Nedbaje výstražných světel, nahotou deziluzí sexu bez příslibů přezíravě kloužeme. Až za křehkost napnuté šíje přesčasu, svázáni prvotním nádechem, pravidelností uzlu mokrých vlasů.
Jakkoli vše kolem ukryješ, bolest z meziher už koluje leukocyty. Jen první sníh, navyklý upřímnosti dětských dlaní, vrací se do známé zkázy. Snad otevřít nebe po třech šeptaným přáním.
Na postelích pro trpaslíky, matracovým stehem primárním, obloukem noci Sněhurka rány zašívá. Za mozaikou oken přesycených zimou nechceme být sami. Možná proto zoufale přebíjíš okraje srázu cinknutými kartami.