnul na pařezu u cesty.

"No čau, tak sem v Sázavě. Jak se k vám dostanu?" ozvalo se za necelé tři hodiny z telefonu, když byl Marv konečně schopen hovor přijmout. V tu chvíli seděl před cizí chatou a pomalu začal vnímat své okolí.

"To sem si všim, když vůbec nebereš telefon. Hele, jak se tam dostanu?"

"Počkej chvíli, prosim tě, já najdu Zbordu a pak ti zavoláme, jo."

"To bude asi nejlepší. Tak zatím čau."

Marv se postavil a s velkým úsilím kladl jednu nohu před druhou, aby našel slibovanou osobu. Dorazil ke klubovně a vešel. Zbordu našel naštěstí ihned.

"Petr ti bude asi volat," dodal Marv.

"Tak se dem mrknout," řekl Zborda a smutně se podíval po Markétě, která hrála šachy s dalším zájemcem.

V osm hodin večer se příjezdová cesta zalila stříbrným světlem. Zborda i Marv si toho všimli a běželi mu vstříc. Byla to xenonová světla Petrova pasatu a ne přilétající ufo, jak se těm dvěma mohlo ze začátku zdát. Každopádně běželi dál. Z úst se jim při tom draly nesmysly, ale byli šťastní. Přivítali Petra v jejich království a všichni šli zpátky do klubovny. Asi by stálo za to si trochu popsat zmiňovanou klubovnu, která ve skutečnosti nebyla jen pouhou společenskou místností. Naproti vchodu byl bar a před ním podlouhlý stůl s židlemi. Vlevo ode dveří automat na šipky a vpravo další dveře, které tam ovšem nebyly, takže se dalo volně procházet z jedné části do druhé. Ta druhá část budila dojem jídelny, neboť zde byli rozmístěny menší i větší stoly. Kupodivu se tu i jedlo. Tedy sem ti tři zavítali. Pro Markétu byli evidentně vysvobozením, vždyť čeho je moc, toho je příliš. Kdo s kým se neznal, brzy se seznámil a první večer výpravy Apalucha s jedním hostujícím členem navíc mohl začít. Sudý počet se rozdělil párově a celkem logicky - Zborda s Markétou a Marv s Petrem. Druhý zmiňovaný pár si velice dobře rozumněl s Voloďou a brzy vytvořili uzavřené společenství. Aby se všem hostům lépe občerstvovalo, spustila reprodukovaná hudba. To znamenalo, že se skromné prostory mezi stoly záhy zaplnili vášnivými tanečníky a společenstvím Volodi. Zborda s Markétou střízlivěli úměrně tomu, jak Petr s Marvem nestřízlivěli. Jako by v tom okamžiku získala Apalucha dvě tváře - jednu pokornou a společensky přijatelnou a druhou divokou a šílenou. Marv odhodil veškerou etiketu za hlavu a doslova se zbláznil. Naposledy se mu to tak krásně dařilo na Slovensku. Petr se nenechal přemlouvat a oba se proplétali davem v ďábelském tangu. Jejich choreografie byla natolik prostorová, že rozčísli DJovi cédéčka. O něco později si Zborda, Marv a snad i Petr s Markétou uvědomili existenci jednoho svérázného chlapíka, který se pohyboval nedaleko. Zborda ho později pojmenoval "Šéf". Vysoký asi metr devadesát, okolo sto kilo si v kostkované košili a s pivem v ruce podmaňoval taneční parket. S grácií si užíval svůj osobitý taneční styl, který si pak Apalucha zařadila do svého rejstříku, kde měla už tři z předchozích dob. Marv se na něj ve vrcholné euforii několikrát pověsil, ale ten večer se věšel vlastně skoro na každého. Všechno bohužel musí jednou skončit a i tento večer byl u konce.

Doběhli do jídelny a málem se srazili se šéfem, který stál u dveří, jakoby všem bránil v odchodu, a rukama dirigoval zurčící dav, jehož se zmocňovalo při Verdiho árii šílenství. Takové zakončení diskotéky zažili Zborda s Marvem poprvé a také jím byli jak se patří uneseni.

"Vyho toho sráše," vypadlo z Marva, když už byly jeho logopedické schopnosti téměř na nule. Ve skutečnosti chtěl říct Petrovi Vyhoď toho sráče. Myslel jím souseda z vedlejší chatky, který se, podle Marvova posouzení v tu dobu, příliš staral o blaho jejich Markéty. Petr pochopil velice dobře a hodlal přání svého kolegy splnit. K žádnému násilí však nedošlo, neboť se vetřelec zalekl a odešel sám. V pět hodin ráno všem Petr oznámil, že musí jet a skutečně odjel. To, že měl místo krve čirou tekutinu lihového zápachu ho příliš neznepokojovalo a popravdě řečeno ani ostatní. Zborda seděl, Markéta seděla, Marv spal. V brzkých ranních hodinách se Markéta odebrala do sousední chatky, takže Zborda spal, Marv spal a Markéta byla opět bůh ví kde.