Šel jsem proti ní,
otočil jsem se
a náhle jsem byl unesen,
vzdalovala se,
její oči se na mne dívaly,
ty oči v týlu,
zíraly na mě,
vzdalovaly se.
Zároveň se přibližovalo
Pravé víčko
a na své řasy mě na chvíli
usadilo,
byl jsem Tarzan ve svém
pralese
lesklých stromů,
najednou jsem se schoval
do kořenů
a přečkal pláč listů
její bolesti.
Ozval jsem se nesměle,
tenkým hláskem,
Levé víčko,
to zvláštní, zmenšené,
mě pozvalo také,
byla to vítaná změna,
z pralesa do velkoměsta,
začal jsem New Yorkem
a přešel postupně na další.
Největší zážitek mám z
jednoho města,
nevzpomínám si z jakýho,
byli tam lidé ve skupinkách,
hádali se, aby se pak zase usmiřovali.
Ale v podstatě jsem
u konce mýho výletu,
vracím se nazpátek,
sestupuji z řas,
já, poutník, pán, král, poddaný,
vítají mě její ruce,
ptám se jí na tajemství
Očí.
To ti prozradím později,
teď pojď, vole,
a odvádí mě do blízkého parku.
|