Seděl ve zvonici. Zády se opíral o mohutný trám. Mrholilo. Občasné poryvy větru, mu, co chvíli rosily tvář. Těžko by mohl tvrdit, že je to příjemné. Přesto si tvář neotíral. Zachvíval se zimou. Jediné teplo přicházelo ze zadu. Ze stovky let prověřeného trámu, prolínalo do páteře. S každým závanem větru, s každým zachvěním cítil, že žije. Díval se dolu. Na auta, lidi, deštníky… Díval se na střechy domů, na stromy ozářené lampami.

     Neměl tu co dělat. Ale vloupat se sem, bylo tak snadné. Tohle místo si vyhlédnul už před lety. Když hledal útočiště. Ale ještě mnohem dřív, dřív než tušil kým je, to místo znal. Už jako dítě se snažil z ulice prohlédnout tu černou tmu mezi trámy, ze které, za slunných dnů, prosvítal matný okraj zvonu.

     Jako kluk míval sen, že stojí tam nahoře. Vítr ho mazlivě hladil po tvářích. Nic netušící ulice pod ním žila svůj letní podvečer, zatímco v něm sílilo přesvědčení, že kdyby teď skočil…

Vítr se do něj opíral a on cítil, že ho téměř nadnáší. Touha letět byla tak nenasytná.  Zhoupnul se na špičkách. Vertikála varovně povstala. Zamířil hlavou dolů. Natáhnul ruce před sebe. Jeho srdce pojalo rychlost a zažehlo let. Byla to jen síla vnitřního přesvědčení.  Letěl. Naprosto přirozeně. Plul vzduchem.  Pomalu, bez námahy klouzal ulicí. Proplétal se mezi překvapenými lidmi v úrovni jejich ramen. Vylétl nad domy. Tetelil se tou výškou…

     Silný sen. Který však uchvátil tah času a rozházel ho do postranních uliček paměti. Znovu ho našel, až když se poprvé vloupal do zvonice. Tehdy naplno pochopil, že je anděl.

…

     Měl už svá tajemství. Ne ta, která má každý. Ta ho netrápila. Někdy se jimi i bavil.  Pozoroval lidi v jejich oficialitě. Sledoval jejich hru na “jiného“, a při tom četl jejich tajemství. Znal je skoro všechna, protože znal sebe. Dávno přestal věřit ve svou výjimečnost. Bolelo to. To ano. Ještě nikdy nedostal tolik na prdel. Jeho domnělá výjimečnost byla obrovská. Kdyby padal z vrcholu svého ega, zemřel by stářím, než by dopadl.

     Nejdřív mu došlo, že je stejný, jako všichni chlapy. S tímhle bojoval nejdéle. Měl ještě mnoho sil a dosud neznal porážku. Smířit se s tím, že je stejný jako všechny ženy, už tolik nebolelo, ani nepřekvapilo. Lidé jsou zkrátka lidmi, 99% shodných znaků. Rozdíly zanedbatelné. Pozoroval, žasnul. To mu vydrželo dlouho. Nakonec vypozoroval, že je stejný, jako pampeliška. Stejný, jako kámen, jako motor, brýle… Byl stejný, jako cokoli. Teprve tehdy objevil své odlišnosti. Nepatrnosti nezměrné váhy. Věřil, že ostatní je také mají. Tehdy začal shromažďovat nevyslovitelná tajemství. Tak závažná, že se bál i myšlenek na ně.

     Kdyby některé z nich bylo odhaleno, zde, kde rozdíly jsou nepatrné, nestalo by se vůbec nic. Ale uvnitř, kde na rozdílech vyrůstá duše, by mohly být následky fatální. Věděl to, bál se toho. Proto se snažil vyhnout svým tajemstvím.  Vlastně bylo jenom jedno. Ale přicházelo různými cestami, takže se zpočátku zdálo, že jich je víc. Nakonec to vyrostlo tolik, že už to nešlo potlačit. Najednou si připadal nepatřičný všude, kam přišel. Potřeboval najít místo, kam by patřil. Místo, kde bude jeho tajemství dávat smysl. Potřeboval svou díru, svůj chrám.

…

     Něco ho vytrhlo ze zamyšlení. Nějaký povyk. Snažil se prohlédnout šero pod stromem, kde se to dělo. Příliš hluboko, příliš daleko. Nějací kluci… hajzlové. Trápili místní alkoholičku. Znal ji. Říkalo se jí Martina Čuráků. Troska. Patřila k téhle čtvrti, jako tenhle kostel.  Občas některý z kluků, se smíchem vyběhl z pod koruny javoru. Zřejmě tak uhýbali před chabými útoky té ubožačky.

„Martino na, vykuř mi ho…“

„Ty čuráku!“

…

     Bylo mu jí líto. Překonal nutkání seběhnout a rozbít jim huby. Než by se vykradl ven, než by tam doběhl… Nakonec by mu stejně utekli. A i kdyby…  Musel se té představě zasmát. I kdyby je tam chytil, i kdyby jim dal za vyučenou, Martina by mu stejně vynadala do čuráků. Možná by ho i napadla.

„Ale co,“ řekl si, „mladí blbečkové.“

Už měl zkušenosti. Věděl, že nemá právo, ty kluky trestat. Věděl, že ti z nich, kteří budou za něco stát, se právě trestají sami.

     Než to domyslel, přestalo je to bavit. S hurónským řvaním se vydali dál ulicí. Králové noci. Lidí i aut značně ubylo. Přesto jich bylo ještě dost. Dost na to, aby někdo zasáhl, aby ty floutky odehnal.  Pozůstatky bujarého řevu vymizely. Oliver se otřásl zimou. Už by šel. Zastesklo se mu po přízni domova. Po manželce, která ho snad milovala, po dceři, která naštěstí nebyla po něm.

     Nemohl. Upřeně sledoval opuštěný javor. Sporadičtí chodci, pod ním mizeli a objevovali se podle očekávání. Nikdo nezpomalil, nezměnil směr. Představoval si Martinu. Ožralou, smrdutou, hnusnou… Zhroucenou na lavičce. Odsud ji neviděl. O to víc byla skutečná.

     Nikdo. Ani jeden nezpomalil. A přitom ji všichni znali. Každý znal její příběh. Martina měla vždycky k alkoholu blízko – mírně řečeno. Chlastala už od patnácti. Ve dvaadvaceti se zamilovala do Pepíka Ciprů. Pepa byl asi o deset let starší, než ona a taky chlastal. Nebyl místní. Dělal tu s partou na sídlišti fasády. Po večerech nasávali s Martinou U Broučka. Asi po půl roce se to domákla Pepíkova žena. Přijela si pro něj rovnou k Broučkovi, i s dětma. Vyfackovala mu hubu a na Martinu plivla. Bylo po románku. Pepa se už nikdy neobjevil a Martina začala nasávat víc. Tehdy ještě nikdo netušil, že jí puklo srdce.

     Pila, jakoby se chtěla zabít. Pila, dokud ji nevyhodili z hospody. Pak se potácela nočními ulicemi a v každém chlapovi, kterého potkala, viděla Pepu.

„Ty zvadlej čuráku!“ řvala na ně. „Ty čuráku!“

Víc ze sebe nikdy nedostala. Dokud měla ještě sílu, pokoušela se je napadat. Pak se pokaždé rozplakala.  No, bylo to nervy drásající, zoufalé ječení. Jakoby jí právě před očima rozšlapali dítě. Přeci není možné, aby na ten zvuk někdo zapomněl. Oliverovi ta vzpomínka uvízla v hrdle. Musel několikrát polknout, aby mohl zase dýchat. Když to před lety slyšel poprvé, už neusnul. Pak už nikdy nebyl konfrontován s takovou mírou zoufalství.

     Sledoval postavy. Žádná, ani ta poslední nezpomalila. Pohlédl na prázdné nebe. Netečné, lhostejné.

…

     Bylo mu asi osm. Chtěl být chlap, hrdina. Proto nepřiznal, že si tak oblíbil Péťu. Byl přece rozumný. Když přišel Péťův den, maminka se ho snažila chlácholit. Řekl, že to chápe. Ujistil ji, že ví, jak to chodí. Pak šel ven. Do lesa. Tehdy moc prosil nebe, ať něco udělá. Sliboval duchům lesa, prosil anděly. Mlčky. Neuronil slzu. Nikdo nezasáhl. K obědu bylo jehněčí.

     Ve třinácti se zamiloval do Barborky. Náhle. Bylo to, jako rána pěstí do břicha.

Nechtělo se mu ven. Koukal z okna, nudil se. Šla nakoupit. Měla růžové mrkváče. Tehdy se jeho tělo změnilo. Zevnitř. V jeho útrobách sklapla kniha dětství. Bylo to slyšet. Cítil náraz do uší. Zalila ho vlna strachu. Zděšení si ho obléklo, jako kabát.

     Vlastně ji znal. Chodila do stejné školy. Jak to, že si nikdy nevšiml?  Trvalo dva dny, než pochopil, že ty hlubinné zvuky v uších, ta nepochopitelná úzkost, pokaždé když ji spatří, nebo na ni pomyslí, že to je láska. Styděl se za to a toužil. Čím víc toužil, tím víc se styděl a tím míň si s tím věděl rady. Na pokraji zoufalství se svěřil kamarádovi.

„Tak jí to řekni,“ smál se.

Co? Co jí měl říct? Že má pocit, že vnitřně vykrvácí, když ji vidí? Že má strach, že se mu zastaví srdce, když ho odmítne? Nebo jí měl vyprávět, jak v noci mačká uslzený polštář, zatímco do něj šeptá její jméno, pořád dokola, dokud neusne? Radši by si nechal dát na obličej pijavice, než tohle.

     Tehdy znovu prosil nebe. Prosil kamaráda, uplácel náhodu. Věděl přesně, co potřebuje, ale nedokázal to vyslovit. Naznačoval, dělal, co jen mohl. Stačilo, aby člověk ztratil slovo, aby Bůh hnul prstem, aby jedna jediná náhoda padla na jeho stranu. Už jich přeci viděl tolik…

Nic. Nutně potřeboval pomoc. Někteří se i snažili. Jakoby slepí hladovému strkali lžíci do ucha, jakoby holí tloukli pavouka na jeho zádech. Pocítil nebývalou samotu. Vystoupala ze slov, která nechápala. Obestřela ho, jako mlha na blatech.

     V sedmnácti se znovu potkali. Tentokrát byl smělejší. Smáli se tomu. Napadaly na ně všechny náhody. Tolik štěstí… Jeho srdce to nedokázalo přečerpat. Štěstí mu vytékalo z očí, prosakovalo póry.

Trvalo to 21 dní. Pak zmizela. Na prázdné místo okamžitě nastoupila realita. Válcovala ho na silnicích, roztloukala v nýtech …

Nechápal to. Nerozuměl. Bylo mu sedmnáct, příliš brzo nato, aby skončil a tak jeden ze systémů zasáhl. Tu něco přepsal, něco schoval, zaměnil významy… Vzpomínky změkly, převlékly se, učesaly a Oliver vykročil do života.

     Pochopil to až ve třiceti. V cizím městě, v cizím kině. Náhoda, o kterou neprosil. Přišel, když zhasli. Vrhal omluvná gesta, když kvůli němu vstávali. Konečně se usadil. Žena po levici ho zneklidněla. Uměl se chovat. Nezíral. Trvalo čtvrt hodiny, než ji poznal. Zatmělo se mu před očima. Viděl svůj život, vše, co vybudoval, co plánoval, jak hoří. Viděl smutné oči své ženy. Cítil její bolest. Snažil se nevidět Verunku, svoje sluníčko. Jeho život právě skončil. Začalo něco trapně zbytečného.

     Z kina nebylo nic. Celou noc si prostýskali na lavičce v parku. Nasákli mlhou, pak rosou. Nikdy ho nepřestala milovat. Odešla, protože měl plány, protože pro něj nebyla dost dobrá…

Bože, slyšíš to? Přeci měl jediný plán. Milovat ji do konce života. Už od třinácti věděl, proč se narodil. Neřekla mu, kde bydlí. Nedala mu číslo. Vrátil se k troskám svého života. Tehdy naposledy prosil, nenáviděl a sliboval. Trvalo to tři roky. Žal, záchvaty zuřivosti a zoufalství, ho vyčerpali natolik, že přestal chtít. Byl unavený. Svou bolestí, bolestí, kterou působil, se kterou se setkával.

     Nesčetněkrát si myslel, že to překonal. Věřil, že bude líp. Peklo není, zůstat na dně. Peklo je vylézt nahoru, zasmát se a zjistit, že jste pořád na dně. Že jste se dřeli pro iluzi. Pořád dokola.  Vyplakal milión slz, zakusil bezbřehost beznaděje.

     To láska. Mohutná, čistá a nesmrtelná. Držela ho v pasti. Krmila ho bolestí, půjčovala mu naději. Krutě ho trestala za sobectví, nedovolila mu ublížit. Učila ho krůček po krůčku. Co krok, to rána holí. Ve dne ho lámala, v noci léčila. Nakonec se vyučil. Smířil se s tím, že ji nemůže vlastnit.

     Díky tomu poznal bolest, jako sebe. Přijal ji. Dokázal ji vycítit za rohem. Přivítal ji ve svém těle a ona nad ním ztratila moc. Stále ji vnímal, teď víc, než dřív, ale už ho nepřekvapila. Věděl, jak pracuje i jak dlouho se zdrží. Tady se jeho pád zastavil. Neroztřískalo ho to. Přežil a byl rád, že to tak dopadlo. Jeho ztrápenou krajinu zavlažila vlna vděku. Přijal ji s pokorou. Uvolnil se, vydechl. Pak se kolečko pootočilo o jeden zub. Záhy zjistil, že vstupuje do dalšího levelu.

…

     Nenadálý poryv větru ho vyprostil ze vzpomínek. Poprskal ho nebeskou přízní a pak vše ustalo. Listí na stromech ztuhlo. Oliver si otřel tvář a zkoumavě se zahleděl pod onen javor, pod nímž si představoval Martinu. Nebyl si jistý, jestli tam ještě je. V zamyšlení ztratil kontrolu. Vžíval se do Martiny. Cítil hlavu vklíněnou mezi úzká ramena. Vnímal, jak se chlad prožírá jejím útlým tělem. Cítil vlhké hadry, ruce mezi stehny. Cítil otlačený bok, tvrdá prkna a studené nic mezi nimi.

     Snad spí, napadlo ho. Nechtěl připustit, že je vzhůru, že je sama se sebou …a tímhle mrtvým městem, obarveným oranžovými výrony lamp. Styděl se. Viděl ji, jak se potácí. Viděl ji zhroucenou tady i tamhle. Viděl ji. Vystoupila z jeho vzpomínek. Kráčela jeho pamětí s utajeným pohledem. S hanbou, jíž zalévala chlastem, a bolestí, kterou znal. Soucit roztáhnul jeho mysl, jako tahací harmoniku. Styděl se. Nebylo nic, co by před ním skryla. Cítil v hrudi její nahnilé srdce. Skrze nehybný javor prosakovalo volání hasnoucích očí. Pod padlými víčky ještě žhnula jiskra. Tak slabá, nepatrná, že ji mohl spatřit jenom anděl.

…

     Jakoby se mu mělo roztrhnout tělo. Přežitá bolest mu dala opět pocit výjimečnosti. Přeci ho nezlomila. Nepodlehl svodům zla. Pěstil morálku a dělal pokroky. Když si všimnul, že pokoru nahradila pýcha, bylo už pozdě. Hysterickou snahou být lepší, zasloužit si život, odčinit, že jím tolik pohrdal, stvořil něco živého, čistého. A to se snažilo uniknout z jeho vandráckého těla. Byl jako pytel, ve kterém se rvou dva psi. Trvalo mu příliš dlouho, než si všimnul, než si rezignovaně musel přiznat, že žádné z těch zvířat zabít nedokáže. Pokud to měl přežít, musel mezi nimi najít smír. Ožilá morálka začala růst po svém. Temnota opět převzala vládu nad jeho osudem. Stále víc pociťoval, jak je deformovaný. Zbabělý pokus, přestat na to myslet, byl jen přestřižením pupečnice. Začal si připadat, jako šašek v manéži. Vydržel kňučet tak dlouho a vytrvale, až to přestal slyšet.

     Když se takhle jednou ten chcípáček díval na hvězdy, s očima uslzenýma od bobků, všimnul si, že jedna hvězda svítí na něj. Ale ano. Bylo to tak. Těžko a nerad vstřebával to překvapení, ale skutečně… Zatímco ostatní – hvězd plné nebe- svítí všude, posílají své světlo nazdařbůh vesmírem, tak jedna, pouze jediná svítí přímo na něj. Nechápal ten neodbytný pocit. Ani nebyla nejjasnější. Zkoušel uhnout před jejím světlem. Zase si připadal jako šašek.

     Ten zážitek mu nešel z hlavy. Potřeboval v tom najít nějakou pravdu. A tak ji našel. Nikdy by neodpřisáhl, že je to ta pravá, jediná. Ale on jí věřil a to mu muselo stačit. Tolik o té hvězdě přemýšlel. O jejích planetách, o životě tam. Přemýšlel o ní tak, že se neubránil údivu, nad sebou samým. Přes všechnu tu obrovskou energii, kterou ta hvězda hýřila, stačilo jen pár fotonů, aby si všimnul. Jen maličko energie, mnohem míň než dá svíčka, stačilo k tomu, aby rozehrál její příběh.

     Tehdy mu to došlo. Pokud Bůh je, nejspíš na tom bude stejně. Musí vládnout nepředstavitelnou silou. Takovou, kterou nikdy, ani náznakem žádný člověk nemůže pochopit. Ovládá celý vesmír se všemi hvězdami, co jich je. Ale jediné, co od Něj můžeme čekat, je jen pár fotonů, jemných šťouchanců, náznaků. Jistě, když se to někdo naučí vidět, uvědomuje si s jakými silami má co do činění. Ale co ti ostatní? Jako on. Ti, co uvíznou a potřebují podat ruku ne hvězdu, která svítí jenom pro ně? Cítil zlost. Mířil do samoty. Teprve tam se zastavil. Stál, prohlížel si toho šaška a styděl se. To se vážně musel tak hloupě chovat, aby došel až sem? Aby udělal jediný krok? Žádný Bůh, žádný okřídlený anděl. Ti ruku nepodávají, jen my. Jen my a naše ruce. Ponížený se sklonil, až k zemi. Možná skutečně existuje. Možná se neminul životem. Možná ho školili, aby rozuměl, aby znal bolest. Možná teď má něco udělat.

     …a možná, že není. Kdo pak bude podávat ruce? To ta hvězda, těch pár fotonů. Vzkaz, který překonal Miliardy kilometrů. Putoval i po tom, co ta hvězda zemřela. A kdo vůbec má právo podávat ruce, zasahovat? Tolikrát o to prosil… Jenom ten, kdo nic nechce, kdo je tak malý, jako foton. Nevěřil si, ale jiného neviděl. Zbavit bolesti, ano. Dlouho ho školili. Podal si ruku. Vstoupil do manéže a spráskal psy. Ne Bůh, to on si musí udělat pořádek.

     Tehdy se jeho deformace ustálila. Jeho divnost začala dávat smysl. Byl vhodný k podávání rukou. Much na něm bylo jako na lejnu, ale něco se naučil. Slyšel volání o pomoc. Poznal oči, které vyhlížely anděla. Oči, ze kterých se vysypala naděje, plné vyhořelých možností. Viděl pod tlustou vrstvou popela poslední skomírající hvězdu, naději na zázrak.

Žádný nepřiletí, nepřijde. Andělé nejsou. Jenom on. Nikoho jiného nikdy neviděl. Mohl na tu jiskru dýchnout, mohl ji rozžhavit. To se naučil.  Vlastně je zázrak, že může. Mnozí trpěli víc. Znal jich dost, které obdivoval, ctil za to, s čím se dokázali vyrovnat. A přesto žádný nebyl jako on. Tehdy poprvé nesměle roztáhnul křídla. Protože byl jediný v dohledu těch volajících očí. Letěl, protože andělů bylo třeba. Vlastně neměl na vybranou. Jak trapně se kvůli tomu cítil. Anděl- pche… Copak by něco takového podstupoval dobrovolně? To byl jeho jediný argument. Bídný, pro víru ve zdravý rozum. Přesto věřil.

     Začalo to tím, že po letech opět uvěřil, že má cenu znovu ráno vstát. Uvěřil, že možná není dost moudrý, aby tomu rozuměl, že možná jenom bloudí, že to třeba chce víc trpělivosti, než předpokládal. Vlastně, ještě dřív to začalo. Když se poprvé zeptal: proč? Nepamatoval si svou první otázku, ale ona za to mohla. Přišla s ním na svět. Bydlela v něm. Byl až trapně zvědavý, celý život. Takový člověk, když jednou uvěří… v cokoli, třeba v to, že má cenu vždy znovu vstát, takový člověk nedá pokoj, dokud nezodpoví všechny otázky. Třebaže by se odpovědi vyhýbaly mapám, třebaže by pro ně musel sáhnout až na dno hanby, sbírat je tam, kde skutečnost chřadne klamem.

      Oliver se v myšlenkách vrátil k přítomnosti. Chlad utáhnul své objetí. Prudce nasál čerstvé povětří. Byl to nejhlasitější zvuk té chvíle. Studený vzduch mu ochladil mozek, nasytil plíce životem a pak se rozplynul do ramen, do lopatek a dál. Cítil, že je silný, jak právě potřebuje. O nic víc. Chvíle ho povolala. Síla ve stehnech a tíha pokory na prsou. Ten stav si nevybíral. Tep zpomalil, aby nerušil. Pozdě na návrat. Skořápka všednosti pukla. Z obyčejného člověka počal vyvěrat soucit. Tak mocný, aby dokázal označit to důležité. Tak silný, aby ho unesl se všemi pochybnostmi, aby překonal odpor rozumu. Křídla, chcete-li.

…

     Slabý, avšak otravný pocit bolesti se zarputile dožadoval pozornosti. Jako umíněný spratek. Martina se namáhavě a vztekle začala plazit studeným, slizkým tunelem limbu ke světlu. Milosrdenství spánku zmizelo dřív, než si ho stačila uvědomit. Zůstal jen krátký pocit čistoty. Coby vzpomínka na vzpomínku. Tak dávnou a cizí. Octová příchuť a zápach vlastního dechu – dveře do reality. Na chvíli se zastavila ve futrech, aby setřela pravdu z tváře, spolkla hanbu, která se drala ven. Pak mátožně natáhla ruku před sebe s vytrčeným ukazovákem. Pokryta nenávistí vykročila.

     Bolest ve ztuhlém krku byla první vlaštovkou vědomí. Pak se přidala ostrá bolest v lopatce, mrtvé rameno a vlastně i celá paže, bolest ve stehně, jakoby ji zmlátili hadicí, bolest v žebrech… Martina pohnula hlavou. Nejdřív v duchu a pak skutečně. Prasklo v něm a bolest zesílila.  Otevřela oči. Uvědomila si jak je prochladlá. Pomocí rukou a pekelné vůle se posadila.  Klidné ťapkání, jak si listy mezi sebou podávali kapky vody a vzdálené, temné bzučení tlumivky nedaleké lampy, tvořily z ulice komorní scénu. Mírný opar cenzuroval vzdálenost do tmavých siluet. Vzduch voněl čímsi, co bolestně tahalo za vzpomínky. Dokonalý klid, jen pár privilegovaných zvuků. Surové škytnutí otřáslo jejím tělem. Semkla kolena k sobě a přitiskla paže k hrudi. Mnula si ruce pod bradou a občas do nich dýchla. Vzpomněla si na potyčku s těmi kluky. Nezabývala se tím. Ta vzpomínka přišla sama. Na chvíli se vynořila z vědomí a bez jakýchkoli ambicí odplula, nebo se rozpadla. Martina jen kratičce pocítila zvědavost, jestli to byla skutečnost, nebo sen. Studená kapka ji sekla do krku. Otřásla se. Náhle ožila. Zájem ji vyvedl z úsporného režimu. Vstala, obešla lavičku i strom. Prohmatala okolí, nejdřív zrakem, pak i rukama. Osahala mokrou trávu pod lavičkou, aby se pak na ni zklamaně zřítila. Opět seděla jako bez života. Přitom by ještě před chvílí přísahala, že tu někde musí mít ještě půlku rumu. Cítila se podvedená, ponížená. Už dávno věděla, že ona je ta poslední, na kterou by se měla spoléhat. Šum jejích pocitů náhle přehlušilo vzdálené, temné bzučení tlumivky a pak se přidalo i klidné ťapkání.

     Martina se rezignovaně opřela zády o opěradlo lavičky. Mokrá ulice se pod lampami oranžově třpytila. Očistný vzlyk se protáhnul v hluboký nádech. Rozhlédla se po okolí. Klid dominoval do ztracena. Klid a kostel. Zahleděla se do zvonice, která jen neochotně prosakovala korunou javoru, do černé tmy, v níž tušila zvon. Ba ne. Věřila v něj. Jistojistě věděla, že tam je. Přeci jen se může na něco spolehnout. Ještě přece není odepsaná. Náhle pocítila touhu vstát a hodit do té černoty kamenem, aby dokázala, že tam zvon je. Představovala si jeho sytý hlas. Nese nocí její jméno do všech koutů města a dál. Slyšela to zvučné DONG, jak teče do udivených myslí, prostupuje okny. Ze všech koutů města sem míří otazníky. Slyšela šepot otázek lačných odpovědi, kterou ona pevně třímá. Ona jediná, pohrdaná, litovaná, vysmívaná…

     Vysněný náznak štěstí, při dotyku s realitou puknul a vypustil hustý oblak smutku. Věděla, že je troska. Tady v tom klidu nebylo komu lhát. Zaposlouchala se. Žádná známka života, krom toho jejího, prohraného. Ano, vzdala to, a co? Všichni jí můžou vylízat prdel. Nikomu nic nedluží. Věděla, že to není pravda, ale od toho měla nenávist. Ta dokázala přehlušit každou pravdu. Cítila, jak se jí koutky stahují dolu, kolem semknutých zubů. Nenávist dokázala přehlušit všechno, kromě vzdálených kroků.

     Martina s sebou trhla. Nový zvuk ji překvapil. Jak to, že si těch kroků nevšimla? Zdráhala se uvěřit, že byla tak zabraná sama do sebe, že si nevšimla dřív. Někdo zpoza kostela mířil jejím směrem. Strnula, zkrátila dech, doufala, že ty kroky zahnou, že k ní nedonesou oči, aby ji ponížily. Ani ji nenapadlo, že by ty kroky mohli přinést někoho, kdo by jí ublížil. Jí se neubližovalo, jí se jen nosilo ponížení. Možností, že ji kroky minou ubývalo. Stáhla se na kraj lavičky do největšího stínu. Už viděla postavu, jak se začíná zhmotňovat v řídké mlze. Ještě když ho neviděla, věděla, že je to muž. Šel klidně, jakoby ani neměl v úmyslu někam dojít. Ani to nebyly kroky, takové ty třaskavé „krok, krok“, co se rozmělňují v ozvěnách, které klepou do hlavy a říkají: „Nemáme čas, jdeme tam a tam a nic nás nezastaví.“ Tohle byly šlápoty, čistokrevné. Ty, jež cítíte v hrudi. Ať se otočíte kamkoli, třeba byste běželi, dojdou vás.

     Martina cítila nepříjemné vzrušení. Dávno se naučila přežít ty, kdo ji míjeli. Znala všechny typy kolemjdoucích a žádný neměl moc se jí dotknout. Měla pocit, že čím je blíž, tím pomaleji jde. Přece ji nemůže vidět. Je moc daleko a ona je ve stínu. Teď by se jí ten rum moc hodil. Takhle střízlivá byla bezbranná.  Vystrčila hlavu z přítmí. Je to chlap. Jde, jakoby nechtěl dojít, kam musí. Všimla si, že nemá ruce v kapsách. Chlapy mají vždycky ruce v kapsách. Šel rovně. Náhle se zastavil a zadíval se na nebe. Martina bezděčně vytáhle krk jako želva aby se podívala, co ho zaujalo. Pokud mohla ze svého místa posoudit, nic tam nebylo. Nebe bylo dokonale prázdné. Instinkt jí radil zdrhnout, nebo se schovat. Pozdě. Kdyby teď vstala, jen by na sebe upozornila. To bylo to poslední, co by chtěla. Ten chlap byl prostě chlap …a ona žena. Troska ženy. Přesto uvnitř ještě fungovala příroda. Stáhla se na samý kraj lavičky. Krmená sebepohrdáním, kvetoucí nenávistí.

…

     Oliver nejdříve nadzvedl víko servisního kanálu a chvíli se rozhlížel po okolí. Byl velmi opatrný.  Pak rychle vylezl, zavřel víko a zacvakl zámek na místo. Výstup kanálu byl naštěstí v malém parčíku patřícím ke kostelu a proto chráněném kamennou zdí. Navíc byl z jedné strany zcela kryt křovisky. I místo, kde Oliver přelézal zeď, bylo ze strany ulice kryto křovím.

     Sotva se ocitnul na chodníku, upravil si šaty. Chvíli čekal, až se vydýchá. Pak ještě chvíli. Nevěděl, co má dělat. Netušil, co jí má říct, jak jí má pomoct. Jen věděl, že to potřebuje. Zase cítil tu trému. Velmi dobře si uvědomoval, že udělá-li chybu, může ublížit. Může být poslední kapkou jedu do její otrávené naděje. Tady nebylo místo pro pýchu. Čekal. Strach, že to pokazí, ještě nedosáhl vrcholu. Potřeboval zbraně proti pýše. Věděl, jak záludná umí být. Potřeboval jen lásku a soucit. Potřeboval sílu, aby přijal, že není důležitý, že to, co se chystá, není o něm. Pohlédl na nebe. Potřeboval se ujistit, že není nikdo, kdo by to zvládnul líp. Nebeské prázdno jím proteklo bez odporu. Jenom on. Pýcha byla pryč. Zodpovědnost kolem něj dotáhla šrouby. Věděl, že v něm, hluboko, snad nejhloub, je cosi neposkvrněného, co snad rozumí Bohu, nebo jím je. Teď cítil, jak se to chvěje strachem o Martinu. Realita se změnila. Ulice jakoby zesklovatěla, zprůsvitněla, zůstalo jen to důležité, co nelze spatřit.

Ten zdánlivě váhavý krok, byl naprostým přijetí zodpovědnosti. Soucit byl právo a láska povinnost.

     Oliver pomalu vykročil. Snažil se zklidnit dech. Takhle ještě nikdy nezasahoval. Vždycky to bylo spontánní, vyplynulo to ze situace a většinou si toho všimnul, až když byl aktivní.  Po úzkém chodníku obcházel kostelní zeď. Lehce ji hladil prsty, zažíval velké prázdno. Vlastně nikdy nepoznal, jestli skutečně někomu pomohl. Neházel žebrákům mince do klobouku, od toho byli jiní. On reagoval na ty, kterým nebylo pomoci, na ty, kdož se dívali do propasti bez zájmu o to, co se děje za nimi. Protože ať to bylo cokoli, jich už se to netýkalo. Přinášel naději těm, co ji ztratili, nebo zahodili. Ukázal jim, že náhoda plus náhoda má stejný výsledek jako záměr plus záměr …a pak se vytratil. Zasel semínko, zalil a doufal.

     Rozhlédnul se po prázdné ulici a přešel na druhý chodník. Neparně zpomalil. Teď vedla k Martině přímá cesta. Ani nevěděl, jestli tam na té lavičce ještě je. Trochu doufal, že už je pryč. Nebude nic lámat přes koleno. Musí to být přirozené. Jestli to nebude vypadat dobře, nechá ji být, prostě ji přejde. Ta myšlenka ho uklidnila. Úlevou mu spadla ramena. V řídké aleji už byl schopen rozpoznat strom, pod kterým doufal v Martinu. Naposledy se zastavil a zadíval na nebe.

…

     Už byl velmi blízko. Nezastavil se, ale zpomaloval. Martina cítila zapomenuté vzrušení. Byla zmatená, nějak to nešlo dohromady s nenávistí, která ji ovládala. Uvědomila si, že by byla radši, kdyby byla větší tma. Styděla se za sebe, přesto jí bylo líto, že ji ten muž přejde, jako všichni. Ani nebyla schopna připustit, že by tomu bylo jinak. Přesto ten muž zpomaloval. Tu ji napadlo, že možná je skryta víc, než si připouští. „Co když se sem jde jenom vychcat?“ blesklo jí hlavou a vzrušení se změnilo v lítost a ta v odpor. „Ehm…“ ve zmatku na sebe upozornila. Ten muž se zastavil a upřeně se zadíval jejím směrem.

     Oliver začal zpomalovat. Martinin strom se blížil a on stále nevěděl, co dělat. Náhle se z lavičky pod javorem ozvalo tiché zakašlání, varovné.  Jasně říkalo: „Bacha, tady jsem a nemám zájem.“ Tak, jako tak přihrávka.

„Dobrý večer …můžu si přisednout?“ řekl Oliver sebejistě.

To Martinu zaskočilo. Nepoznal ji. Jak to? Každý ji znal. Ňákej slepec, napadlo ji. „Kník,“ odpověděla, ale zbytečně, ten chlap už si sedal.

„Co tak pozdě v noci?“ zeptal se hned, jak dosedl.

Martina se odtáhla a zamračila se.

Oliver zareagoval okamžitě. „Promiňte,“ napřáhl ruku k pozdravu, „já jsem Oliver.“

Martina se nepohnula. Jenom očima těkala z jeho tváře na podanou ruku. Sledovala toho chlapa a snažila se odhadnout, co po ní chce. Na násilníka nevypadal, ale normální rozhodně nebyl. A kde se tady vůbec vzal?

„No tak, Martino, jen vám chci potřást rukou.“

Přece ji zná. Tak co teda sakra chce? Martina se upřeně zadívala Oliverovi do tváře. Tma jí nedovolila číst. Jen něco, útržky a ty ji mátly. V panice zjistila, že její nenávist slábne. „Co se staráte!“ vyštěkla v pokusu zůstat na známém území. Takhle střízlivou se neměla ráda, byla zranitelná. Nedokázala být krutá. Oliver stáhnul ruku a odvrátil tvář. „Nestarám se,“ řekl s pohledem upřeným před sebe, „jen jsem myslel, že dva lidé…“

     Martina byla ostražitá. Rozdíl mezi nimi, jak ho vnímala, stavěl tlustou zeď. Trapnou a stále trapnější. Další. Zase jeden, co přinesl ponížení. Jenže tenhle byl rafinovanější, než ostatní. Zasáhl ji, ani nevěděla, jak to přišlo. Zaútočil odkudsi zevnitř. Hajzl! Co si vůbec myslí, čuráček? Přijde si sem a bude na ní machrovat. Ať jde do prdele s tou svojí koženou bundičkou, ať táhne do píči! Nenávist povstala na obranu, obalila ji trním. Už, už se chystala vypálit něco sprostého, po právu vražedného. Kéž by měla aspoň frťana, to by mu dala, hajzlovi. Slova jí kypěla v krku, ztěžklá střízlivostí- prokletou, nechtěnou. Živila nenávist, přikládala pod kotel, aby tlak vymrštil ta slova, aby mu je vmetl do ksichtu.

     Oliver hleděl před sebe, skrze prostor. Story chodníku, ulice, domů, kostela i jeho věže jím procházela v druhém plánu, jako kulisa, doplněk skutečného, důležitého příběhu, jenž se odehrával těsně po jeho pravici.

Sdílel. Přijímal její pocity. Znal jejich počátek, střed i konec. S každým tichým výdechem na něj mluvila. Byla výřečná. Netajila nic ze své bídy, neukryla světlo. Před ním ne. Cítil, že se blíží erupce. To nemohl dopustit. Potrhala by ji, zranila. Musel zakročit. Otočil se na ni. Ne hlavu, ale celý. Přesto udržoval bezpečnou vzdálenost, pro ni.

„Martino, nikdo už nepřijde,“ řekl vážně.

Martina spolkla náklad exploziv, avšak ten zmizel. Nepropadl s duněním na dno nádoby, jak očekávala, ale rozplynul se.

„Kdo by měl přijít?“ zeptala se ovládaná údivem. Ten muž mlčel. Četl ji očima. Vlastně ne, něco říkal. Nerozuměla. Lhala si, že nerozumí, protože jinak by musela připustit, že rozumí ona jemu, že on jí.

„Mezi lidmi jsou mosty, ale nikdo po nich nechodí,“ řekl náhle.

Další porce údivu. Co o ní ví? Co může vědět?

„Už jste zažila moc, strašně moc na jednoho člověka.“

„Kdo jste? Kdo vy jste?“ vypustila. Odtrněná, zranitelná.

     Mohl jí vyprávět svůj příběh, ale poučil se. Čím míň bude člověkem, tím víc jí může dát …a tohle nebylo o něm.

„Jsem Oliver.“ Znovu jí nabídl ruku.

„Martina.“

Takový dotek, už dlouho necítila. Obyčejně lidský, rovnoprávný.  Vnímala jeho teplou dlaň celým tělem, a pak ji pustil. Lehoučký náznak úleku a vlna úlevy. Nedrtil ji, netřásl s ní v brutální snaze ji zachránit. Pustil ji, nechal ji dýchat. Napřímila se, vedle něj si to mohla dovolit.

„Kde jste se tu vzal?“ zeptala se.

Oliver v přirozeném sledu událostí sundal bundu. Bez zbytečných gest ji nabídl. Pamatovala si tu dobu, ten věk kdy se kluci mohli, přetrhnou, aby ji pyšně ochránili vlastními svršky. Usmála se tomu. Přijala. Byla vděčná, že ji neomotal, že jí dal na výběr. Usmíval se na ni. Mile. Věřila mu. V jeho tváři

bylo něco jejího. Ano, byl jako ona, chápal. Jak by ale mohl? Jak by mohl chápat, kdyby nezažil? Jak by mohl být tak silný a vyrovnaný, kdyby zažil? Zkoumala ho. Dlouho nepoužívané pocity ji mátly. Nedůvěra se tiše přihlásila o slovo. Náhle si všimla změny. Něco, jako ruka za závěsem přejelo jeho výrazem, něco k politování temného. Bylo to jeho? Nebo to patřilo jí?

„Jsem tu kvůli vám.“

Jeho slova ji přitáhla ze zamyšlení.

„Počkejte… Jak kvůli mně? To Mě sledujete?“

Oliver cítil, jak se Martina snaží dostat zpět, mezi klenby ochrany, ze kterých právě bázlivě vykoukla.

„Martino, celé město vás sleduje. Všichni vás znají. Nepřišel jsem vás poučovat. Vlastě to byste mohla vy. S vašimi zkušenostmi…“

„Chcete se mi posmívat?“ Martina se mračila. Nedůvěra jí šeptala důvěrnosti, ale nechtěla podlehnout. Jen krátce pocítila náznak sebeúcty a zatoužila. Zatím jen po naději. Ano, už věděla. V jeho tváři byla její naděje.

„Vysmívala byste se někomu kvůli nešťastné lásce?“ zeptal se Oliver a zahleděl se jí do očí. Nebylo jí to příjemné. Vynucoval si odpověď.

„Jasně, že ne,“ odsekla naštvaně.

„A proč ne?“

„Proboha, co je tohle za otázky!?“

„Proč ne?“

„Protože moc dobře vim, jaký to je, proto!“

Nebyla milá, protože ani on jí nepřipadal milý. Přesto se na ni usmál.

„Protože moc dobře víte, jaké to je…“ Tak to je. Vy víte víc, než většina lidí. Chápete?“

„Martino…“ vzal ji za ruku. Ležela ladem, chvěla se zimou. Stiskl ji oběma rukama. Doufal, že si to může dovolit, že by měl. „Já jsem ten zázrak, na který jste čekala. Nespadl jsem z nebe. Přišel jsem po chodníku. Přinesl jsem vám jiný zítřek. To je vše.“

Pustil ji. Hleděl do očí. Teplo z jeho dlaní proudilo, objímalo, zapalovalo plameny v dávno opuštěných chodbách. Někdo přišel. Chtěla mu věřit, jenže… Copak neví kdo je? Copak nevidí, že mluví s nulou, která propila vůli, pro kterou žádné zítřky neplatí? Proč se tak dívá, proč na ni hledí, jako by byla Někdo? Jako on, jako všichni. Proč ji trápí planými nadějemi? Copak nevidí, copak nevidí… Oči se jí zalily slzami. Tak náhle, že nestačila odvrátit hlavu. Oliver jí podepřel tvář. Přilnula, oči zamáčknuté. Naklonil se k ní.

„Ještě jste vhodná pro lásku,“ řekl tiše, „ještě jí hodně vydáte.“

Hotovo. Sklouzl po jejím životě, oddělil se. Otráven její bídou vyšel s pod javoru. Přeci jeden zpomalil, zastavil se. Šel k domovu, udělal, co mohl. Šel, aby neutíkal. Potřeboval ještě trochu vzdálenosti, než propukne v soucit. Mizel s doslechu doprovázen šlápotami. Takovými, co nebuší otravně do hlavy, ale váznou v hrudi. Někdy i napořád.