DAVID LACHAPELLE (1963)

Legendární americký fotograf a dnes i režisér David LaChapelle pochází z Fairfieldu, malého přímořského letoviska na břehu Atlantiku. Koncem sedmdesátých let frnknul z tamní školy do New Yorku, kde se stal součástí uměleckého kvasu v East Village. Tam se také ve Studiu 54 potkává s Andy Warholem, který mu dává první job pro jím založený měsíčník Interview, kde se záhy dostal k portrétování nejznámějších osobností své doby. Během přibližně dvacetileté kariéry časopiseckého fotografa (již ukončil v roce 2006) pracoval snad pro všechny největší světové magazíny. Před jeho fotoaparátem se sešli Madonna, Eminem, Lance Armstrong, Pamela Anderson, David Bowie, Uma Thurman, Elizabeth Taylor, David Beckham, Paris Histon nebo Muhammad Ali. Během posledních let natočil také několik videoklipů pro Christinu Aguilerovou, Mobyho, Jennifer Lopez nebo Britney. Neopominutelné jsou také jeho reklamní fotografie, asi nejznámější jsou série vzniklé pro společnosti Diesel, Siemens, Galliano či Maybach. V současnosti se jeho fotky přestěhovaly především do světových galerií. Pražská výstava Tak pravil LaChapelle v Galerii Rudolfinum (7.12.2011 – 26.2.2012) doufejme měla náležitý ohlas s tučnou tržbou, jednalo se o jeden z jeho zatím největších výstavních projektů. Protože přední fotograf dává chytré odpovědi na otázky Reflexu, stojí si zato připomenout i tento loňský rozhovor, jenž s ním vedl Marek Gregor.

V Praze budete vystavovat v Galerii Rudolfinum, která dříve hostila například Louise Bourgeoisovou, Nan Goldinovou nebo Cindy Shermanovou.

Jmenujete mé doslova nejoblíbenější umělkyně. Například fotografie Nan Goldinové z East Village z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (mezi lety 1979 a 1986 Goldinová vytvořila rozsáhlé dílo Balada o sexuální závislosti) jsou výmluvným dokumentem doby, kdy jsem se do New Yorku přistěhoval. I proto jsem se se spoustou lidí z jejich snímků osobně znal. Goldinová je navíc se Cindy Shermanovou průkopnicí barevné umělecké fotografie z časů, kdy na tuto techniku teprve začínal reagovat trh. Takže vystavovat v Galerii Rudolfinum považuji osobně za čest. Víte, s uměním je to jako se zpěvem. Dílo není hotové do chvíle, než je představíte lidem. Zpívat doma v koupelně si můžete věčně, ale nebude v tom komunikace. A o tu jde. A pokud mé fotky uvidí lidé ve městě, které je od Států geograficky a dosud i lidsky dost vzdálené, je to tím lepší. Kultura lidi spojuje.

Jednou jste řekl, že kdyby žil Ježíš, měl by se nastěhovat do New Yorku. Proč? (Jirka by na tohle odvětil, že by tím New York king zcela jistě zvelebil a dotáhl by daleko i electro a hip-hopové vlnění J)

Občas si tam lidé myslí, že viděli už všechno. Úplně všechno. Já v New Yorku bydlel od konce sedmdesátých let a nechci, aby to znělo nostalgicky, ale ta doba je už dávno pryč a z Manhattanu se stala atraktivní díra pro bohaté. Přesto, že tehdy po East Village obcházel děs AIDS, bylo tam opravdu optimistické a inspirující prostředí. Village měla atmosféru vesnice, kde se lidé znali navzájem. Umění vyrazilo do ulic. Jean-Michel Basquiat a jemu podobní byli všude kolem nás. Potkávali jste je na ulici, pracovali v klubech. Nebyl v tom cítit dnešní stres typu, na kolik se mé dílo vyšplhá na zítřejší aukci. Tehdejší genius loci nenávratně zmizel a já ho nenacházím už ani ve Williamsburgu, kam se část umělců z East Village přesunula. Dodatečně si uvědomuji, v jak magické době jsem v osmdesátých letech žil. Byl to dějinný moment srovnatelný snad jenom s Paříží dvacátých let minulého století.

Dnes se New York nejčastěji dostává na titulní stránky novin především díky vlně demonstrací Occupy Wall Street.

Mezi lidmi je zaseto příliš mnoho beznaděje. Přijdou si zbyteční. Často mají pocit, že se nemohou podílet na jakékoli změně. Ale když je pak vidím protestovat, dává mi to naději, že si uvědomují, že mají svůj hlas. Spojené státy byly založeny na výjimečných, ctihodných principech svobody, jež jsou nyní znásilňovány a obcházeny. Kdyby měli naši zakladatelé možnost vidět dnešní neutěšený stav, myslím, že by byli zaskočeni, že by se za svůj národ možná i styděli. Opravdový intelekt a kreativita v politice, to je životní filozofie vycházející z chuti zajímat se o všechno nové a odlišné. Vezměte si, že Thomas Jefferson v době plachtových lodí procestoval víc zemí než George Bush junior! Jenže, abyste se dnes mohl stát prezidentem, musíte nashromáždit alespoň miliardu dolarů. A vést bluechip společnost nebo zemi typu Spojených států znamená neustálé vytváření kompromisů, jež vás lidsky postupně stáhnou na dno. Navíc si nemyslím, že tihle lidé jsou jako vy nebo já. Jim nejde o nic jiného, než aby vyrobili o dva centy levněji, lhostejno, zda to bude na Filipínách, nebo v Číně. Nekoukají napravo ani nalevo a je jim jedno, že tím doma způsobí spoustu bolesti, že mnoho lidí přijde o práci. Potíž je v tom, že pokud by se takhle nelidsky nerozhodovali, nedostali by se na vrchol pyramidy a nestali se z nich CEO, protože by nepotěšili své akcionáře.

Málo se ví, že jste se kdysi věnoval focení květin. Byla to inspirace Andym Warholem, jenž vám v New Yorku dal vůbec první pracovní příležitost? (David LaChapelle na začátku osmdesátých let pracoval pro Warholem založený časopis Interview…)

Warholovy práce mám rád, ale mé květiny jsou spíše než jím inspirovány starými mistry. Vždycky mě přitahovala renesance. Šlo mi o znázornění ideje země a lásky, kterou květina reprezentuje. Stavíme si monumenty, budujeme kariéry, cítíme se, jako bychom doslova byli mistry Vesmíru. Pak zemřeme, jsme pohřbeni, vrátíme se do země a na nás vyrostou květiny. Vůbec se často snažím různými efekty, jako pomalou spouští, dodávat svým obrazům náladu děl starých mistrů. Když zvolím při focení dlouhý čas, na obrazech jsou i při pohledu z dálky vidět i ty nejniternější detaily.

Jednou jste řekl, že pop art nevnímáte jako formu, ale jako hnutí. Ptám se, protože jsem před časem viděl jednu vaší fotografii na výstavě Postmodernismus v londýnském V & A muzeu, další pak mimo jiné předloni na výstavě Dekadence v Rudolfinu. Myslíte, že jste právem přiřazován k těmto pojmům?

Zda jsem popartistou, nebo postmodernistou? Nevím. Ale co vím, je, že současné umění často bývá jen uměním uzavřeným ve svém vlastním světě. V ghettu. To já dělat nechci. Lidé se v dnešních muzeích a galeriích často cítí nesví a ztraceni. Nevědí, co daná věc zrovna znamená. Já se snažím o to, aby lidé mé práci rozuměli bez vysvětlování muzejních pracovníků. Věřím, že vizuální jazyk promlouvá napříč kulturami. Ale protože dnešní svět prošel velkým zobecněním a globalizací, nepředstavují pro mne pojmy typu postmodernismus nebo pop art už nic. Pro mne je opravdu nejdůležitější, aby se mé věci emociálně dotknuly diváků.

Na vašich fotografiích se často objevují zpěvačka Courtney Love, herečka Pamela Anderson, tedy osobnosti, o nichž by se dalo říci, že je předchází svým způsobem špatná pověst?

Špatná pověst? To je odvážné mínění! Nesoudím lidi tímto způsobem. Já v nich hledám krásu. Pamela Anderson je podle mého už svou existencí definice pop artu nebo, chcete-li, billboardem. Mám své objekty rád a nepřemýšlím o tom, v čem lidé nacházejí špatnost. Mně se lidskost nezdá špinavá. Někteří lidé mi říkají, že mé obrazy jsou obscénní, no a co!? Podle mého přesvědčení byl pojem sexu odjakživa definován nesvobodnou společností, která jej asociovala se špatnostmi, útlakem, násilím, bolestí a studem.

Někteří lidé také tvrdí, že vaše obrazy jsou kýče.

Lidé mohou tvrdit cokoli, nakonec každý má své vlastní mínění a to je bezesporu dobře. Ale ti, co to říkají, v sobě mají zpravidla něco špatného a to je zase můj názor! Když nevědí, odkud pocházím, co všechno jsem udělal, neznají mou práci s tělem, těžko mne mohou soudit. Když si však dají trochu času, aby mé práce poznali, možná že se jim pak začnou zamlouvat. Vždycky tu budou pesimisté, jež všechno štve, a ti mne nijak nezajímají. Já mám rád optimisty. Mě zajímají lidé, kteří jsou součástí Occupy Wall Street, zajímají mne lidé, kteří mají myšlenku, že dál mohou změnit svět k lepšímu, lidé, kteří věří na krásu.