„Kde jen mohou být?“ ptala se Bára polohlasně sama sebe již trochu nervózním hlasem. Ty sluneční brýle hledala nekonečné minuty. Ze zoufalství se chytla za hlavu a s překvapením nahmatala objekt svého zájmu. Byla to jedna z posledních věcí, které ještě neměla sbalené a připravené na zítřejší odjezd. Moc se těšila, protože konec prázdnin se neúprosně blížil a těch zbývajících 14 dní si chtěla na cyklistickém táboře pořádně užít. Dobalila si tedy svou tašku a uchystala se ke spánku.

Následující jitro se jí zdálo krásnější nad všechny ostatní. U autobusu již postávalo několik tváří, které znala z předešlých táborů. S obrovskou radostí uvítala i přítomnost své velmi dobré kamarádky Martiny. Dlouhou dobu se neviděly, a tak celá cesta probíhala v duchu vzájemného skákání do řeči a utekla jim velmi rychle. Hned po příjezdu byl svolán první nástup. „Většina z vás už s námi někdy jela a ví, jak to tu chodí. Takže teď pro vás, kteří jste tu prvně. Nebudeme vám zakazovat kouřit, ale plíce si ničte jen ve vyhrazené kuřárně, která je tamhle vzadu za táborem. Jo a jestli u někoho najdeme alkohol nebo drogy, jede bezpodmínečně domů!“ sdělil všem spolu s dalšími důležitými informacemi hlavní vedoucí Honza svým přísným hlasem. Po tomto projevu se bezmála všichni kvapem nahrnuli do již zmíněné kuřárny. Bára se nechala nést davem, přestože s nimi tento zvyk nesdílela. Jak tomu již u mladých lidí bývá, tak i u ní pochopitelně probíhaly pokusy stát se správnou a zkušenou kuřačkou, ale všechny díky bohu ztroskotaly. Bez cigarety si mezi nimi připadala trochu trapně, ale byla šťastná, že má nablízku své dobré kamarády, a zároveň hrdá na to, že se od nich liší. V jejich partě, která se již od počátku všem ostatním mírně stranila, nebyla jediná, kdo nekouřil. Její pomyslný spojenec se jmenoval David a z minulého léta ho znala jen od vidění.

Odpoledne hlavas, jak se již tradičně říkalo hlavnímu vedoucímu, vyhověl prosbě a povolil neomezenou večerku. Toho samozřejmě každý beze zbytku využil. Druhý den nebyli schopni jediného kroku, ale Honzu to zjevně nezajímalo. „Takže si vezměte svá kola a vyrážíme. Dnes to bude jen takových 15 km,“ oznámil jim s úsměvem na rtech. Po včerejší proflámované noci to vysílené mládeži připadalo jako jasná smrt, ale i přesto se těšili a nakonec byli s výletem na výsost spokojeni. Vedoucí s nimi však tento pocit nesdíleli. Vyčítali jim několik spadlých řetězů, roztroušenost po silnici a časté odpočinky. Unavení výletníci se sice snažili hájit tvrzením, že si potřebují pozorně prohlédnout zdejší přírodní krásu, ale nikdo z dospělých je nebral vážně. Místo porozumění se dočkali nařízené večerky v jedenáct hodin. A pokud měl někdo připomínky, mohl jít spát i dřív.

Po návratu do tábora se již zmíněná parta a několik dalších jedinců přesunula do oblíbené kuřárny. Tam si v klidu seděli, povídali a smáli se. Najednou se ale objevil pro ně neznámý účastník tábora. Jeho způsob uvítání všechny přítomné poněkud překvapil. „Hulí tady někdo z vás?“ zeptal se stroze. Všem bylo jasné, že nemá na mysli pouhý tabák. „Že váháš,“ zareagoval hbitě Jirka. Měl v této oblasti totiž své dobré zkušenosti. Na Martině, která byla ve svých šestnácti letech v partě nejmladší, se dal zpozorovat náznak odporu. S tímto odporem se ale zároveň mísila i zvědavost, neboť drogy pro ni byly tabu. Postupně se potom neznámému mladíkovi představili. On jim však své jméno odmítl sdělit a dodal: „Říkejte mi Čadič.“ Zapůsobil na ně zvláštním dojmem, ale v atmosféře bylo cítit, že ho jednoznačně přijali mezi sebe. Ještě téhož odpoledne zjistili, že nový člen jejich party se již osmnáct let jmenuje Radek.

Programy následujících dnů se od sebe moc nelišily, neboť se střídaly různé cyklistické výlety, celotáborové hry, nástupy, hlídky u ohně a častá kuřácká setkání s Čadičem. Vyprávěl o svých zkušenostech s drogami a jeho noví přátelé ho s napětím poslouchali. V průběhu šestého dne vytáhl z kapsy záhadný balíček a všichni věděli, že se jedná o marihuanu. Brzy je však vyvedl z omylu. „To je hašiš, prvotřídní materiál. Jdete do toho se mnou?“ Jeho slova zněla velice lákavě a celá parta jednohlasně souhlasila. Radek rychle a zkušeně ubalil jointa, kterého následně zapálil a nechal kolovat. Jirka se neostýchal a jako první využil Čadičovi nabídky. Jak již bylo zmíněno, David byl nekuřák. Ale tím, co mu dnes nabízel Čadič, nepohrdl a bez výčitek svědomí natáhl ruku. Martina překonala svůj odpor a touha po zakázaném ovoci ji přemohla. I Bára byla jedna z mála, kdo se dnes poprvé setkal s drogou. Neodolala a potáhla si také.

Najednou se jí zdálo vše velice veselé a začala se zničehonic smát. Brzy se k ní připojili i ostatní. Chvílemi to vypadalo, že smích je nekonečný. „Tak co? Dobrý?“ ptal se Čadič. Uběhla celá minuta, než Bára pochopila otázku, a poté odpověděla „Jo, je to fajn pocit.“ Smysl svých slov si však díky zpomaleným reflexům uvědomovala o několik vteřin později. Tímto zvláštním způsobem se bavili ještě i následující půlhodinku. Potom začaly účinky slábnout a svět se jim zdál zase normální a po dnešní zkušenosti i tak trochu nudný. Přesto na nich změna chování byla stále znatelná. Všiml si jí i vedoucí Honza, ale domníval se, že když tento zážitek zapomene, jistě se nebude nic podobného opakovat. Velice se však zmýlil.

Následující den se odehrálo totéž. Čadič a jeho noví přátelé se znovu sešli v kuřárně a po opětném souhlasu balil dalšího jointa. Když hlavas zpozoroval, že celá parta je za táborem již podezřele dlouhou dobu, rozhodl se rozlousknout záhadu jejich včerejšího podivného chování a vydal se za nimi. Přišel ve chvílí, kdy byla na řadě Bára. Hned si domyslel, co zde mládež nechává kolovat. „Zrovna do tebe bych to neřekl! Ty si snad už nepamatuješ na ten průšvih s alkoholem z minulého roku?“ osočil se na Báru. Poté se obrátil i na ostatní se slovy „Pravidla zněla jasně a vy jste je hrubě porušili. Takže teď běžte zavolat rodičům, ať si pro vás ještě dnes přijedou, a pak si můžete začít balit své věci.“

Všem kromě Čadiče se náhle zalila tvář smutkem i strachem zároveň. Většina z nich se totiž v takové situaci ocitla poprvé v životě. Radek a jeho rodiče si v poslední době na podobné průšvihy zvykli, a tak to pro něj nebylo nic nového. Velmi ho ale mrzelo vyloučení jeho nových přátel, za které cítil odpovědnost. Bára si pomalu začala uvědomovat, do jakého maléru se namočila. Nebylo jí ani tolik líto, že musí opustit tábor v jeho polovině, spíš jako ztráta důvěry u vedoucích. Nevěděla, jak by tuto šokující zprávu oznámila rodičům, ale musela to učinit. „Ahoj mami. Víš, stala se tady taková nepříjemná věc a musíš si pro mě ještě dnes přijet,“ říkala roztřeseným hlasem do sluchátka. Představovala si přitom, jak se asi budou její rodiče tvářit, až se dozví celou pravdu. „Nestalo se ti něco? Jsi v pořádku?“ ptala se ustaraně Bářina máma. „Ne, já jsem v pořádku. Jenom pro mě, prosím, co nejdřív přijeď“ „Přijedu hned, jak to bude možné. A můžu se zeptat, co se stalo?“ Náhle zavládlo krátké ticho, které Bára přerušila slovy „No, načapali mě totiž, jak kouřím hašiš.“ Po této větě se jí nahrnuly do očí slzy. Jejich hlavním důvodem byl tón matčina hlasu. Bára očekávala přísnost, tvrdost a podrážděnost. Místo toho se jí ale dostalo obětavého strachování a vlídného slova. Uvědomila si, že dalšími lidmi, které zklamala, jsou její rodiče, a pocítila nad touto skutečností nesmírnou lítost.

Čtyři hodiny uběhly jako voda a po Jirkovi a Martině se konečně i Bára dočkala příjezdu své matky. Neodvažovala se jí však ani podívat do očí. Bála se jejího pohledu, ale svůj strach naštěstí brzy překonala. Velmi se podivila drobnému úsměvu zračícímu se na matčině tváři. S tímto postojem absolutně nepočítala. Nevěděla, co má mámino chování znamenat, ale byla za ně nesmírně vděčná. „Ahoj mami. Jsem ráda, že už si tady,“ řekla potichu a myslela to zcela upřímně. Společně ještě vyřídily jisté formality týkající se odjezdu z tábora a za pár minut znovu běžel motor auta, které je odvezlo až domů. Každou chvíli očekávala Bára příval odsuzujících poznámek a výčitek, ale nic podobného se nestalo. Celá cesta proběhla v klidu. Uskutečnila se jen jedna malá domácí přednáška, která se naštěstí obešla bez zvýšeného hlasu. Tento přístup Báru zcela překvapil a dojal. Její hrozivé představy se nevyplnily a Bára vycítila, že jí matka dává druhou šanci. Šanci, aby mohla znovu získat důvěru. Poznala, že není nic ztraceno a tajně svým rodičům děkovala, že ji hned neodsoudili. Bylo jí ale líto, že je jen jedna z mála, kdo takovou příležitost měl.