Yeah, kulturní labužníci hello
Pavel Vrba umřel také letos jako Václav Havel (a lidé prezidentovi nosí svíčky k andělíčkovi) S lítostí připomínáme, že nám Pavel Vrba skonal 7.9. a tohle nám tu po něm zůstalo:
VELKÉ INSPIRUJÍCÍ BOHÉMSTVÍ
Být po kolena v rajčatech
která přilétla na forbínu
A chytat mlhy na blatech
Hýčkat si sestru – kocovinu
Pak bodat štětcem proti plátnu
a platit vlastní zmýlenou
Milovat „sekáč“ co jsi zatnul
ve „čtyřce“ přímo nad Seinou
Mít v ústech čtyři harmoniky
Hrát v nádechu i výdechu
Z nádhery Žen mít věčné tiky (pomnožné)
Jak Šumař vylézt na střechu
Rydlem se courat linoleem
a cítit koně pod sebou
Venuši rodit v mořské pěně
a nestat se svou amébou
V barokních kašnách točit pivo
i když dnes zrovna nepění
Vidět a žít svůj vlastní Život
(Co to je vůbec UMĚNÍ?)
Jak Pavel Vrba charakterizuje svojí máti?
To moje matka zněla po čtverylce
na kterou valčík často zkoušela
ostrá jak čepel s vyzdobeným jílcem
mívala slova pro unylce
což mírná dívka nedělá
Do mírné dívky mívá předaleko
ta která s bídou denně zápasí
pod mlýnským kolem znamenaná řekou
poznala pravdu dávnověkou
že měnívá se počasí
Matka ta jistě s Ahasverem
poznala párkrát divná zákoutí
došlo jí brzy dřív než před večerem
že půjde-li za pavím perem
zbyde jí štěstí v obálkách na pouti
když jsem se narodil, měl jsem skoro pět kilo, „sežral“ jsem totiž ještě v matce svoje dvojče a při porodu jsem svým velkým tělem zabil málem nejen svoji drobnou matku, ale i sebe. Přišel jsem na svět modrý a bez života. Porodník mě prý všemožně, tedy i lehkými fackami, křísil asi hodinu, než jsem začal řvát na svět. Možná že tato první životní zkušenost je prapodstatou této balady. (Je součástí alba Zpověď Petra Nováka a na něm jsem se také poprvé setkal s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským, který namluvil na desku můj první prolog.)
A co tvůj obraz
Chlapečku jak tě lituji
Doktor tě drží dolů hlavou
Plátno ti právě šepsují
pro příští malbu smělou – dravou
Na to že křičíš máš teď právo
Mlčení nech si raděj na později
Porodník věští nad svou kávou
tvůj příští obraz Doriane Grayi
Vidím už jak tě varují
Na Život máš svůj vlastní návod
Jen Plavci někam doplují
Jsi sopka s těžkou žhavou lávou
Jak poznáš v láskách jednu pravou?
Na schodech metra kolem projíždějí
Už nejsi prostou lidskou trávou
A co tvůj obraz Doriane Grayi
Chlapečku spíš – Máš barvu zdravou
Jaký jsi krásný sestry vyprávějí
Porodník usnul nad svou kávou
A co tvůj obraz Doriane Grayi?
(hudba a zpěv: Petr Novák)
Jarda Jakoubek měl nejen donkichotskou postavu, ale i duši. Byl to nejbezelstnější člověk, jakého lze potkat. Je smutné, že musím říkat byl…
Vidím stále před sebou naše první setkání v Redutě na počátku šedesátých let. Jarda v pomačkaných tesilkách nad kotníky čapích nohou a zapopeleném šusťáku, poněkud „orumen“, šermoval hrotem deštníku proti mé hrudi a opakoval jako kolovrátek slavnou scénu z Cyrana: „Při poslání tě bodnu JUŽ…“ Honza Schneider, menší, zavalitější, takže tvořili s Jakoubkem imitaci dvojice Dona Quijota a Sancha Panzy, mával rukama a recitoval právě z nebe spadlou báseň: „Paříž je děvka…“ (Zastával tehdy v téhle pražské společnosti „prokletých“ systemizované místo „Villona“, které jsem po něm já na mnoho dlouhých let zdědil.)
Jarda Jakoubek se mi tehdy jevil asi takto:
JARDOVI JAKOUBKOVI…
Dvě oči stísněné
smuteční obroučkou brýlí
Pokleklý kůň na dvě přední
Brada je nesrozumitelným pralesem
a rum
teče jako mléko zkyslé
před podojením
Žebra nad srdcem
Mříž zpovědnice
čekající na rozhřešení
za vyslechnuté polopravdy
Oltářem je kopřivové staré sako
s křížem televizní kravaty
A tam někde
za tím
„Něco“ umírá
a voní
Jako naříznutá bříza
před zlomením
nebo zpracováním
NA VĚC
Často přemýšlím, kde jsme na všechny ty toulky, „pařáky“, avantýry a skandály brali čas, sílu i prachy. A co jsme toho napsali! Z té doby je třeba tohle:
RUMOVÁ NEVĚSTA
Největší z nevěst
je Rumová Nevěsta
Staví se na roveň útočišti
Podivná neřest
K ní cesta – necesta
Hlášená možnost
nocí příštích
Největší z dívek
je Rumová panenka
když pod ní tácek je stříbrolesklý
Karamel slivek
Stůl – Říčka přetéká
Sklenička upadla
Dlaně tleskly
Projdeš si stopy
stokrát prochozené
Odložíš kabát promoklý
Co tě to vůbec
každonočně žene
k Rumové Nevěstě
do roklí
Největší z nevěst
je Rumová Nevěsta
Zjeví se jak nebe
tečkované sněhem
Jdeš za Ní léta
Z cesty je Necesta
Ráno se vzbouzíš
propocený během
jedna z mých známých zde má narozky v září… a co by přesně k ní nasměroval Pavel Vrba:
Mezitím jsem dospěl, projel mnoho zemí, viděl mnoho měst i žen, a přesto, nebo právě proto, hledám tu Zářijovou, s kytkou jeřabin v ruce, jejíž obraz v sobě nosím jako fotografii, která nežloutne. Vrátil jsem se mnohokrát ve stejný čas do stejné březové aleje, ale Ona se už nikdy neobjevila. Stromy jsou vyšší a mohutnější, barvy mdlejší a já každé září víc chápu, jak je krásné a čím dál tím těžší odlétati s podzimem k něčemu, po čem nesmírně toužím a co ještě neznám…
Léto stárne
přes noc v babí vylíná
Já se díval
když jsem v trávě usínal
Žena – Září
nade mnou se naklání
V mlžné páře
zvoní pro ni klekání
Zvoncové poháry plné révy
po smutku z léta
do úst nalijem
Že já ji miluji
Žena – Září neví
Ona je dumka
Nebo rekviem?
PETR NOVÁK – FOREVER
Náš společný Čas se stává Časem minulým…
Ani bohové nemohou pomoci v tom, co se už stalo…
(Plinius mladší)
Jeho zapaspartovaná platinová deska v staroměstském bárku námi zvaném „Lívanec“, jinak občansky U Radnice, visí dál. Kdysi ji tam dal s tím, že tu spoustu písniček co napsal a odzpíval, udělal pro lidi, a tak i toto platinové ocenění patří do lokálu a ne na soukromou stěnu bytu…
Kdyby mi podobné vysvětlení dal někdo jiný než Petr Novák, v nejlepším případě bych si pomyslel něco o pozérství, které s trvale „zvýšenou teplotou“ je většině umělců vlastní, pokud bych ho rovnou neposlal někam…
Jemu jsem to věřil, protože takový skutečný byl. Za naše více než třicetileté přátelství by mi stačil zbytek prstů na levačce famózního cikánského kytaristy Django Reinharda z Hot clubu de France, abych napočítal tolik čistých, charismatických a zároveň „jednoduše geniálních“ lidí, jako byl právě Petr Novák…
Sedím u našeho stolku, barman Zdeněk a servírka Jelena, kteří kromě jeho ženy Evy tvořili Novákovi „domov mimo pódium“, jsou na svém místě a obsluhují cirkulující cizince…
„Sám a sám, taju jako ledy v drinku…“, dívám se přes prázdnou Petrovu židli na platinové LP a přemýšlím, proč ten drahý kov má větší výdrž než ta geniálně zkombinovaná směska vodíku, uhlíku, kyslíku, fosfátů a bůhvíčeho ještě, zvaná lidské tělo.
„Sám a sám, dál vzpomínám…“
Novák byl „sedící tulák po hvězdách“. Potřeboval vždycky ke své „sedavé hledačské toulce“ jistý „genius loci“, a taky ho neomylně, existoval-li, rozpoznal, usadil se v něm, aby ho dál spoluvytvářel. Když „neviditelný lakmusový papírek“ v jeho nepřehlédnutelném nose „duch místa“ nezachytil, nechal svou mystickou, hubenou a vysokou postavu „Krysařovu“, sehnutější o další smutek z nenalezení, zmizet v noční tmě nebo denním davu…
Orezavělý šňůrami zájezdů si uměl vážit toho, když párkrát za život „duch místa“ našel, lhostejno byl-li to dnes už legendární vršovický New club, Demínka na Vinohradech nebo naposledy „Lívanec“ na Starém Městě…
Petr Novák byl věrný člověk, a to nejen své židli v hospodě, kde zrovna „rozbalil svůj hlavní stan“, ale i k lidem, i když někteří za to nestáli… Jeho nejdůležitější barva z palety věrnosti byla neuvědoměle neokázalá a vědomě nehnutelná, základní barva Věrnosti sobě a tomu co dělá…
Žil jako starý čínský filozof, i když si nepamatuji, že by kdy východní moudra programově studoval. Jeho duše věděla sama o sobě, že „Cíl“ je předem daný, není dobře o něj usilovat, ale spíš si ho nevšímat. Žil „Cestou“ k němu a šel po ní s neuvědomělým vědomím, že ta přímá nemusí být ta nejlepší a nejkratší…
Dílčí úspěchy ho těšily, jako ostatně každého a nejen umělce, ale nepřikládal jim zas až takový význam, jak by se dalo při jeho popularitě předpokládat: „Následky“ slávy v něm probouzely spíš plachost než okázalost a rozhodně by kvůli té opojné, ale někdy i navinuté květině nebyl ochoten udělat cokoliv. O co míň bral vážně sebe, o to vážněji bral svou práci…
Jako chiromat čte z čar na dlani a astrolog z hvězd, mě baví číst z „děkovaček“ různých umělců. V „děkovačkách“ je všechno, od únavy přes falešnou skromnost, až po triumf. Promítám si v hlavě ty Novákovy. V jeho hlubokých úklonách bylo to, o čem každý večer zpíval, když povyšoval někdy i dost naivní verše na poselství. Samozřejmá láska k lidem, úžas nad tím, že před nimi může stále ještě stát a vděčnost za to, že mu tleskají…
Kdyby se malíř František Tichý dožil Nováka, jsem přesvědčen, že by křivku jeho hubeného uklánějícího se těla při „děkovačce“ zachytil a svou kresbu nazval POKORA...
Umělec Novák šel na pódiu až na dno svých sil. Rozdával se, a nerozlišoval, činí-li tak v sokolovně provinciálního městečka, nebo jestli vystupuje v milované a všemi zpěváky obávané Lucerně.
Člověk Novák šel v hospodách až na dno své peněženky, lhostejno jestli sedí s vychytralým ometákem, s kterým ho, kromě žízně, nic jiného nepojilo.
I v tom by se musel Tichému líbit...
Pamatuji si to jako dnes. Psal se hektický rok 1968, udělali jsme s Petrem svůj první „revoluční“ singl a šli ještě s Hanušem „Honzou“ Bunzelem, úžasným manažerem a dnes už taky legendou do Čínské restaurace ve Vodičkově ulici. Honza Bunzel, nepřehlédnutelná marciální postava, známý svým gurmánstvím, kterým neúspěšně zastíral obžerství, začal testovat jídelní lístek metodou „od shora dolů“, i když vzhledem k plejádě svých chorob si měl dát nanejvýš salát...
Já s Petrem, oč méně jsme jedli, o to víc jsme pili. Petr vůbec jedl celý život velmi málo, a proto hrozně rád pozoroval každého, kdo do sebe s chutí házel všechno, co přišlo na stůl. Tohle představení mu Honza Bunzel „dával“, kdykoli si přál a Novák byl šťastný. Zábava plynula, i když už tady byly „bratrské armádní čety“, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo vzít takové konce, jakých jsme byli svědky v následujícím dvacetiletí.
Petr Novák byl velmi populární a na tehdejší poměry docela slušně vydělával. Ometáci a vyžírkové jsou takoví „proutkaři situace“ a neomylně vycítí peníze i velkorysost. Obojího se tehdy Novákovi dostávalo vrchovatou měrou, a tak jeden takový přistoupil k našemu stolu, aby ho oslovil: „Petře, dej mi cigáro...“
Já i Bunzel jsme Nováka dobře znali, a tak nás ani nenapadlo zasahovat. Na stole se povalovalo několik načatých krabiček amerik, stačilo nabídnout, ale to by nesměl být Mistr Novák. „Pane Jizba,“ zavolal Petr na krále placu tehdejší Číny, „dejte tady tomu pánovi karton amerik!“
U stolu nastalo chvíli trapné ticho, které přerušil koncentráčnickými a životními zkušenostmi víc než poučený Bunzel: „Jsi vůl! Až budeš v průseru, a to bude brzo, nikdo z těchhle ti nedá ani na tramvaj...“
„To nevadí. Když já bych chtěl, aby všichni kolem měli radost a byli šťastný...“ I tohle byla jedna z mnoha tváří Petra Nováka, obrovská velkorysost, štědrost hraničící až s rozhazovačností. Snad to byl podvědomý pocit pohrdání penězi, na které se tolik nadřel. Bunzel měl samozřejmě pravdu. Normalizátoři Petra pěkně přidusili a jeho dlužníci a kamarádíčci se někam ztratili. Ostatně jako vždycky a nejenom za historických změn. S Novákem to neudělalo zhola nic. Byl stejný gentleman s penězi i bez nich, NÓBL vždy a všude. Tak ho vychovala naše „bigbítová máma“, Petrova vlastní, paní Pochylová, která nechyběla nikdy na žádné rockové akci a měla pro nás všechny přemíru pochopení, kterého se nám většinou doma nedostávalo...
Udělal jsem si sám pro sebe takové, sice trošku „demagogicko-dogmatické“, dělení lidí na Pány a Sluhy. I když se zdá zjednodušující, funguje. V Česku má totiž „lokajství“ a „předzavděčování se“ nejméně pobělohorskou tradici. Přitom Pána často najdeme v modrákách a Sluhu v hadrech od Versacceho.
Petr byl PÁN a dokonce NÓBL PÁN.
Jeho chování k ženám bylo ukázkově vznešené. Nerozlišoval, jestli je dotyčná krásná, ošklivá, „zasloužilá umělkyně“ nebo starší paní vybírající mince u záchodu. Byla v něm zřejmě zakořeněná úcta k prapodstatě Ženy jako zachovatelce rodu, i když v mnoha případech neopodstatněná. Ale kdyby uměl rozlišovat, už by to nebyl Péťa Novák...
Dívám se na platinový kotouč přes jednu prázdnou židli, na které ho budu vždycky vidět.
Chodíval jsem každý den podloubím naproti Rottovi, třeba jsem ani nezašel, stačil mi pohled přes okno, a když seděl u svého stolku nad panákem a novinami, měl jsem radost z jistoty, že určití lidé a věci jsou na svém místě.
Teď si budu těžko zvykat, že se náš společný Čas stal Časem minulým. Už nikdy nebude všechno docela v pořádku, další jistota v moři nejistot mizí...
V deštivém létě 1997 jsme dělali společně na novém projektu. Petr, i když dost nemocný, jako by ožil, psal a psal. Odvezl jsem si na venkov pět jeho melodií, a další čtyři byly od kluků z kapely. Jedno srpnové ráno, když jsem se zrovna pokoušel psát texty na tu Petrovu, zazněla z rádia zpráva, které jsem nejdřív nerozuměl a později ani rozumět nechtěl... Nové písně už Petr Novák nestačil nazpívat...
Připravené věci si rozebrali zpěváci, kteří měli Petra rádi – Pavel Sedláček, Petr Janda, Michal Prokop, Aleš Brichta, Karel Kahovec, Luboš Pospíšil, Miro Žbirka, Ivan Hlas a David Koller – aby je s Novákovými Oldies Goldies zazpívali na rozlučovacím vzpomínkovém koncertě v „Pakulu“. Živá nahrávka této opravdu zdařilé akce vyšla na kompaktu Ahoj, Tvůj Petr. Novákovým oblíbencem byl vedle Beatles skvělý zpěvák Roy Orbison, a tak jsme mu společně jednu píseň zasvětili.
Rychle obléknout a adieu…
Jsou to loupežníci zážitků
V touze své jsou urputní
On je doma jen kus nábytku
Ona taškou nákupní
Tak se scházej týdně v bytech půjčených
Krásní se svou odvetou
Růže z jejich zemí spálených
vykvetou
Jsou to umývači všedností
bránící se zalknutí
Láskou v chvatu sebe pohostí
Pak jdou domů sehnutí
Že to rázně změní vždycky slíbí si
Stejně tomu nevěří
Zamknou – Zhasnou touze nápisy
u dveří
Rychle obléknout a adieu
Před tím sprchou stopy smýt
Zbytek v láhvi
někdo dopije
Je čas jít
Jsou to náhradníci zážitků
S léty méně urputní
On je doma dál kus nábytku
Ona taškou nákupní
Pouštěj desku z mládí
s Royem Orbisonem
léty mírně vydřenou
Na pár hodin vrátí mládí úlisné
s ozvěnou
Rychle obléknout a adieu
Před tím sprchou stopy smýt
Zbytek v láhvi někdo dopije
A jít žít
Rychle obléknout a adieu
Potom domů každý sám
Rychle obléknout a adieu
Sám to znám
STAREJ OBLIČEJ ZA KYTKAMA
Starej obličej za kytkama
s očima v modrý metalíze
Krásnej obličej za kytkama
Ve vráskách život
po životě žízeň
Chodíval jistě za holkama
a mockrát sahal po životní knize
Starej obličej za kytkama
Oči jsou modrý
vlasy bílá příze
Dívá se z Vinohrad
k Nuselskýmu mostu
hlava co roste z muškátů
Ten člověk musel párkrát prohrát
a že byl králem ostud
tak snadno sčítal vejplatu
Starej obličej za narcisem
s očima v modři oblohový
Možná že touží po dopise
To na co myslí
ten za sklem nevysloví
V hospodě míval stůl i píseň
Snad dvakrát válčil Možná Kdo ví
Krásnej obličej za narcisem
Oči má čistý
Skoro jako nový
(album Zpověď, hudba a zpěv: Petr Novák)
Dvacet z tisíců úsloví mé matky
Posaď žebráka na koně,
ani čert ho nedohoní
Sto psů je zajícova smrt
Nechoď s bubnem na vrabce
Chlubný plíce lezou z hrnce
Kdo se směje naposled,
ten se směje poslední
Navrch „huj“ a vevnitř „fuj“
Každá nepravost se vpisuje
do tváře člověka
Když má prdel radost,
tak má hlava starost
Čím víc domluv, tím víc pomluv
Z prasete koně neuděláš, i když mu dáš sedlo
|