I.

     Přišel nečekaně.

Nachytal ji nad její, vlastní fotkou ze studentských let.

Nad tou, kterou měl tak rád.

Plakala.

     Připomínala smuteční vrbu.

Ani se nesnažila nic skrývat, když ho spatřila.

Křehce jí položil ruku na hlavu.

Víc si nedovolil.

     Netušil, jak třaskavá, by mohla být.

Přijal by cokoli, kdyby se mohla vrátit.

II.

     „Co teď budeme dělat?“

Pozvedla hlavu, bylo jí šestnáct.

     Nemel čas se s tím vyrovnávat.

Musel to přijmout.

„Budu ti dělat tátu, dokud bude třeba.“

Ulevilo se mu, když to její oči nepřijaly.

„To po mě nemůžeš chtít“, řekla, jako ze sna.

     Slova mu zhasily slzy.

„Ale ano“, řekl tiše, „jenom proto se to stalo.“

Úzkost jí sevřela duši.

Věděla, že má pravdu.

Že to, co cítí v břiše, je desítky let potlačovaná touha po tom, co jí ukradli.

Zkurvili jí nejkrásnější léta, jak si jen lze představit.

Šla dál.

Jinudy to nešlo.

     Došla až k tomu, kdo ji skutečně miloval.

A on pro ni vyprosil šanci mimo všechny zákony.

To nemohla přijmout, ani odmítnout.

     To objetí, bylo, jako žádné jiné.

III.

     „No tak, běž už si pro to.“

Políbil ji.

Chutnala nepatřičně.

V jeho srdci se něco překlopilo.

Odešel z místnosti, z bytu.

Šel hrát svou roli.

     Časem se naučila říkat mu “Taťko“.

Naučil se přijímat její známosti.

Měl rád zetě a vnuky miloval, jako syny.

IV.

     I když věděla, že to přijde, zaskočilo ji to.

„Měla byste, co nejdřív přijet.

…málo času.“

     „Co tě to napadlo?“, sotva vyslovila.

Trpěla v hlubokých tónech.

„Ale,“ usmál se, „snad si ještě zvládnu…

žárovku.“

Byl unavený.

 Byla teď stará, jako když se rozdělili.

Na den přesně.

     Viděl ji, jako by jí bylo šestnáct.

Vždycky ji tak viděl.

Věděla to.

„Děkuju,“ stihla mu pošeptat, než se osvobodil.