Životní plánování je dosti zrádné, ale tak nějak jsem cítila, že mít první dítě ve třiceti bude ten správný čas.

Tuto myšlenku mi potvrdil i příchod mého osmého nadřízeného, který byl z ničeho nic jmenován na ředitelskou židli, která patřila mému milému Čechovi. Byl to Angličan, přitažlivý chlap, ale co čert nechtěl, vůbec jsme si nesedli. Po celých těch dlouhých sedmi letech jsem prošla nespočet firemních školení: asertivním kurzem, který vůbec nepotřebuji, a třeba školením Six sigma kvality, které už mě snad lépe a kvalitněji vyškolit nemohlo. Ale ten můj nový Angličan, bývalý armádní pilot, neměl kvality a výcviku nikdy dost. Je leden. Stejně jako Maruška v pohádce O dvanácti měsíčkách sháním jahody, kupuji domů šampaňské a doma oděna jen do spodního prádla vítám svého budoucího manžela a chci hrozně moc miminko, protože se mi to zdá jako nejlepší způsob, jak se zbavit svého armádního pilota, ale zůstane mi skvělá práce, tučná mateřská a kdo ví, co bude za tři roky. Přítel můj jahůdkový nákup zprvu udiveně, ale vstřícně vítá. Po dvou měsících mi trochu s nechutí říká, že ho sice mé culíčky moc baví, ale to „králíčkování“ už ne, a že takhle se děti „nevyrábí“. Má pravdu.

Uklidním se, přistoupím na manažerskou hru armádního výcviku a degradaci na častější vaření kávy a každodenní nákup banánů pro pilota, a uvidíme. S velmi pochopitelných důvodů dávají někteří mí kolegové výpověď a přijímají jiné nabídky. Tedy i Michal, mírný to milý šéf obchodních zástupců, který přijal nabídku od konkurenční společnosti a překvapivě nám oznamuje, že se bude stěhovat i s rodinou do Číny. Před odchodem srdečně nabízí svým pěti blízkým kolegům, kdyby chtěli, ať za ním do Pekingu určitě dorazí. Cestování je v té době pro mě nebojím se říci i vášeň. Dochází to už tak daleko, že dávám svému příteli třeba pod stromeček za padesát tisíc poznávací patnáctidenní zájezd do Egypta, jen abych nemusela za svým snem sama. Teď mám dvě děti a do letadla by mě museli dostat asi pod narkózou, nevím, je to odpovědnost? Trošku se létání bojím, a nemůžu tady nechat ty moje dvě roztomilátka tatínkovi na krku. :-) Ale teď jsem o pět let zpět, tedy si na prvního května kupuji zpáteční letenku, a těším se na Peking. Jen podotýkám, že jsem v té době zasnoubená, na červenec mám naplánovanou svatbu a ještě před třemi měsíci jsem hrozně nutně potřebovala otěhotnět. Můžeme tedy přiznat mému budoucímu manželovi v té době drobnou svatozář.

Cesta do Pekingu je pětihodinová nuda. Kromě přeletu nad Mongolskem, kdy se ty hornaté pastviny zdají neuvěřitelně blízko a já mám pocit, že někde uvidím uhánějícího pastevce s kopím na koni. V Pekingu mě vítá Michal v bytovém komplexu pro zahraniční podnikatelskou smetánku. Kromě jedné večeře se skoro nevidíme, protože je pořád v práci, a v půlce týdne dorazí manželka se synem. Nacpu si kapsy čínským Juanem, beru mapu a jsem tak zodpovědná, že jsem si na každý den naplánovala, co chci vidět a kam dojet. Je to neuvěřitelná země. Ta její síla se mísí pro mě s některými jejich prasečími návyky, protože smrkání bez kapesníku, krkání je tam na veřejnosti zcela běžné. Nemají plíny pro batolata, tedy malé děti se celoročně nosí nebo se kolíbají s rozparky na kalhotách a holými zadečky. Pocity jsou smíšené i při pohledu z věže okázalého bytového domu, ve kterém bydlím. Přes čtyřproudovou silnici koukám na zábavní lunapark velikosti rakouského Prátru a vedle stojí řada slepených chudinských chýší.

Zjistila jsem, že naučit se vzorově jíst hůlkami je vlastně nemožné. Viděla jsem dech beroucí věci. Tu nádhernou architekturu, pokoru a uctivost čínských lidí, navlékla jsem se do tradičního oděvu z růží, prošla paláce, Rudé Náměstí a viděla snad největší semafor na světě. Na každém mém výletě mi matky rvaly do náručí své malé tmavovlasé dětičky a fotily mě s nimi, byla jsem tam se svým bledým obličejem a skoro přírodními blonďatými loknami za exota. Vyhádala jsem si v největším pekingském nákupním domě své první saténové šaty se značkou Made in Italy. Podnikla výlet do Pekingské zoo, kde máte pořád pocit, že jste někde na demonstraci, protože se v zoo mačká neuvěřitelné množství lidí, a pak to stejné množství lidí hází odpadky přes bariéry na ledního medvěda, asi aby se na ně podíval, kdy chudák lední medvěd bez vody ve výběhu se jen neuroticky kýve ze strany na stranu. Že mě zvedá pohled na spařená celá kuřata v supermarketu a nevím, jestli v oknech restaurací visí pes, nebo králík, a znechuceně odvracím tvář, a že mi v oříškárně nesmírně smrdí ta barevná posypaná čínská směs, nevěnuji plna zážitků těmto signálům vůbec pozornost.

Přes kontakt od Michala jsem si ke konci pobytu objednala u jedné cestovky výlet na famózní a monstrózní Velkou čínskou zeď. Před dům přijelo černé fáro, značku jsem nedokázala identifikovat, ve fáru seděl řidič, vedle něho veselá Číňanka, která se mnou mluvila velmi lámanou angličtinou, a jela s námi ještě jedna slečna, ta neřekla za hodinovou cestu společně s řidičem ani slovo. Když jsme opouštěli Peking, měla jsem chvíli vtíravé myšlenky, jestli mě někde za městem nevykuchají a neprodají mé orgány. Čínská zeď na obrázku v knížce je jedna věc, když u toho stojíte, je to velmi zvláštní pocit. Má milá průvodcovská skupinka zůstala na parkovišti a já zaplatila tučné vstupné a vyrazila na výstup. Těch schodů je nekonečno. Na první turistické zastávce si koupíte malý zámek, který na zeď zavěsíte pro štěstí. Pak si za deset Juanů necháte vyrýt malou cedulku se svým jménem a sloganem „Vylezla jsem na Velkou čínskou zeď“. A pořád schody a pořád nahoru a zase schody a tak pořád se zastávkami v malých věžích. Někde při cestě se na informační tabuli dozvíte, kolik asi lidí při výstavbě toho monstra zemřelo, a že jejich těla ve finále sloužila dále jako stavební materiál. Přišla moje poslední věž, ač jsem to tak neplánovala, dopadla jsem na lavičku a udělalo se mi mdlo a nemohla jsem dál. Nejsem žádná citlivka! Pohled na krev vydržím, své dva padesátiminutové porody jsem zvládla s grácií, ale tady mi bylo vážně zle. Vůbec nevím, jak jsem těch milion schodů seskákala dolů. V automatu jsem si koupila kolu, sesunula se zase na lavičku, kde si mě s cedulkou nějaké školy vyfotilo dalších deset, tentokrát čínských, studentů, a říkala si, že to není dobrý, nebo vlastně je!

Při zpáteční cestě jsem tlačila letadlo očima a jen si přála, abych s tím dvoumilimetrovým mrňousem v sobě doletěla v pořádku domů. Tomu Mrňouskovi je dnes pět. Jednou mu budu vyprávět, co jsme spolu všechno viděli v Pekingu, jak si máma plnila sny, a doufám, že jednou budu plnit i ty jeho! A samozřejmě sny té dračice, která je o dva a půl roku mladší a dává bráškovi pěkně zabrat, taky.