Odkládám svůj kabát.

V kapsách má snad cihly

coby myšlenky na návrat.

Stovky cest co se mi vyhli

a kolik jich ještě ztratím...

Teď ať tíží věšák.

Než ránu opět vrátím

křivý úsměv jak strašák

na poli. Nesvírá

teď ramena vnějším světem

co drtí, co se vtírá,

co trhá nás když kvetem.

Chci jen cítit blízkost

člověka a samotu

zároveň. Jak vzdálenost

mezi nima, nahotu

vnímat pravdy v celé její šíři.