|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Návštěva u holiče
V životě dospívajícího chlapce přijde doba, kdy už se nespokojí jen s pečlivě upravenou parukou na hlavě, jediným dědictvím po zesnulém praprapradědečkovi, obávaném royalistovi Velké francouzské revoluce. Jelikož uplynulo více než dvě stě let od pádu Bastily a spolu s ní i skonu mého dávného příbuzného, účes typu zažloutlá paruka s prořídlým obsahem přestává vládnout dnešní módě. Hnán vidinou něčeho velkolepého jsem se v čase povinné školní docházky přestal věnovat bujným tvarům Boženy B orůvkové, dcery místního sládka a filozofa, načež jsem svůj bystrozrak o devíti dioptriích vrhl na paruky třídních hezounů. Ke svému velkému překvapení jsem však nenašel jediného nositele podobného exempláře, kterým jsem se mohl již dvacátým rokem pyšnit osobně. Veškerou skromnost jsem odhodil stranou, hned vedle vypelichané paruky a ukázal světu svou pravou vlasovou bohatost v podobě pěti zakrnělých chloupků. Dědečkovo dědictví mi bylo uděleno ihned po narození. Z následného nedostatku světla a opačného přebytku tepla mi celé vlasové podhoubí neodvratně odumřelo. Netrpělivě jsem očekával poslední zvonění, abych navštívil vyhlášeného kadeřníka ve městě. Stalo se a já stál uprostřed upraveného salónu nikým nečekán a nezván. Zanedlouho z vedlejší místnosti vešel ubohý muž s černou páskou přes oko. Instinktivně jsem o krok ustoupil. On též.
Po chvilce vzájemného pozorování se ledy prolomily a my si padli do náručí.
"Strýčku," zvolal jsem na vrcholu dojetí.
"Margaret," zaráčkoval ten pirát.
Poté si mě láskyplně usadil před zrcadlo a chopil se nožic. Když se ledovým ostřím přiblížil
k mému bujnému porostu, soustrastně jej zase odvrátil.
"Tak co s tím provedeme?" optal se a zamáčkl slzu.
Pokynul jsem směrem k vystavené fotografii se skupinou Bonnie M. Kadeřník dělal, že neví, co tím myslím a tvrdohlavě odvracel oči. Nakonec jsme se přeci jen dohodli a dílo bylo započato. Nejdůležitější a jedinou roli hrál smrdutý gel, jelikož nůžky podle znalce nepřipadaly v mém případě
v úvahu. Za pár okamžiků ze mě byl nový člověk. Bohužel má vše svou cenu a také mistrovo dílo bylo náležitě ohodnoceno. 93 Kč znělo proti mé žebrotě. Po hodině nesnesitelného ticha jsem vyzradil, že nemám ani korunu. Kadeřník v záchvatu zuřivosti nejspíš zapomněl - i přes mé neustálé připomínání - že před ním sedí jeho Margareta a chopil se břitvy. Stačily dva útoky a mohl jsem se řadit mezi uchazeče do pohádky Tři vlasy děda Vševěda. Aby tomu nebylo dost, i tato možnost mi byla odepřena třetím zákrokem holičovým. Poděkoval jsem a opustil krám. Cestou domů jsem příliš nespěchal, abych dal kolemjdoucím šanci důkladně si prohlédnout čerstvý účes a případně doporučit jednookého kadeřníka. Vzbudil jsem nepochybně nemalý rozruch, neboť se přede mnou davy samy od sebe rozestupovaly. U radnice se mi podařilo rozehnat svatbu. Konečně jsem vstoupil do rodného příbytku, kde jsme úspěšně obývali jeden pokoj. Kapacita místnosti byla kýmsi stanovena na 54 lidí, ale my všichni dohromady jsme se staly živým důkazem, že se odhadce spletl. Tak tedy, nadšeně jsem vstoupil.
"Co od nás chcete, včelí králi?!" zakřičela osoba podobná mé matce.
Příliš jsem nepochopit rodičovskou narážku a usedl k nedojedenému talíři.
"Auu," zaúpěl jsem, když mě znenadání píchla včela do oka.
Konečně jsem pochopil. Na hlavě se mi uhnízdil roj divokých včel, který se nechal zlákat libou vůní smrdutého gelu. Pilné včeličky nemarnily čas a na mém tykadlovém účesu si vybudovaly moderní úl. Pochopitelně jsem jim nechtěl svou trvalou vydat zadarmo a vjel si rukama do úlu. Brzy se však ukázalo, kd o je tu pánem a já opuchlé pahýly stáhl zpět. Chvíli jsem přemýšlel, kde se stala chyba, až ke mně přistoupil můj nápaditý otec. Zkušeně vytáhl z úlu medovou plástev a beze slova si namazal chleba. Nato pronesl památnou větu:
"Rodino, je konec hladu."
Od t é doby jsem se stal živitelem a zároveň občanem města s přirozenou autoritou…
|
|
|