Když jsem vystoupil z lesa na
mýtinu a konečně před sebou spatřil malou vísku, zvedla se mi nálada. Vítr
vanoucí od osady mi shodil z hlavy kapuci, na slunci se zaleskly šupiny. Nasál
jsem do nozder vůni pečeného masa a vydal se jí vstříc.
Vesnička
byla malá a pravděpodobně chudá, osadníci si museli vyklučit paseku uprostřed
lesů, postavit si skromná dřevěná obydlí a postarat se sami o sebe. Pár
obytných budov mohlo poskytovat útulek možná padesáti obyvatelům. Měli společné
pole, které obdělávali, nějaký dobytek, studnu na návsi. Vše vypadalo v pořádku
kromě ohořelých zbytků velké stodoly bokem od vesnice a dvou hrobů kousek od
ní. Stodola musela znamenat pro vesničany mnoho, měli v ní zásoby obilí na celý
rok. Asi proto byla cítit ta pečeně.
Zastavil
jsem se na návsi a snažil se nevšímat si vyděšených pohledů a zavírajících se
okenic. Opřel jsem se o studnu a čekal. Brzy z nejvyšší budovy vyšel mohutný
muž v zástěře, pravděpodobně místní rychtář. Za ním se vynořilo pár dalších
chlapů, už ne tak mohutných, zato s vidlemi a motykami. Ženy a děti vykukovaly
dveřmi a dírami v prkenných stěnách a okenicích.
„Ehm,
co vás sem přivádí?“ začal opatrně rychtář, zjevně nervózní při pohledu na mou
šupinatou tvář.
„Proč
se s ním vůbec bavíš? Vyhoď ho!“ ozvalo se z hloučku za rychtářem jako doprovod
několika sugestivních gest zemědělského náčiní.
„Slyšel
jsem, že máte nějaké problémy, mohl bych vám pomoct,“ odpověděl jsem rychle,
protože dav už začínal skandovat v můj neprospěch. „Dokážu si poradit s tím, co
způsobilo tohle,“ kývl jsem směrem ke zbytkům stodoly a náhrobkům. Rychtář
chvíli mlčky přemýšlel.
„A co
za to budeš chtít? Sme chudý, nemůžeme ti toho moc nabídnout,“ pokračovala
hlava osady.
„Stačí
mi ubytování a jídlo po dobu, co se zdržím, nemělo by to trvat déle, než pár
dní. Také vám mohu pomoct postavit novou stodolu.“
„Proč
bys to dělal?“ pokračoval v otázkách. Rozhodl jsem se odpovědět po pravdě.
„Všichni
vidíte, jak vypadám. Myslíte si, že jsem někde vítaný? Ne, všude na mě vytahují
vidle, sekery a meče a ženou mě pryč. Jsem pořád sám. Pokud mě ale na pár dní
vezmete mezi sebe, pomůžu vám rád. Toužím po lidské společnosti.“ Snažil jsem
se nedívat po dívkách, aby můj proslov nepochopili špatně.
V davu
to zašumělo, některé hlasy byly očividně pro, jiné proti, některé zvažovaly
výhody a nevýhody, dokonce jsem zaslechl otázku vystrašené ženy: „A co když
žere děti?“ Podle rychtářova pohledu jsem ale poznal, že je rozhodnuto. Na
řešení jejich problému závisela budoucnost osady, musí to risknout. Přistoupil
ke mně a podal mi ruku. Ani se nezachvěl, když jsem si sundal rukavici a stiskl
mu ji svým studeným šupinatým pařátem. Správný chlap.
Ubytovali
mě přímo v rychtářově domě, protože byl největší a také asi proto, že mě chtěl
mít na očích. Nezazlíval jsem mu to. Přinesli balík slámy a ustlali mi na
podlaze. Postel byla v domě jediná a v té ležela stará nemocná žena. Pak jsem v
doprovodu rychtáře zamířil ke stodole. Pro vesničany to musela být skutečně
katastrofa, nepodařilo se jim zachránit skoro nic. Zeptal jsem se, co přesně se
tu stalo.
„Bylo
to předevčírem v noci, když už sme všichni spali. Janik prej slyšel ze stodoly
divný zvuky a tak popad pochodeň a vydal se tam podívat. Když nás probudil řev,
byla už stodola v plamenech. Popadli sme vědra a běželi hasit. Hned jak sme se
přiblížili ke stodole, tak sme uviděli nějaký divný zvíře, vypadalo trochu jako
velkej pes. Ale byla to nějaká šupinatá bestie se zubama jako nože a ohněm v
očích. Naštestí nás bylo hodně, takže to jenom zavrčelo a uteklo do lesa. Noc
byla horká a suchá, seno a obilí ve stodole hned chytlo a nešlo to uhasit. Ráno
sme akorát vytáhli to, co zbylo z Janika a zakopali to tady vedle,“ kývl směrem
ke hrobům.
„A ten
druhý hrob?“
„To
bylo nemluvně jedný mladý rodiny u nás. Když běželi hasit oheň, nechali dítě
doma v kolíbce, než se vrátili, prase jim ho sežralo. Zabili sme prase a
zakopali, co z dítěte zbylo.“ Tak proto
ta pečeně.
„A oheň
vznikl jak?“ ptal jsem se dál. „To byla taky ta nestvůra?“
„Někdo
říká, že jo, že prej to určitě chrlí oheň, ale tomu já nevěřim, spíš to chytlo
od tý pochodně, co Janik pustil, když se to na něj vrhlo. Jediný co nechápu je,
proč to bylo u nás ve stodole, když sme tam neměli nic než slámu a úrodu. Spíš
bych čekal, že to pude po dobytku, ale kulový.“
„Potřebuji,
abyste vyklidili jeden menší dům. Musím tam tu věc nalákat a odříznout jí
únikové cesty. Pak si s ní poradím. Budete muset obětovat ještě jedno prase,
nalákám to na vnitřnosti.“
Lidem se z jejich domu moc
nechtělo, a já se jim nedivil. Ale jinak to nešlo a tak se nakonec podvolili.
Vnitřnosti z prasete jsem roztahal od návsi až do domu, a schoval se dovnitř.
Tři stateční dobrovolníci se schovali na střeše a byli připraveni zabouchnout a
zabarikádovat dveře. Když se setmělo, sáhl jsem do rohu po sekeře, položil jsem
si ji na klín a čekal. Okolo jedenácté jsem zaslechl, jak se něco blíží.
Našlapovala tiše, zlehka, jako pravý predátor. Očuchala si vnitřnosti, ale
nezačala žrát, místo toho se vydala dovnitř. Uviděl jsem její impozantní siluetu
ve dveřích, tři královské lokty v kohoutku, měsíční světlo se jí odráželo od
šupin a rudé oči ve tmě planuly.
Jakmile mne spatřila, zavrčela a
připravila se ke skoku. Dveře se zabouchly, následoval rachot padajících tašek
a barikádovaných dveří. Obluda spatřila moji sekeru a změnila názor, místo
toho, aby na mě skočila, mě začala obcházet. Kroužili jsme okolo sebe v nevelké
světnici, oba dva v pozoru. Zjevná inteligence, vyzařující z jejích očí mne už
nepřekvapila, jako když jsme se setkali poprvé. Co mě ale překvapilo, byl kouř,
valící se dovnitř pod dveřmi a zablokovanými okny. Vesničané se očividně
rozhodli nic neriskovat a dům zapálili. Chytrý tah, jenže hrubě podcenili sílu
toho, proti čemu stáli. Když bestie ucítila kouř, zavyla a rozběhla se hlavou
proti nejbližší zdi. Ta znatelně povolila. Využil jsem příležitosti a skočil ke
zvířeti dřív, než se stačí z otřesu vzpamatovat. Čepel svištící sekery
zazářila, ale to bylo tak všechno, odrazila se od šupin a nezanechala ani
škrábnutí, naštípnuté topůrko prasklo. Naštvané zvíře se postavilo na zadní,
čímž mě převýšilo minimálně o hlavu a jedním máchnutím mě odhodilo na protější
stěnu. Tentokrát už povolila a já jako první prolétl novými dveřmi, společně
s oblakem úlomků a třísek. Obluda proběhla hned za mnou, řádně mě při tom
podupala (ještě si u toho naštvaně odfrkla) a zamířila si to k lesu.
Ležel jsem bezmocně na zemi a
neměl sílu se zvednout. Okolo mě se pomalu uzavíral kruh vesničanů s
všudypřítomnými vidlemi a pochodněmi a přemýšleli, jestli se budu chtít za
zapálený dům pomstít nebo ne. Očividně převládl názor, že ano a napřažené vidle
se blížily k mému obličeji. Když už jsem si myslel, že mne na onen svět bude
doprovázet pohled na zahnojené nářadí a vousatý ksicht ožralého zemědělce,
ozval se nervy drásající řev. Vesničan s vidlemi šel k zemi, bodce upuštěného
nástroje zapíchnuté palec od mé hlavy. Vřískající osadníci se v panice snažili
uniknout. Některým se to podařilo, někteří zemřeli, rozdrásáni pařáty bestie,
která se potichu vrátila z lesa. Když se podařilo dav rozehnat, zamířilo si to
zvíře přímo ke mně. Sedlo si na zadek a poslintalo mi obličej.
„Vždyť už jdu,“ řekl jsem a namáhavě se postavil. „No
nic, zkusíme to zase jindy, co říkáš, Obludo?“ položil jsem řečnickou otázku
svému společníkovi a podrbal ho na hlavě. Vlastě ani nevím, proč Obludu drbu,
přes šupiny to nemůže cítit. Toužil jsem po lidské společnosti a díky mému
plánu a Obludě jsem měl příležitost se do ní začlenit. Netrvalo to ani den a
ti, kteří si mysleli, že jim chci pomoci, se mě pokusili upálit zaživa a
následně prošpikovat vidlemi. Jsem zase na pár let vyléčen. Otočil jsem se zády k hořícímu domu a vydal
se zpět do lesa, Obluda v mých stopách.
|