,,Do postele! Okamžitě do postele,“ přikazuje nám maminka. Mluví
potichu, ale my ji slyšíme. Všichni čtyři se ve stejném okamžiku zvedneme
z podlahy v kuchyni a utíkáme do pokoje. V kuchyni po nás na
podlaze zůstávají zámky a princezny a princové a draci. Když na nás maminka
křičí, tak ji někdy neslyšíme. Ale když jde domů tatínek, tak bychom maminku
uslyšeli, i kdyby jenom hýbala rty.
Ležíme v jedný posteli pod jednou dekou a posloucháme, jak po nás
maminka uklízí těch pár kostek z nějaké stavebnice a těch několik vojáčků
a hadrových panenek s knoflíky místo očí. A taky už slyšíme tatínka.
Maminka nám to často připomíná, že ho musíme mít rádi, i když je takový, jaký
je. Když ho budete mít rádi, všechno bude míň bolet, říká maminka.
,,A
tebe má taky rád?“ zeptal jsem se jí jednou.
,,Mě
má přece taky rád,“ odpověděla mi maminka.
Ležíme
těsně vedle sebe a koukáme se na dveře do kuchyně, které jsou skoro celé
prosklené a je na nich pověšená záclona. Vidíme maminku, jak chodí po kuchyni.
,,To
je jako vitize,“ zašeptal jsem.
,,Co?“
potichu se mě zeptala Klára, která leží vedle mě. ,,Cos to říkal?“
,,Vitize,“ zašeptal jsem. ,, Někdo o ní mluvil ve škole. Je to taková
malá skříňka, ve který žijou malí lidi. A tomu jejich domečku se říká vitize a
on má skleněou zeď, takže vidíš, co dělaj.“
,,Co
říkal?“ zeptala se Maruška, která spí na druhé straně.
,,Říká, že prej existujou malinkatý lidi, co žijou ve skleněných
domečcích“ pošeptal jí do ucha Jenda.
,,No
a? Co s tím?“ pošeptala mu ona.
,,Co
s tím?“ zeptal se mě Jenda potichu.
,,Nic. Jen že máme něco podobnýho.“
Ukázal jsem na prosklené dveře.
,,Ššššš...táta.“
Ve
vitizi se vedle maminky objevil tatínek. A já jsem si přitlačil polštář na uši
a vypnul zvuk. Dál jsem pozoroval, co se děje v kuchyni, ale neslyšel jsem
nic, než vodopád ve svých uších. Viděl jsem jenom, jak tatínek drží maminku
jednou rukou a druhou rukou jí mlátí po hlavě. Potom maminka zmizela a potom i
tatínek. A pak se zase oba dva objevili. Teď ale držel tatínek maminku oběma
rukama a maminka se ho snažila odstrčit. Taky jsem cítil, jak se Klára chvěje.
,,Neposlouchej to,“ pošeptal jsem jí. ,,Přikryj si uši.“
Podívala se na mě. Z očí jí tekly slzy. Pozdě, pomyslel jsem si.
Znovu jsem si zakryl uši.
Tatínek i maminka někam zmizeli. Trošku se mi ulevilo. Nic jsem neviděl
a nic jsem neslyšel. Ale pak se za dveřmi objevil tatínek. A já pustil konce
polštáře.
,,Vstávejte!“ zakřičel na nás. Rozsvítil světlo a vešel do pokoje. A
s ním přišla i maminka.
,,Prosím tě, nech je spát.“
Tatínek se otočil a dal jí facku.
,,Říkal jsem, vstávejte!“
Vylezli jsme z vyhřáté postele. Tatínek se zase moc zlobil. Jenže
nikdy nikomu neřekl proč. Možná, že to říkal mamince, ale ta mu doteď poradit
nedokázala.
Tatínek si nás prohlížel a já měl pocit, že jsme museli udělat něco
špatnýho. Jenže to bylo stejný jako s tou jeho zlobou, nikdy nám neřekl,
co to mělo být. Jen se na nás díval a v jeho očích jsem viděl, jak náma
pohrdá. Ale proč?
,,Poď
sem,“ ukázal na Kláru. Potom šáhnul do kapsy pro cigeretu a připálil si.
Klára došla k tatínkovi. ,,Koho máš radši?“ zeptal se jí.
Klára se dívala na tatínka a strašně moc dlouho nic neříkala. Potom se
otočila na maminku, jako by se jí chtěla zeptat, co má říct. Jenže maminka tam
stála a brečela. Klára určitě poznala, že jí maminka nepomůže. Že teď je to
jenom na ní.
,,Slyšíš?“ zaklřičel tatínek. ,,Koho máš radši, mě nebo mámu?“
Viděl jsem, jak se Klářina košilka rotřásla, jako by sama od sebe
oživla.
,,TAK UŽ NĚCO ŘEKNI!“
,,Maminku...“
Maminčin pláč začal připomínat křik. Klára se na ní zděšeně podívala.
,,Tak mámu, jo?“
Tatínek
chytnul Kláru za ruku a spálil jí
cigeretou.
Teď
jsme brečeli všichni kromě tatínka. Tatínek pustil Kláru a chytnul mě. ,,Koho
máš radši? Přestaň řvát a řekni mi, koho máš radši?“
....
Ležíme těsně vedle sebe. Všude je tma. Všechno ztichlo. Klára si drží
spálenou ruku. My ostatní jsme odpověděli tak, aby nás to neboelo. Možná, že
takhle to maminka myslela, když nám říkala, že musíme mít tatínka rádi. Cítím,
jak se ve mně udělalo prázdno. A kolem není nic, co to prázdno dokáže zaplnit.
Dnes v noci určitě ne.
Mít
rád tatínka je tak strašně moc těžký.
,,Ššššš...,“ šeptala Maruška. ,,Kdo
.....ví......jak......zemře......tatínek?“ ptala se.
Chvilku bylo ticho. Chvilku jsme čekali, ale tatínek nic neslyšel.
,,Spadne .....ze ....skály,“ šeptal jsem.
,,Utopí
.....se ....v rybníku.“
,,Přejede ....ho ....vlak....a pak i autobus.“
,,Spadne....na něj....strom.“
,,Kdo
ví.....“
Vůně
spálené kůže dostoupala ke stropu. Pozoroval jsem, jak se pod ním převaluje
jako probuzená kočka. Potom se strop zachvěl a nadzvednul. Pomaličku začal
stoupat. Když už byl hodně vysoko, tak odletěl někam pryč a já už viděl jenom
noc, která po mně tak moc moc toužila.
|