VENUŠE (Afrodité)
Kamkoli jde, v jejích stopách raší květy. Provází ji nehasnoucí jaro. Pouhým úsměvem tiší bouři, nad hlavou jí krouží holub a z růží a jablek voní její dech.
Zrodila se z mořské pěny: připlouvá na růžové mušli, je třpytivá jako perla a září neskonalým půvabem. Tento poetický výjev má hned dvojí výklad. Podle jedné verze rozťal hladinu moře Diův blesk. Útočná, mužná energie blesku pronikla poddajnou, ženskou hlubinou vody a stvořila nade všechno erotickou bytost, bohyni lásky, krásy a rozkoše. – Podle jiné verze je mořská pěna chám uťatého Úranova údu a kráska je pozdní dcerou pokořených Nebes stejně jako Erinye, ohavné bohyně msty.
Zeus ji provdal za kováře Héfaista, chromého a věčně zpoceného, od něhož se s ošklivostí odvrátila vlastní matka. Jak by mohl stačit Afrodité! Její svůdnost poznal Áres, Poseidon a Hermes, i krásní smrtelníci ji drželi v náručí. Všem porodila řadu dětí. Ale stačí jí vejít do koupele a voda zas obnoví její panenství. Svěží, nevinná a nedotčená vstává z lázně. Nic jí nesetře pel věčné dívky, věčného mládí, omamného, dojemného Poprvé (a večer na Silvestra v novoročním dobývání).
Ovšem, je nevídaně krásná, ale krása sama jí nestačí. Slouží jí družka Peithó, výřečná bohyně lichocení. Ale především má Afrodité kouzelný pás a když si ho připne, nikdo už není schopen jí odolat.
Bozi i lidé si ji předcházejí a mají z ní oprávněný strach. Před vášněmi, které zažehuje v srdcích, není žádný únik. Dostává přídomky, které děsí: Černá, Temná, Ta z hrobů. Tato něžná panna umí být záludná a krutá jako sama smrt.
V jejím sadu prýští dva prameny. Z jednoho vytéká sladký med blaha a z druhého hořký jed muk. Její syn Erós v nich namáčí svoje šípy. Někoho raní láskou šťastnou a jiného strašnou, ale nejčastěji noří šíp do obou pramenů zároveň.
Koho Afrodité zahrne svou přízní, ten tone ve štěstí, ale běda tomu, koho stihne její hněv. A bohyně je rozmarná a urážlivá, na její přízeň není spoleh a její dary jsou značně nejisté.
Obrozenečtí Čechové jí dali galantní jméno Krasopaní a alchymie jí připisuje rudozlatou měď.
Venuše, po Luně jediný ženský motiv, představuje princip harmonizace a adaptace, bazální ochotu a schopnost přizpůsobit se podmínkám přežití. Buduje motivaci přežít a vnukává nám dojem, že svět je místo k pomilování.
Tvoří citovou konotaci suchých faktorů. Její opálová záře občas rozsvítí slzavé údolí, jímž se trmácíme, a na chvíli vznikne iluze ráje. Ze všeho, čeho se dotkne, vzlíná krása. Venuše je pouto, jímž nás život drží v sobě samém, všepronikající eros, zakřivující náš prostor podle zákonů přitažlivosti. Její čarovný pás činí skutečnost neodolatelnou – tak chutnou, žádoucí a svůdnou, že svolíme k tomu mít v ní účast, pokračovat ve svých dětech, okouzleně uposlechnout apel „milujte se a množte se“.
Venušino akční pole je trojúhelník, jehož vrcholy jsou touha, slast a strast. Splněná touha je slast, nenaplněná strast a obě rodí novou touhu, nové zoufalství i blaho. Impulsy nevysílá rozum, ale city, mohutné nepokojné vlny sympatií a antipatií.
V člověku je Venuše smyslovostí, smyslností i smyslem pro krásu. Krasopaní nás učí zamilovávat se, mít zalíbení, zjihnout, vzrušit se a zatajit dojetím dech. Ta Černá, Ta z hrobů nás nutí žárlit, dychtit naprázdno a trpět, zalykat se hnusem a být zmítán city, proti kterým není obrany.
Lunární citlivost je bezbřehá a širá, Luna splývá se všemi a se vším, ale Venušina milostnost je přísně adresná. Luna zalévá měkkým světlem celý obzor, Erótův šíp opisuje kolem svého cíle čarodějný kruh. To, co si zvolíme na Venušin způsob, je jediné, jedinečné a nezastupitelné, láska má sílu nenahraditelnosti.
Ve světě vládne Venuše umění, zábavám a hře. Prolíná vším, čím si činíme svět hezčím: zahradou i symfonií, slavností i skříňkou líčidel. Je všemi rozmary módy, přelétavým zalíbením v oblasti forem. Její upadlé podoby jsou neřestné a levné – místo erotiky dodávají porno a místo umění stejně nestydatý kýč.
Z hořkého pramene Venušina sadu prýští únavný a neúprosný čas. Krásky stárnou, květy v jejich stopách vadnou a vlna extáze brzo opadá. Všechno, co milujeme, je ve stavu ohrožení. Faustovský paradox spočívá v tom, že okamžik štěstí nelze zadržet. Láska obrůstá rzí zvyku, blaho plesniví stářím a orgie v rozkoši by po chvíli byla k nevydržení. Rozkoš a trvání se vylučují. Jen Venuše na to má své kouzlo: lázeň, která obnovuje její panenství.
Ten symbol je sen o tom, že nic není ztraceno navždy, že vše lze zase získat zpět. Všechno, nač člověk sáhne, záhy pokrývá nános omylů a špíny. Venušina poskvrnitelná i neposkvrnitelná svěžest je slib, že můžeme začít znovu, že ten nános půjde setřít a pod ním zazáří opuštěný ráj. Ráj není rájem proto, že nás z něj nelze vyhnat, ale že se tam můžeme vrátit. Věčné jaro je nuda, ale víra v jeho návrat nás drží při životě. Obnovitelnost hodnot tváří v tvář jejich ohrožení je naše naléhavá touha. Tajemství Venušiny lázně – skutečná čaromoc, kterou nás Venuše svádí žít a přežít – to není rozkoš, ale naděje.
chcete jednu píseň písní? To je hlas Salihy a Je pense :-) http://www.youtube.com/watch?v=bXCWEGmRaZU
peace |