|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Naděje umírá předposlední
Jak odbíjí půlnoc, umírá naděje. Je prvního ledna, první den nového roku. Doufala jsem, že bude znamenat nový začátek, že starý rok skončí a vyprchá jako bublinky šumivého vína. Ale nic se nezměnilo. Jen pondělí přešlo v úterý a život jde dál, stejně jako předtím. Na co si to vlastně připíjíme? Když už se opíjím, chci znát důvod. Bude ranní kocovina stvrzením dohody na lepší zítřky? Nebo jsme jen zapíjeli mizerný včerejšek? Těžko říct, ale radši mlčím a zkouším žít, tvářit se šťastně, sebevědomě, předstírat naději, co zemřela už dávno.
A tak plyne čas a já pořád čekám na zázrak. A přitom vím, že jsem naivní. Můj vlastní smích mě bodá v duši. Nač tolik ironie? Ptám se.
Jak výtah míjí podlaží, připadám si starší. V zrcadle se na mě usmívají přátelé. Snad nevidí ty vrásky na čele a v duši. Jsme nahoře. V mrazivém podvečeru sleduji život v pražských uličkách. Ze střechy spořitelny mám město jako na dlani. Nedaleko se leskne střecha Národního divadla, kousek vpravo Týnský chrám a tam vzadu na kopci se vypíná Petřínská rozhledna. A na tom všem se líně povalují mraky, co spadly z oblohy.
Začíná ohňostroj. Okolo se ozývají nadšené výkřiky. Je vskutku velkolepý. Nebe mění barvu s každým výbuchem. Chvíli krvácí jako západ slunce, pak zmodrá, je jako moře.
Kouř předhonil mraky a zadusil i ty nejjasnější hvězdy. Až teď jsem si uvědomila jejich přítomnost. Předtím se zdály být téměř na dosah, teď nás dělil hustý dým. Co když zrovna nějaká padá a nikdo si toho nevšiml? Přistoupila jsem až k zábradlí. Teď mám možnost. Možnost odejít se starým rokem. Definitivně.
|
|
|