BENÁTKY jsou mojí oblíbenou destinací pro takovou kočku jako je Peťule. Tedy můj svět a může do něj nahlížet skrz naskrz
KRÁLOVNA LAGUNY: BENÁTKY
Gondoly se pohupují na hladině, lagunou se nese opojný zpěv gondoliéra, který se tříští o zdi starobylých paláců. Kouzlo Benátek vám přiblíží redaktorka z magazínu JOY Kristýna.
Krásnější probuzení než v „Bauer hotelu“ ani být nemůže. Nade mnou se klene baldachýn z hedvábí šampaňské barvy, kolem mě jsou rozložené královsky modré sametové polštáře a oknem proudí svůdná vůně cappuccina. Rychle dolů na terasu, kde se podává snídaně! To je tedy výhled: slunce září, přímo přede mnou se pohupují černě se lesknoucí gondoly na Canalu Grande, a jejich majitelé zpívají „O sole mio“! (To by měla radost ta bezohledná „Libuše Pálková“, co ubližuje tak hrozně, když sama nikdy nevěřila a asi už nikdy zřejmě neuvěří na lásku na dálku bez vidění, ale za to s tak megasilným pocitem z neodolatelné ženy Petry, když ví, že v Itálii provolávají sladké jsi moje slunko ve zpěvu). Co je potom tragičtější: čekat na lásku nebo na ohavnou reakci ohavných Vašich kruhů, co pošlapává to tolik potřebné právo na lásku? Obojí je tedy peklo a děs.
Co by kamenem dohodil je to z hotelu na náměstí sv. Marka. Obdivuji věž Campanile, nádhernou baziliku a sousední Dóžecí palác. Býval sídlem vlády a vězením, ve kterém strávil 15 měsíců Giacomo Casanova, údajně kvůli svému nevázanému životnímu stylu. Obdélníkové náměstí lemují proslulé historické umělecké kavárny, jako např. „Quadri“ nebo „Florian“. Jsou poloprázdné, protože espreso tam stojí tolik jako jinde pizza. Nejlepší je udělat to jako místní obyvatelé a objednat si hned u pultu, „al banco“. Tam se platí o třetinu méně. Pomalu se procházím k mostu Rialto. Mistrovské dílo z mramoru majestátně překlenuje Canal Grande. Ten se esovitě vine městem a je téměř 4 kilometry dlouhý a až 100 metrů široký. Na břehu přímo vedle mostu je každé ráno trh. Je tak nádherně italský! Hlasitě se zde chválí nabízené ryby a veselá směsice výkřiků „grazie, prego, ciao bella“ zní po celém tržišti. Když jdete dál kolem kanálu, dostanete se na nádraží. Tam stojí nejnovější pozoruhodnost města: most španělského architekta Santiaga Calatravy. Názory na něj jsou velmi rozporuplné, protože je zcela „nebenátsky“ moderně vyrobený z oceli, skla a kamene. Odsud se dá lodí doplout po kanálu městem k náměstí sv. Marka kolem muzeí, kostelů a paláců, se zastávkou u kasina a luxusního hotelu „Gritti Palace“. To je prohlížení pamětihodností alla veneziana! Po talíři výborných špagátů „pasta alle vongole“ (s mušlemi) v restauraci „Al Giardinetto“ (Ruga Giuffa, 4928) se vydám na nákupy. Jen to nejnutnější… Kolem „Bauer hotelu“ jsou rozmístěné luxusní italské obchody od Armaniho až po Versaceho. V uličkách za náměstím sv. Marka se skrývají malé butiky s botami ze superjemné kůže. Ideální pro příjemnou zastávku je „Pasticceria Canónica“ (Castello, 4323) s vynikajícími preclíky, koláči s mandlemi, krémem a kakaem. Mmm! Kolem hlavní nákupní zóny Le Mercerie se nacházejí obchody dalších italských módních značek. Kéž bych vyrazila ven bez kreditní karty!
Už hala legendárního hotelu „Danieli“ je ohromující: benátsky gotický styl s plyšovým barem a nádherným schodištěm. Ale nejlepší je restaurace na střešní terase. Ten nádherný výhled na lagunu, kanál a věž Campanile! Není divu, že sem na drink zavítaly celebrity jako Leo DiCaprio, George Clooney nebo Michelle Pfeiffer. A samozřejmě představitelé Jamese Bonda Sean Connery, Roger Moore a Daniel Craig: vždyť tři filmy 007 se natáčely v Benátkách. Salute – na zdraví!
Dolů ze střechy, je čas vrhnout se do nočního života. Báječným objevem jsou bacari, mix vinného baru a restaurace. Zde se setkávají lidé brzy večer na skleničku vína („ombra“) a jednohubky („cicheti“) s chobotnicí, olivami, sýrem, masem nebo šunkou (od 50 Kč). Od devíti hodin se chodí na sprizz (aperol a prosecco) do oblíbené čtvrti Rialto. Protože ve městě nejsou žádné diskotéky, mění se některé lokace o půlnoci prostě v minikluby. Tady pak DJs servírují hudbu a tančí se až do rána (např. v „Muro“ nebo „Al Marcà“, Campo Bella Vienna).
Schází mi už jen návštěva sousedních ostrovů, z nichž každý má svou specialitu. Na Muranu se vyrábí světoznámé sklo, na Buranu jemné krajky, Giudecca láká úžasnými kosmetickými produkty značky „Santa Maria degli Angeli“ a vlastním pivem (jmenuje se samozřejmě „Venezia“, pro reklamní účely se mu na secesní malbě propůjčila žena a krásnější v mé představě už je jenom možnost vychutnávat to pivo se slečnou Peťulí). Mým oblíbeným ostrovem je Lido: dvanáctikilometrová pláž, italská atmosféra jako v 60. letech a elegantní grandhotely (např. „Des Bains“ nebo „The Westin Excelsior“). Benátky a jejich okolí mají prostě své nenapodobitelné kouzlo. Co říkáte, dovolíte, aby zapůsobilo i na Vás?
Plav ...a cestou piš 2011 (to se mi tak zalíbilo, že si v tom libuji v duchu)
„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)
Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.
Dva okamžiky v Římě
I.Jak přichází jaro
Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.
Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.
Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.
II. Vzpomínky
V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.
Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.
Dva okamžiky v Benátkách
I. Pod kanály
Benátky jsou hluboké město, ale někdy průhledné a křehké. Nemám na mysli jen jeho vnější vzhled, i když linie střech a věží se může v ranním světě zdát lehká a pavoučí a stíny v několika průchodech a kamenných uličkách mohou po setmění působit neprostupně jako kámen. Chci říct, že to město dokáže měnit svou povahu,svůj vzhled i svůj rozmar v kterémkoliv okamžiku, i za jasného denního světla. V důsledku toho je velmi snadné se tu ztratit.
Avšak všechno, co musí člověk dělat, je následovat zvuk vody a její věci a lidi, aby nalezl cestu domů: ať už je domov kdekoliv.
Viděli jsme velmi starého muže, který se znenadání vynořil zpoza rohu. Vyšel na náměstí velice pomalu, přestože se pohyboval zlehka jako duch. Nesl na rameni středně velký dřevěný žebřík a v jedné ruce malou podivnou síť. Kominík, řekla Annie. Možná jím opravdu byl. V pomačkaném klobouku a kabátě s oblýskanými lokty se mohl v těch stříbrných pobořených zdech škrábat svou cestou nahoru a dolů.
Jsem si ale jistý, že jsem na jeho botách zahlédl zelený vodní sliz, a dokud mi to někdo nevyvrátí, budu napůl věřit tomu, že zrovna vyšplhal z nejbližšího úzkého kanálu po některém z těch podivných schodišť. Jak mohu vědět, co dělal pod vodou? Nemůžu na to zapomenout. Něco nicméně dělal. Tohle jsou koneckonců Benátky, samotné ulice toho města tvoří voda. Jak zázračné a nespatřené věci se musí odehrávat pod jeho cestami! Ztracená Madona s dítětem, vloni ve spěchu odhozená přistiženým zlodějem: dokonalá kostra toulavé kočky s ocasem obtočeným kolem žeber a zakonzervovaným solí před třemi stoletími: pravá ruka neobratného výrobce foukaného skla – krev dávno odtekla do moře: odraz měsíce, který sem dopadl a byl zachycen, uvázl mezi zuby tureckého námořníka: nebo sám onen námořník, bezhlavý, šavli v jedné ruce a Coca-Colu v druhé: pohrdavý vzkaz od Byrona: prázdné desky od společnosti American Express: dokonce komín, čistě vymetený dřív, než mine hodina těch, kteří tam dole tak pečlivě pletou své sítě, tmavě zelení pavouci, kteří mají pod vodou mnohem víc času, než vůbec potřebují.
Tady byl: kominík v teplém letním počasí? Těžko. Zametač podvodních schodišť.
II. Město večerů
Slovo „večer" se mi vždycky zdálo krásné, a Benátky jsou rozhodně městem večerů. Všude jsou známé svými úsvity, kdy katedrály a baziliky snímají závoj mléčné perleti ze svých jasných obrysů. Ale jejich obrysy jsou kamenné, dokonce z toho nejlepšího kamene, z jemného, mořem omývaného mramoru dovezeného z Konstantinopole. Jedině večery dodají městu to pravé světlo: tma získá křehkost a světlo hmotnou podstatu.
Ještě je příliš brzy na večer a časně zářijová mlha se povaluje nad vlnami kanálu della Giudecca za okny mého pokoje. Kolem projíždí mnoho parníků, motorových člunů, starých veslic, a gondoly plují domů. Za malou chvíli také vyjdeme do soumraku a pojedeme jím na vaporettu k ostrovu Lido s dlouhou pláží a obrovským hotelem, ostrovu obrácenému k moři, ostrovu se vzpomínkami na Aschenbacha a jeho šokující představu o dokonalosti, o Byronovi jedoucím na koni v měsíčním světle a o nejasných stínech starých Benátčanů prchajících co nejtišeji před útokem barbarů, prchajících až na ostrov Torcello, hledajících úkryt jako staří Izraelité, jak řekl Ruskin, úkryt před mečem na mořských cestách. Možná, že nalézt Torcello nedalo princezně moří mnoho práce, ale staří Benátčané objevili pravou tvář večera, a teď už je skoro večer.
Tichý anděl
Když jsem se u veronské brány posadil v autobuse k oknu, podíval jsem se přes levé rameno. V jednom z růžových mramorových výklenků u paty velké arény stál nějaký muž. Usmál se na mě, gesto největší sladkosti, jakým lidská tvář dovede málokdy zazářit, dokonce i milovaná tvář ho málokdy opětuje.
Připadal mi oblečený jako hudebník, kterým možná i byl, možná vyšel na chvilku na slunce z jedné z uzavřených a chladných zkušeben v horních patrech arény.
Zatímco řidič autobusu nastartoval motor a pomalu objel veliké náměstí Piazza Bra, muž v polozlatém růžovém stínu arény se na mě stále díval. Zamával mi na rozloučenou a jeho vědoucí pohled jsem na sobě cítil, dokud jsem mu nezmizel z dohledu, přestože nedokážu přesně říct, jak dlouho to bylo.
V poslední chvíli zdvihl ruku, aby mi zamával na cestu z Verony tak mile, jak jen dovedl. V pravé ruce držel cosi, co vypadalo jako taktovka, a ta dlouhý okamžik ztuhle visela mezi růžovými stíny mramorových zdí, které připomínaly obří okvětní plátky. I poté, co zmizel zpět v průchodu, jsem stále viděl tu taktovku.
Ale ano, vím, že to nebyla taktovka. Byl jsem už hodně daleko a za sebou jsem mohl vidět jen zmenšující se cikády, limetkovníky a štíhlé cedry, jedna větvička vedle druhé až do nebe, do vždy zeleného a zlatého prostoru daleko za římskou arénou, za řekou a za kopci nad řekou, počátek nekonečné změny, babí léto. Všechny ty stromy, věčné a pomíjivé, se proplétaly jeden s druhým v trvající beznaději svátku sv. Augustina (ten má svátek 28.8.). Porostou tam ještě dlouho poté, co zahrada rodiny Giusti, kde se procházel Goethe, zaroste plevelem. Možná jim bude dělat společnost pár mých milovaných ještěrek, jeden nebo dva pavouci pečlivě plánující svou denní činnost a trpělivě budující nejkřehčí část trosek.
Nemohl jsem si už dovolit déle myslet na řeku Adiži, protože jsem ji měl příliš rád. Křídla usměvavého hudebníka jsou složená. Jeho taktovka, v tuto chvíli již opět zchladlá, mu spočívá na klíně. Umím si představit, že všichni muzikanti vystoupali přespat do kopců nad řekou, a můj hudebník, který mi nechtěl ani trochu ublížit, jen mi co nejjemněji naznačil, abych opustil to krásné místo, které střežil, sám usíná s opozdilými cvrčky na břehu řeky.
Nakonec jsem se odvrátil od města, zaťal zuby, z nichž dva jsou zlomené a křivé, ohmatal úlomek růžového mramoru v kapse saka a přinutil se dívat dopředu, k Milánu a jeho továrnám, Londýnu s jeho strachem a beznadějí, a za tím vším k New Yorku, Americe, peklu na zemi.
Bylo mi jako padlému. Ne moc vesele. Ani šťastně.
Hudebník mi nezahrál ani jeden tón, nezazpíval ani písničku. Jen mi co nejjemněji zamával na cestu ven, na cestu, která mi patří, na ztracenou cestu.
Předpokládám, že jsem si o to řekl. A on podle mne udělal, co mohl. To nebeské město mu nepatří o nic víc než mně. Možná je padlý stejně jako já. Ale jestli se nepletu, tak z mnohem větší výšky.
(Wright James: Two Moments in Rome atd.)
GOCCE DEL SANTO 2012 |