Chtěl bych Vašim čtenářům vzkázat, že nápad se založením tzv. „odstavné plochy pro grafomany“ (Klubu přátel Spolku spisovatelů) je jen přeléváním dešťové vody z okapu do trativodu pod ním. Lze si jednoduše představit, že onen radikální spor, který vyvolali sexuálně frustrovaní polojedinci, již od kancelářského stolu nemohou najít svou životní druhou polovičku, spor mezi vcelku sobě podobnými a společnou půdu v různých denních dobách obývajícími, ba sobě navzájem v tvůrčí dialektické jednotě nutnými, uměle vyvolanými protagonisty tohoto ošklivého strašáka (ve smyslu „na koho to slovo plivne, ten musí jít do Klubu“) se přenese i do Klubu a případně do jeho Klubu, z kterého se vyklube další klub a klub klubů (do puntíku dle stylistického efektu zvaného „matrjoška“). Je možné namítnout, že takto se spor vyklube. Já tvrdím (a nejsem sám – zkuste se porozhlédnout kolem sebe, třeba ve zkoušecí kabince na spodní prádlo), že takto se problém jen navěky zaklube.

Prožívám to, a neměl bych. Leč již jsem začal a musím doprožít. Tedy krátce. Navrhuji Vašim čtenářům zabít všechny mouchy naráz. Nemnožit kluby a jejich ambivalentní potomky, a především, neříkat někomu, že je spisovatel, nebo grafoman pokud o to vážně nestojí. A jsme u toho. Jsou tací, kteří o to stojí. Pro ně přicházím s originálním řešením: nazvěte (kdo má nazývací právo) Spolek spisovatelů „Spolkem spisovatelů a grafomanů“, v němž bude dost místa pro všechny. Spisovatelé v názvu instituce se budou hlásit ke spisovatelům, grafomané ke grafomanům, nikdo se nebude navzájem plést a oba se budou mít rádi: každý dostane plátek z kokosového dortu na valné hromadě (ať si je klidně ve tvaru obřího slona) a své místo u kempinkového stolku před zraky zúčastněných čtenářů. Nejsem tak naivní, nebo tak legendární jako John Lennon, abych mohl přenášet vize, ale přesto si přeju: ať už ta hnusná válka (v duchu si namlouvám, že pouhá „potyčka“) skončí!

(P.S. Nebudu se zlobit, když mi redakčně zkrátíte přívlastky.)