|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Grogam: Do poslední kapky (2) Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 19.2.2012 (00:30:59)
|
| |
Zbývala poslední hodina světla a sluneční kotouč se již pomalu začal sklánět za štíty skal. Horkost dne se proměnilo v podvečerní dusno a teplý fén přestal mučit cestovatele. Vzduchem se linula nepopsatelná vůně nadcházejícího večera.
Lidé a koně unavení dlouhým pochodem se konečně zastavili. Všichni muži hleděli na vysokou a statnou postavu vepředu. Dívali se a v hloubi duše se modlili, aby je už přestala trýznit.
„Tady rozložíme tábor,“ Grogam ukázal na skvělé místo, které obklopovalo ze tří stran skála. Říkal si, že neudělá stejnou chybu jako ti ubožáci, co je předběhli a krvavě zaplatili za svou neopatrnost.
Grogam každému žoldnéřovi určil úkoly. Někteří se museli postarat o malé a vytrvalé koníky, speciálně vyšlechtěné na pouštní podmínky. Jiní použili sušené koňské výkaly, suché dříví z pouštních borovic a rozdělali oheň. Další šli na hlídku. Grogam si vzal za úkol zkontrolovat zásoby vody.
Válečník obcházel ze všech stran pětici naložených vozů, které nechal zaparkovat uprostřed tábora, a odhadoval, kolik jim zbývá zásob. Každý vůz vezl čtyři padesátilitrové vaky, které jim měly vystačit dostat se pohodlně do oázy Hara, ale už teď bylo jasné, že pojedou minimálně půl dne na sucho. Většina z kožených vaků, které byly sešité z kozí kůže, bylo prázdných, nebo aspoň poloprázdných.
Grogam se zastavil, opřel se o povoz a přemýšlel. Musel nějak řešit tuto situaci a rozhodl se, že každému sníží příděl vody na polovinu. Nebylo mu to příjemné, protože už teď chlapi dostávali pouhé tři litry na celý den. Grogam nevěděl, jak se s litrem a půl vody mnozí z nich poperou.
Když Grogam s několika dalšími muži naplnil soukromé pětilitrové vaky každého z mužů a koníci z plemene Mahauru dostali svůj příděl vody, zamířil konečně k rozdělanému ohni. Byl unavený a rozlámaný z jízdy na koni. Bolela ho záda.
Z brašny si vytáhl kousek sušeného masa, párkrát ho ofoukal od nečistot a zakousl se do něj. Maso bylo tuhé jako podrážka a i tak chutnalo. Grogam se zašklebil nad tou chutí, ale nakonec si znovu kousl. Hlad byl nejlepší kuchař. Nakonec, jedl přeci už horší věci jako slimáky, brouky a jednou si z hladu narval i do úst písek. Sušené maso bylo proti tomuhle luxus.
Ostatní žoldnéři se také pustili do jídla a jejich špinavé tváře se šklebili v záři ohně úplně stejně jako Grogamova. Chvílemi to vypadalo, že je to nějaká soutěž, kdo sní více tuhého masa.
Grogam se zadíval na soukromý stan Talada, ze kterého se linula příjemná vůně. I zde si kníže nic neodpíral a jedl, jako kdyby byl u sebe na hradě v hodovní síni. Jeho tři strážci posedávali u jeho stanu a také si dávali nějakou pochoutku.
Válečník se zamýšlel, co je to za chlapy. Moc toho nenamluví, drží se opodál od ostatních a jako kdyby něco skrývali. Určitě to nebudou nějaký ořezávátka, jinak by si je sem Talad nevzal, zamýšlel se Grogam. Díval se na jejich bílé hábity, které nesundávali ani v největším horku, a žvýkal maso.
„Nelíbí se mi,“ řekl jeden z žoldáků, když viděl, že Grogam hledí na strážce Talada. Byl to menší chlap s jizvou na tváři. Lučištník, který se mohl chlubit neuseknutým ukazovákem a prostředníčkem.
Grogam se podíval do temných očí žoldáka, kterého neznal jménem. On si jen málo koho pamatoval jménem. Věděl, že kdo je dnes živý, může být zítra mrtvý. Tak proč si pamatovat jejich jména?
„Mně taky ne,“ odpověděl Grogam a zakousl se do vojenského sucharu, který v horku Mrtvé pouště ztvrdl, že by se s nim dal zabít chlap. Nakonec suchar rozkřoupal v zubech.
„Mají po celém těle tetování a magické ornamenty,“ pokračoval žoldnéř a rozhlédl se po všech, kdo seděli u ohně.
Pět soldátů po něm hodilo nevěřícím pohledem, ale Grogam pozoroval plameny, jak šlehají k temným nebesům. Tiše poslouchal a čekal, co z toho žvanila vyleze.
Když žvanící voják zjistil, že si vydobyl pozornost, mluvil dál.
„Před pěti lety jsem sloužil v Arkanii. Jeden posranej baron chtěl rozbít hubu svému tchánovi a uspořádal na něj výpravu. Dobře platil a tak jsem se přihlásil. No, a když už jsme se měli utkat na bitevním poli, dlouho nikdo nepřicházel, až nakonec dorazilo padesát, šedesát maníků s tetováním jako mají tihle. Nás bylo na dva tisíce a už předem jsme oslavovali. Jenže předčasně. On ten tchán byl nějakej zasranej mág a to byla jeho osobní ochranka. Těch pár maníků nás rozdrtilo.“
„Babský řeči, jak to víš, že mají na sobě magické runy?“ reagoval jiný žoldnéř v omšelé kroužkové zbroji a s koženým řemenem přes rameno.
„Drž hubu! Mluvím pravdu. Viděl jsem to už včera večer,“ na chvíli se odmlčel a zase se chytil nitě své vzpomínky, „ty jejich ornamenty začaly zářit a těch padesát chlapů se změnilo v krvelačná zvířata. Vrhli se na nás a vysekali si cestu skrz naše řady. Museli jsme se stáhnout.“
„Ty si myslíš, že si je Talad vzal sebou, aby se nás mohl potom v klidu zbavit?“ otázal se třetí. Byl to vysoký chlap, ale samá kost a šlacha. Grogamovi připomínal tak trochu Sargoraskou krysu.
„Nevím, ale je rozhodně divný, že tu jsou,“ řekl lučištník. Potom se zamyšleně podíval do plamenů.
Grogam vstal od ohně a hodil pohledem po svých mužích, kteří špinaví a taky značně páchnoucí po potu jedli, popíjeli vodu a nebo jednoduše odpočívali.
„Najíst a spát. Zítra nás čeká dlouhý den,“ přikázal a vykročil ustlat si pelech na spaní. Nic zbytečně nekomentoval, když neměl hmatatelný fakta.
Když se vzdálil od ostatních, začal se ptát sám sebe, na kolik všechny ty kecy jsou pravda a na kolik přelud tohoto hrozného místa. Dokonce začal pochybovat sám o sobě, zda mu to horko už neleze na mozek. Rád by uvěřil, že Talad je hodný kníže, který hledá nová ložiska rud, ale marně. O něco tu šlo a Talad nebyl jediný v tomto zapomenutém kraji, který znal zdejší tajemství. A Grogam se rozhodl zjistit, o co jde.
Nakonec s myšlenkou, že všechno vyhnije časem samo, ulehl na deku, přikryl se svým kabátem, pod hlavu si dal brašnu a tvář si přikryl kloboukem. Meč si položil vedle sebe. Poté usnul, ani nevěděl jak.
Nesnesitelné horko polevilo a nastupoval noční chlad. Byl to největší paradox téhle nelidské končiny. V Mrtvé poušti nebyla žádná oblačnost, která by bránila ve dne slunečním paprskům a v noci zadržovala teplo. I nejbližší oceán se rozkládal stovky a stovky kilometrů východně. Jenom průsmyky, skály, prach a několik roztroušených borovic a kaktusů, to bylo vše, co tahle země nabízela. Bylo s podivem, že zde mohli žít Nayové.
Táborem se rozlévalo ticho, které rušilo občasné zapraskání ohně. Kolem byla neúprosná tma a nebe poskytovalo úžasnou noční podívanou. Myriády hvězd se třpytily a stříbrná dráha galaxie shlížela na dvacítku smrtelníků.
Najednou se ze stříbrné dráhy stala rudá brázda a idylka krásné noci se rozplynula
Ozval se bolestný výkřik. Po něm druhý.
„Jsme napadeni!“ křičel někdo.
Grogamovi netrvalo ani pět vteřin, aby se probral a zjistil, co se děje. Vytržený ze snu o krásných ženách, džbánech piva a hoře masa, vyskočil na nohy. Ze země sebral svůj meč, nasadil si boty a pouze v kalhotách běžel za muži na hlídce. Byla mu trochu zima, ale věděl, že se nejspíš zahřeje. Za ním se připojili i ostatní žoldnéři.
Na hlídkové pozici, asi čtyřicet metrů od tábora, se bránila trojice mužů velké přesile. Dva žoldáci leželi na zemi se šípy v těle. Jeden z nich ještě naříkal. Bránili se útoku bojovníků Nayů, kteří v temně modrých šatech splývali se tmou. Z okolních skal stříleli šípy, i když byla tma jako v pytli. Museli to být Nayové, střílet za takové tmy nikdo nedokáže, kromě nich.
V kritické chvíli přiběhl Grogam a za ním i zbytek. Po Taladovi a jeho chlapech však nebylo ani památky.
„Chci vidět pět chlapů u povozů s vodou. Za žádnou cenu se nesmí dotknout našich zásob vody! Druhá skupina půjde po střelcích a zlikviduje je. Zbytek jde se mnou!“ rozdal bleskově rozkazy Grogam.
Muži se rozeběhli a válečník se ještě jednou otočil za sebe, zda neuvidí Talada a jeho strážce, ale marně. Ten zmetek byl schovaný jako krysa ve svém stanu.
Grogam byl mezi všemi nejvyšší a v pravačce svíral obrovský meč. Pro obyčejného muže dvouruční záležitost, pro Grogama meč akorát. Vypadal jako nadživotní socha. Zatraceně vražedná socha.
Do cesty se mu postavil nayůský bojovník o hlavu menší a o třicet kilo lehčí než byl Grogam. Vedle něho byl válečník jako obr. I v chabém světle šlo dobře rozeznat jeho široká ramena, napumpované svaly, mohutný hrudník. Div se Nayůa nevylekal.
Grogam vytáhl meč z pochvy. Jeho nabroušená metrová čepel i ve tmě naháněla strach. Poté hromotluk kutnu odhodil bokem a rukojeť chytil pevně oběma rukama. Klouby na prstech mu zapraskaly a to byl signál, že je připraven.
Mnohem menší bojovník se zastavil dva metry před obrem a hodnotil svou situaci. Oči, které mu koukaly z úplně zahalené tváře, jezdily nahoru a dolů. Grogam byl tvrdý oříšek. Nayůa držel v pravačce goloka, asi čtyřicet centimetrů dlouhou zbraň, něco mezi mečem a šavlí.
Grogam se zašklebil, když uviděl to párátko. Zdvihl meč vysoko nad hlavu a udělal rychlý výpad. Jeho úder letěl kolmo na nepřítelovu hlavu. Pouštní válečník stačil pouze nastavit svojí zbraň a očekávat drtící ránu.
Ozval se kovový úhoz, mezi dvěma kovy přeskočila jiskra a poté se golok rozlomil. Jenže čepel pokračovala dál. Nakonec se zastavila až v rozpůlené lebce.
Vystříkla krev. Teplé kapičky potřísnily Grogamovi paže i tvář.
Mrtvý padl jako hruška na zem. Grogam ani nemrkl, překročil ho a šel dál. Další duše, která ho bude děsit v nočních můrách, pomyslel si.
Hned na to ho obklíčili další dva bojovníci Nayů. Kroužili kolem něj jako supi a měřili si ho pohledy. Jeden měl dva goloky, druhý držel dlouhé koupí.
Grogam sklonil meč do neutrální pozice a nechal nayůskou krev odkapat, utišil rozbubnované srdce a oba bojovníky si držel souměrně napravo i nalevo. Dýchal absolutně vyrovnaně a svojí mysl nechal plynout jako řeku.
Do útoku se dal kopiník s nastaveným hrotem na bok hrdiny. Byl rychlý, ale Grogam byl rychlejší. Otočil se na patě, ucítil, jak ho ostří kopí jen taktak lízlo kolem boku, a sekl. Hned na to chladným nočním vzduchem letěla hlava, která urazila nejméně jeden metr vzdušnou čárou. Poté dopadla do prachu pouště. Z useknutého krku vychrlil proud krve. Bezhlavému nepříteli se podlomily kolena a padnul na zem.
Nechť ho bohyně Gida přivítá ve svém království, pronesl si sám pro sebe Grogam. Nechť je mu v zemi mrtvých dobře.
Grogam se otočil na třetího nepřítele, který držel v pravé i v levé ruce goloky. Zašklebil se.
Grogamovi připomínal kudlanku
Nayůa se přikrčil, nastavil goloka v levé ruce do obranné pozice a pravého si dal za hlavu. Z kudlanky se stal štír, který byl připravený uštknout obra.
Grogam opět oběma rukama zdvihl meč nad hlavu. Využíval své výšky. Se svými sto devadesáti centimetry a metrákem váhy se rozhodně cítil ve výhodě.
Štír se dal do pohybu. Mrazivý chlad protínaly dvě nabroušené čepele goloků. Nayůa střídal pravou ruku s levou a Grogam musel ustupovat rozběsněnému nepříteli.
Nakonec Nayůa chtěl udělat konečný výpad, ale nepovedlo se mu to. Grogam uskočil stranou a jednou ohromnou ránou ukončil štírovi život. Robustní čepel se zahryzla do klíční kosti, drtila kůži, maso, kosti, vnitřní orgány. Zastavila se až v hrudním koši.
Tři rány, tři mrtvoly. Hrozivá statistika.
Kolem se ozývaly zvuky bitvy. Ostatní žoldnéři bojovali s nájezdníky a postupně je vytlačovali od hlídkové pozice, kde plápolal dohořívající oheň. Na zemi se vršily mrtvoly.
Válečník zakroutil hlavou a rozhlédl se okolo sebe. Na zemi ležela tři chladnoucí těla, která obklopovala kalužina krve. Klekl si a jednomu z nepřátel stáhnul tmavomodrý šátek z tváře. Pohlédl do obličeje mladému chlapci, kterému sotva vyrašily první vousy.
„Sakra!“ zakřičel. Byli to mladí kluci a on je všechny pozabíjel. Místo toho, aby se věnovali holkám, našli smrt.
V tu chvíli uviděl další útočící vlnu nočních nájezdníků.
Znovu zakroutil hlavou a pohlédl na noční nebe. Tohle nebyli nepřátelé, ale parta mladíků, které vyslali starší bojovníci na zkušenou. A Grogamomi se už nechtělo je masakrovat.
Postavil se, zabodl zakrvácený meč do země a s holýma rukama se rozběhl proti útočícím Nayům. Křičel, klel na všechny bohy, hulákal nadávky.
V očích mladých Nayů, i bojujících žoldnéřů okolo, vypadal Grogam jako berserk. Na okamžik ho opustila veškerá sebezáchova. Valil se po bojišti jako chodící skála. Skoro nahý, jenom ve špinavých a zakrvácených kalhotách, se řítil na ostří mečů, kopí, proti šípům.
Když to spatřili mladí bojovníci, znejistili. Zastavili se a nevěřili, že je to takový šílenec. Ale Grogam běžel dál a dál. Nakonec jim ruply nervy a dali se na útěk před běsnícím obrem. Ostatní druhové je rychle následovali a rázem bylo po boji. Tak jak se Nayové vynořili ze tmy, tak i zmizeli.Grogam za nimi hodil ještě obrovský balvan, ale nikoho už s ním nezasáhl.
Žoldnéři zalití krví radostně oslavovali. První bitva byla za nimi.
Grogam si sedl na velký kámen, díval se na desítku mrtvých, mezi kterými byli i čtyři žoldáci, a odpočíval. Srdce mu div nevyskočilo z krku a adrenalin slyšel v uších ještě teď.
Ostatní chlapi pokukovali na Grogama s podivem. Nikdy nic takového neviděli. Muž, jemuž všichni svěřili své životy, se zachoval jako šílenec. Mají mu i nadále věřit? Má opravdu všech pět pohromadě?
|
|
|