Je to už třetí místo, kde mě nevzali. Vlastně se není ani čemu divit, když nemáš žádné vyšší vzdělání nebo specializovanější kvalifikaci. Je mi dvaadvacet a moje praxe je…, no, vlastně spíš není. Nic moc. Nezbývá mi nic jiného než se pozeptat v některé z těch pracovních agentur.
Jdu po Americké, směrem dolů – k řece, a ze dveří jedné takové agentury vychází skvostná zrzka. Taková ta hodně povedená: vysoká, vlnité vlasy, jemný obličej, pár drobných pih na nose… Mám jasno – jdu do téhle agentury.
Vcházím, zdravím a slečna na skromné recepci se mě ptá, co si přeji.
,,Slyšel jsem, že nabízíte nějaká pracovní místa.‘‘
,,Co jste předtím dělal?‘‘
,,Prodavače elektroniky.‘‘
,,Ale my nic takového v nabídce nemáme.‘‘
,,Já bych nic takového ještě, asi, dělat nechtěl.‘‘
,,Máme tu pár firem, které budou přibírat nové pracovníky, ale jsou to náborové nástupy, dělnická práce, u pasu a tak.‘‘
,,Mohl bych to zkusit.‘‘
,,Dobře. Tak mi vyplňte tyhle papíry - támhle u stolečku.‘‘
Beru si ty papíry a sedám si k tomu stolečku, vedle mladého pána. Zdravím ho, ale on neodpovídá. Když mám dotazníky vyplněné – jdu je dát té dívce na recepci a ptám se:
,,Kdy že je ten náborový nástup?‘‘
,,Asi za týden a půl, ale do tří dnů se vám ozveme kvůli nějakým testům.‘‘
,,Testům?‘‘
,,Znalostí a dovedností.‘‘
,,Ach tak.‘‘
,,Napsal jste tam na sebe kontakt?‘‘
,,Ano. Telefon. Tady.‘‘
,,Tak to by bylo asi vše. Děkujeme vám.‘‘
,,Já taky děkuju. Na shledanou.‘‘
Jdu domů, kde Monika, má přítelkyně, zrovna dokončuje oběd.
,,Tak co?‘‘ ptá se.
,,Nikde nic. Tak jsem zašel do jedný z těch agentur. Prej mají jen dělnický práce.‘‘
,,A kdy se ti ozvou?‘‘
,,Do tří dnů – kvůli nějakým testům. Nástup by pak byl za týden nebo týden a půl, už nevím.‘‘
,,Alespoň si vyzkoušíš, co zažívám já.‘‘
Monika též pracuje ve fabrice.
,,Hmm.‘‘
,,Každej by se měl podívat na dno.‘‘
,,Dík, že mě tak uklidňuješ.‘‘
Jdu do kuchyně, otevírám lednici a beru si pivo.
,,Mám ti nabrat?‘‘ táže se mě má kuchařka a milenka zároveň.
,,Jo, dík.‘‘
Sedám si ke stolu, zapaluji si cigaretu.
,,Nekuř! –Teď budeš jíst!‘‘
,,Jen jednu. Přijde tvoje matka.‘‘
,,Zítra. Proč?‘‘
,,Jen tak.‘‘
Ptám se kvůli sexu. Protože návštěva tchýně, znamená její velice pozdní odchod, to má za následek mou psychickou a Moničinu celkovou únavu - a to celé se rovná nula celá nula procent sexuálních aktivit. A to se mi dnes – po týdnu celibátu – vážně nehodí.
O dva dny později mi zvoní telefon. Je to ta slečna z agentury a ptá se, jestli mám ještě zájem o tu práci.
,,No, Martin Scorsese se zatím neozval, tak asi ano.‘‘
,,Prosím?‘‘
,,Ano, mám zájem.‘‘
,,Dobře. Mohl byste se, pane Polívka (tak se jmenuji), dostavit na pár testíků?‘‘
,,Mohl.‘‘
Následující den tam jdu a docela jiná, velmi vysoká a sympatická žena, mě odvádí do místnosti, kde už čeká a sedí pět lidí u hranatého stolu. Vyzívá mě, abych se posadil, já ji poslouchám a rozhlížím se. Jsou tu dva muži a tři ženy (nic, co by stálo za zmínku). Vysoká, sympatická žena nás všechny zdraví a představuje se.
,,Jmenuju se Michaela Trávníčková a budu vaše koordinátorka.‘‘
To poslední slovo se mi líbí.
Seznamuje nás se jménem firmy, kde bychom měli pracovat, a produktem, který se tam vyrábí.
,,Jak asi víte – vyrábí se tam televize; el-cé-dé a plazmové.‘‘
Já to nevěděl.
,,Teď vám rozdám testy, vy je vypracujete – budete na to mít dvacet minut, pak si uděláte test zručnosti, který bude taky na čas, když ho uděláte – požádám vás, abyste šli na půl hodinky někam ven – zapálit si nebo cokoliv – já zatím opravím vaše testy a až se vrátíte, řeknu vám, jak jste dopadli. Nějaké otázky?‘‘
,, Kolik budeme mít času na ten test?‘‘ ptá se starší žena s náznakem solidního kníru pod nosem.
,,Deset minut.‘‘
,,A ten test…?‘‘ (Každý – vyjma mě – se ptá na to, co už slyšel.)
Koordinátorka Trávníčková opakuje svou předchozí řeč, pak nám rozdává testy.
,,Vy jste všemu rozuměl?‘‘ ptá se mě přísně.
,,Zatím ano. Děkuji.‘‘
,,Dobře. Nechte testy tak jak jsou, otočíte je až vám řeknu.‘‘
Beru si propisku a čekám. Stopky jsou spuštěny. Otáčím papír a jsem překvapen. Jsou tu matematické příklady jako: sto děleno deseti, třicet dva plus padesát jedna a podobně. Hledám v tom nějakou fintu – ujišťuji se, zda-li nejsou někde připsány závorky, odmocniny, rovnice o jedné či dvou neznámých , sinus, cosinus…, otáčím papír, foukám do něj z boku, zkouším jestli to není dvojlist, ale ne – je tu jen tohle. Pod matematickou částí, je jehlan, krychle a koule, a nad tím nápis: NEHODÍCÍ SE ŠKRTNĚTE. Takhle nějak ten test vypadá.
Čekáme na ,,pomalejší‘‘ až dopíší. Následuje test zručnosti.
Koordinátorka pokládá na stůl velký čtverec se spoustou kulatých otvorů. Čtverec je z poloviny zaplněn asi padesátkou dřevěných, válcovitých špalíčků.
,,Vaším úkolem,‘‘ vysvětluje koordinátorka Trávníčková, ,, je za minutu otočit a přemístit minimálně třicet osm špalíčků. A to tímto způsobem…‘‘
Ten způsob je, že do každé ruky uchopíš jeden špalíček tak, že máš palce dolů, vyjmeš špalíčky z otvorů, ve vzduchu je otočíš, takže máš palce nahoru, a nakonec je zasadíš do otvorů na druhé straně čtverce.
Koordinátorka stopuje můj čas. ,,Kolik jich máte?‘‘
Počítám to.
,,Třicet devět.‘‘
,,Tak to máte.‘‘
,,Hmm.‘‘
Všichni se u čtverce střídají. Jedna žena a jeden muž to neudělali.
,,Všichni budete mít dva pokusy.‘‘
Po druhých pokusech se daří všem otočit více jak třicet osm špalíčků. Já jich udělal čtyřicet jedna.
,,Nechcete to někdo zkusit ještě jednou? Tak ze srandy.‘‘
Jeden muž se hlásí, zkouší to a otáčí v limitu čtyřicet pět špalíčků, čímž zabíjí mou soutěživost.
Koordinátorka na mne pohlíží. ,,Nechcete to zkusit překonat?‘‘
,,Ne, díky.‘‘
,,Tak vás teď tedy požádám, abyste se šli někam ven na půl hodinky zabavit a pak si přijďte pro výsledky vašich testů.‘‘
Jdu ven s ostatními a zabavuji se procházením, kouřením a poslechem alba Revolver od kapely The Haunted.
Jdu zpátky do agentury. Jsem tu první.
,,Pane Polívka,‘‘ oslovuje mě koordinátorka Trávníčková, ,,pojďte ke mně.‘‘
,,Domů?‘‘
,,Prosím?‘‘
,,Nic, nic.‘‘
,,Testy jste udělal. Takže se vám ozveme ohledně toho nástupu a tak. Bude to dvanáctého.‘‘
,,Dobře, děkuju.‘‘
,,Není zač. Na shledanou.‘‘
,,Mějte se. Nashle.‘‘
Po návštěvě Moničiny matky, se v posteli zmáhám pouze na četbu. Monika leží vedle mě, dělá bubliny žvýkačkou a hrozně mě tím ruší. Fuk-prásk! Pak zase sune žvýkačku jazykem do pusy, hlasitě žvýká a chichotá se.
Odkládám knihu a koušu ji do ramene.
,,Au.‘‘
,,Necháš toho?!‘‘
,,Ne.‘‘
Chci ji plácnout přes zadek, ale nepustí mě. A tak ji znovu koušu do ramene.
,,Au. Nech toho!‘‘
,,Vadí?‘‘
,,Jo.‘‘
,,Tak dej fant.‘‘
,,Co?‘‘
,,Dej fant.‘‘
Usmívá se. Čekám a rozevírám dlaň. Monika otevírá pusu, vyjímá z ní žvýkačku a pokládá mi ji na dlaň.
,,Co to má bejt?‘‘
,,Fant - jak si chtěl.‘‘
Popravdě řečeno, jsem tajně doufal, že si sundá kalhotky.
,,A co mi jako dáš příště – šušně z nosu?‘‘
Hihňá se, tohle má ráda. Násilně si ji otáčím a plácám ji přes zadek, pak se v klidu uvelebuji , žvýkám její žvýkačku a čtu.
Jsme v té fabrice. Předali nám firemní oblečení, skřínky a odvedli do konferenční místnosti, kde probíhá školení. Jsem trochu nervózní, ale celou dobu na nás dohlíží dvě koordinátorky, a obě jsou celkem pěkné, takže jsem v klidu. Dnešní přijímání nových zaměstnanců vyšlo na noční směnu a po školení bezpečnosti a jiných hloupostí, budeme odvedeni do dovednostního centra, kde budou až do pěti třiceti ráno prověřovány naše schopnosti bojových umění. Ne, pardon: budou tam prověřovány schopnosti našeho dělnického umění.
Dívám se na svůj mobil : je něco po osmé. Mám vsazenou sportku a přikázal jsem Monice, ať sleduje losování a když se ze mě stane milionář, ať mi hned zavolá a já odsud mizím. Na displayi : žádné nepřijaté hovory. Takže nic.
Školí nás mladý muž a žena a soudě podle jejich chování; mladík musí vlastnit více jak polovinu akcií této společnosti a slečna je pod neforemným oblečením a maskou, kterou má na obličeji – velice krásná. Jinak si jejich neosobní, povýšené chování nedokážu vysvětlit. Slečna poučuje:
,,Směna je dlouhá deset a půl hodiny a operátoři během ní – krom přestávek – nesmí mluvit…‘‘
,,To si dělá prdel,‘‘ říká mladík sedící vedle mě.
Otáčím se na něj. ,,Mě se líbí ty slova : koordinátor, operátor…‘‘
,,Zapněte mi respirátor,‘‘ kontruje mladík.
Oba se hlasitě smějeme.
,,Tocho!‘‘ křičí nadpoloviční vlastník této firmy. ,,Jestli si chcete dělat srandičky, tak někde jinde. Nikdo vás tu nedrží – můžete klidně odejít.‘‘
Ukončujeme své záchvaty smíchu a po zbytek školení se smějeme už jen polohlasně.
V dovednostním centru v podstatě jen šroubujeme – všemožné druhy malých šroubků do malých kovových obdélníků s otvory. Zašroubovat, vyšroubovat a pak znovu, znovu a pak to celé zase opakovat až do půl šesté ráno. Pracujeme ve dvojicích a já se postavil do dvojice s tím mladíkem, který se se mnou smál v konferenční místnosti, takže je alespoň docela sranda. Jmenuje se Láďa.
Když se tramvají blížím k domovu, je skoro půl sedmé. Ve stánku si kupuji cigarety, rockový časopis a mizím v nejbližším nonstopu.
Uvnitř uklízí blondýna ve středním věku. Až na ni a dva muže tu nikdo další není. Jeden muž hraje vzadu automaty a druhý spí v boxu. Oslovuji blondýnu:
,,Mohl bych vás požádat o jedno pivo?‘‘
,,Jistě.‘‘
Probouzí muže spícího v boxu.
,,Dane, - tady pán by si dal pivo.‘‘
Muž zvedá hlavu, sedá si, říká ,,hmm‘‘ a pak si zase lehá a usíná.
,,Dane! Dane! Vstávej! Musíš točit pivo.‘‘
Dan vstává, mne si obličej a jde za bar. Sedám si ve vedlejším boxu, zapaluji si cigaretu a čtu si v časopise. Dan mi pokládá pivo na tácek.
,,Děkuju.‘‘
,,Prosim.‘‘
Po pěti pivech, si kupuji ještě jedno s sebou a jdu domů.
Monika už je vzhůru. Dnes jde na odpolední.
,,Kdes byl?‘‘
Ukazuji jí pivo.
,,Jak jinak. Jak to šlo?‘‘
,,Peklo.‘‘
,,Chceš něco k snídani?‘‘
,,Ano, prosím.‘‘
(příště: práce, sex a konec všeho)
|