|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Prožívám věci, které jsi nikdy neviděl,
ochutnávám to, na co sis nikdy nesáhnul,
vidím tě na konci tvé obrácenné pyramidy a hrozím každému ze čtyř cípů nad tebou,
vidím tvou smrt v ranní mlze za oknem,
vidím tě, v zrcadle, tebe,
pošlu tě spát a vytřu si zadek tvým dílem.
3:07 h – nemá to cenu, stejně už neusnu. Deka a prostěradlo jsou durch propocené a polštář úplně mokrý od toho jak jsem brečel. Vstávám a slibuji si, že je to naposledy, co zapínám počítač. Mačkám ten knoflík a odcházím se opláchnout do koupelny. Vracím se, sedám si k počítači a s dlaněmi u sebe odříkávám otčenáš. Je to tak, taky jsem z těch, kteří se modlí, jen když po bohu nebo vyšší moci něco chtějí.
Klikám na dokumenty a – nic, žádná data, nic. Osm měsíců mého života je pryč. Všechno, do čeho jsem investoval čas, úsilí a naděje, je pryč. William Goat je pryč. Znovu počínám fňukat. Jdu do kuchyně a stavím vodu na hodně silnou kávu.
Na zastávce je už pár lidí. Je zataženo, rozhodně nemám chuť poslouchat jakoukoliv hudbu. Přijíždí tramvaj, kterou neodjíždím : lidé v ní se mi zdají být nezajímavý, zbyteční, lhostejní, bez budoucnosti, bez plánu na útěk, tak jako teď já.
Chybným zálohováním dat jsem se připravil o všechno a nejhorší na tom je, že to nemůžu na nikoho jiného shodit.
Přijíždí moje tramvaj, nasedám do ní a teď bych spal : bude to dlouhá šichta.
Všichni jsou ve stejnokrojích, nastoupeni a připraveni, vyslechnout si hlášení. Zase jsem pod vodou. Zkus pod vodou zatleskat, anebo se zhluboka, ale opravdu zhluboka, nadechnout. Hlášení skončilo a všichni se na povel rozutekli na svá pracovní místa. Jsem mimo a Štefania je jediná kdo si toho všiml. Když se mě zeptala, proč jsem dnes tak smutný, řekl jsem, že mi nic není. Když se ale zeptala, zda-li mi může nějak pomoct, měl jsem chuť ji políbit a obejmout, rozplakat se a schoulit hlavu v jejím klíně, nechat se vískat ve vlasech a poslouchat její hlas, kterak mi šeptá konejšivá slova, ale neudělal jsem nic, nedokázal jsem jí prozradit, že jsem přišel o všechny své povídky. Linka se rozjíždí a my se mlčky věnujeme své robotické práci.
Kepler říká, že dneska nějak nestíhám. Chvíli za mnou stojí a komanduje mne, pak odchází a vrací se s manuálem a stopkami. (V manuálu má napsáno za kolik vteřin by se měla na té a té pozici udělat jedna jednotka.) Stojí za mnou asi čtyři minuty a stopuje, potom přichází blíže ke mně a říká:
,,Poslední dvě jste udělal o tři sekundy pomalejš a tři sekundy rychlejš.“
,,A v průměru?“
,,Co?“
,,Za kolik to dělám průměrně?“
,,Průměrně to odpovídá času za jakej to máte dělat, ale… Musíte dělat všechny jednotky stejně rychle, jinak…“
,,Jinak?“
,,Jinak se ztrácí plynulost a – prostě to máte tak dělat!”
První přestávka. Na cestě ze záchodu potkávám kamaráda z jiné linky. Chvilku spolu mluvíme, ptáme se navzájem, ze slušnosti, jaký byl víkend a tak, až do okamžiku, kdy kolem nás prošla nějaká vysoká černovláska. Oba jsme se zarazili. Kamarád pronáší:
,,Tahle holka, ta má ten nejlepší zadek v celý týhle fabrice. Už si jí viděl v civilu?“
,,Viděl.“
,,Kdybych to uměl nějak matematicky vypočítat, vědecky podepřít – jako že to neumím – tak by to bylo něco jako: objem jejích stehen, v poměru s délkou jejích nohou, společně s obsahem jejího zadku, rovná se moje hlava mezi jejími stehny. Zjednodušeně, je to to nejlepší, co tenhle podnik od pasu dolů nabízí.“
,,Zbytek ale taky není k zahození.“
,,Se zbytkem se umísťuje na stupních vítězů, ale od pasu dolů – nemá konkurenci.“
Zvukový signál předznamenává konec přestávky. Ten rozhovor mě trochu probral.
Začínám cítit opravdovou únavu, tenhle úsek, kdy do svačiny zbývají dvě celé hodiny, je nekonečný. Alespoň že Kepler se někde schovává před chystaným auditem japonských majitelů.
Svačina nemá žádnou chuť – párkrát kousnu do chleba s máslem a salámem, popiji trochu černého čaje a už se zase poroučím na toaletu. Pokládám toaletní papír na prkénko záchodu a opatrně si sedám. Chvilku si čtu všechny ty vzkazy a básně na stěnách kabinky, po chvíli mi u kotníků, v kapse mých kalhot, vibruje telefon. Podle čísla hned poznávám, kdo to je. Je to člověk, který zprostředkovává publikace začínajícím autorům v časopisech, popřípadě zpracuje a zajistí, aby pár jejich povídek vyšlo jako příloha k časopisům. Zvedám to.
,,Haló?“ přeskakuje mi hlas.
,,Haló? Pan Polívka? – nebo spíš pan Goat?“
,,Heh…, ano, jsem to já.“
,,Tak, pane Polívko, rozhodli jsme se, že vaše povídky vydáme jako přílohu k jednomu ze dvou pánských časopisů, k jakýmu – to je zatím ještě v jednání. Mělo by jich být celkem pět.“
Popotahuji.
,,Máme tu dvě, takže nám jich pár budete muset poslat a my z nich vybereme tři nejlepší k těm dvěma. Jen nám, prosím, pošlete ještě jednou Srdečné pozdravy z Haiti, protože ta se mi tu otevřela nějak divně a nečitelně, tak jsem ji musel smazat. Otevřelo se to jen kolegovi ve wistách, ale ten už tu nepracuje. Raději to pošlete v tištěné podobě – to bude asi nejlepší.“
,,Jaká je to povídka…,“ vzlykám, ,,ta, co tam máte?“
,,Zánik domu trasherů, bude potřebovat trochu editorských zásahů, ale jinak se nám líbí. Proč?“
Začínám normálně a regulérně brečet. Brečím a slyším, jak se někdo ve vedlejší kabině směje.
,,Pane, pane Goate, jste tam? To máte takovou radost? Já vím, je to pěkný, ale není to ještě vydání knihy.“
,,Já…, já…,“ říkám přes vzlyky, ,,já je nemám.“
,,Co prosím? Pane Goate není vám rozumět.“
,,Můžu vám zavolat později?“
,,Jasně, klidně to oslavte. Co někdy odpoledne?“
,,Jo, fajn, odpoledne.“
Rozloučili jsme se. Chvilku ještě skučím, pláču a smrkám, pak vycházím ven z kabinky a venku stojí čtyři nebo pět dělníků nevykonávajících potřebu, kteří se hlasitě rozesmáli, když mě uviděli. Mám je v prdeli, jen si u umyvadla myji ruce a oplachuji obličej a vracím se na svoje pracoviště. V takové chvíli, jsi přesvědčen o existenci boha, vyšší moci, která nad tebou bdí a stará se, abys z toho bahna nikdy nevylezl. Zpátky do kanálu, trhane, nanebevzetí se nekoná, ty se nikdy nevysvobodíš! Jdu pozdě.
Štefania se na mě dívá, studuje mě.
,,Ty si plakal?“
,,Co? Ne, byl jsem si venku zapálit a nějakej kretén mi fouknul kouř do obličeje.“
Nevěří mi. Je to hodné děvče : před dvěma týdny jsem v práci přecházel chřipku a když viděla, jak pořád kýchám a kašlu, tak mi druhý den přinesla celý balíček bonbónů proti kašli. A dala mi je až po svačině, aby mě nebolelo břicho.
Začínáme pracovat a Kepler se znovu se stopkami staví za mě a peckuje mne, abych dělal ,,líp“ a ,,rychlejc“. Proč? Protože to řekl!
Tak tohle je můj úděl – musím poslouchat lidi s inteligencí, kterou má pětileté dítě v malíčku levé nohy. Musím tu pracovat a nikdy se odsud nedostanu, budu makat tiše, se sklopenou hlavou až do invalidního důchodu. Během cyklické činnosti, za zvuků nepřetržité komandatury, nechávám svou mysl uletět a napadá mě tahle říkanka, nebo, chceš-li, báseň:
A to až nakonec,
nad mořskou závratí,
mneš v rukou růženec,
davy se neztratí,
jenom tam nebýt,
jenom to necítit,
zkoušet se probít,
ale už nechytit,
ocas ještěrčí,
za pouhý pocit bezpečí,
obracet v prach,
svůj sen,
cítit strach,
a jen,
kývat hlavou,
ze strany na stranu,
neuhnout stranou,
slíbíš si: ,,já nevstanu“,
ztratit se v davu,
znovu a znovu,
odpovídat stavu,
znovu a komu?
Šichtu jsem přežil a doma sebou hážu na postel. Zavírám oči, ale probírá mne telefonát:
,,Ano?“
,,Čus, tak jsem na cestě…“
Je to kamarád – zapomněl jsem na jeho návštěvu, na které jsme se předevčírem domluvili.
,,Aha, no, tak přijeď. Za jak dlouho tu tak budeš?“
,,Tak patnáct minut.“
Jdu si do obchodu přes ulici koupit dva energetické nápoje a při návratu potkávám Petra u vstupních dveří.
,,Nevypadáš moc dobře,“ pronáší namísto pozdravu.
,,To bude dobrý.“
Dělám mu kávu a sobě černý čaj, sedáme si v mém pokoji a počínáme konverzaci na téma nové desky našich oblíbených kapel.
,,Co je s tebou? Seš nějak mimo?“
,,Moc jsem na dnešek nespal.“
,,Proč? To se pořád tak trápíš kvůli tý Monice?“
,,Ne, kvůli tý už vůbec ne.“
,,No jen aby – říkám ti, kámo, vyser se na ni, zapomeň na ni! Taková kurva…“
,,Jo, jo…, já vim.“
,,Tak proč seš teda tak vybubnovanej? Jo, a hele, svýho psa už ti nikdy nepůjčim.“
,,Mártyho? Proč?“
,,Protože po jednom dni s tebou vypadal celej tejden jako ty teď. Stálo mě to spoustu tenisáků, pískacích hraček a psích pamlsků, než se dal zase do kupy. Teď už je to zas veselej pejsan a chci, aby takovej zůstal.“
,,A co mu bylo? Určitě za to nemůžu já.“
,,Měl z tebe depresi. Myslím, že se chtěl zabít – jako ten tvůj fíkus.“
,,Hele, můj fíkus prostě uschnul.“
,,Uschnul? V květináči byla stojatá voda. Ta kytka jí odmítla pít, raději uschla, spáchala sebevraždu, než aby se na tebe musela dál koukat.“
,,No dovol.“
,,Nezlob se, ale prostě poslední dobou působíš hrozně depresívně.“
Petr odešel, vypnul jsem telefon a pohledem spočinul na svém počítači. V duchu ho proklínám. Jasně, mohl bych si sednout a začít psát dokud mám ty povídky ještě jakš takš v hlavě, ale nejde to. Raději probrečím celou noc, budu nadávat na psí život a zasranou smůlu jako malá holka.
Klimbám v tramvaji na cestě domů. V noci jsem spal tak hodinu : byla to dlouhá, nudná a otravná směna: usínal jsem za chodu. Chvílemi všechno úplně utichalo a moje hlava simultálně klesala s mými víčky. Většinou mě probral nějaký hlas, někdy i hlasitá rána, která, po procitnutí, jen avizovala, že se posunula pracovní deska.
Vystupuji u pomníku a scházím dolů, tou místní provařenou ulicí. Podařilo se mi ignorovat letáky, paušály i nová náboženství, a dostal jsem se až k budově dopravních podniků.
Musím si dobýt měsíční jízdné, a jelikož jsem idiot – nenechal jsem si na účtu dost peněz, nemůžu to tedy udělat elektronicky.
Ve vstupní hale jsou asi tři lidé. Nahlížím dovnitř a je tam plno, jen přeplněná místnost plná idiotů jako já. Vycházím statečně ven, jdu až za roh, opodál, kupuji si cigarety ve stánku, vracím se zpět, šmíruji přes prosklené dveře – přibyli další dva lidé. Venku vytahuji cígo z krabičky a z batohu zapalovač. Roztáčím kamínek, mačkám knoflík : nic. Chvilku se s tím prevítem zlobím, pak ho hážu do řeky a jdu si zpět do toho stánku koupit nový zapalovač. Vracím se, připaluji si a uklidňuji se hudbou ze sluchátek. Vajgl následoval nefungující zapalovač a já znovu vcházím do vstupní haly dopravních podniků – je tam sedm nervních lidí. Seru na to, jedu domů, cestou si kupuji láhev rumu a bez večeře se do ní pouštím.
Rein, když to vyslovíš tak jak se to píše (,,rejn“), znamená to anglicky déšť, ale když to vyslovíš zcela německy (,,rajn“) znamená to sem, tam anebo DOVNITŘ. A to je asi jeden z hlavních důvodů, proč se moje bývalá přítelkyně Monika, pod tímto pseudonymem, těší takové popularitě v tamních pornofilmech. Ano, je to tak – má přítelkyně souloží před kamerou za peníze. Nedává mi bonbóny proti kašli, když jsem nemocný. A už vůbec mi je nedává po obědě, aby mě nebolelo břicho…
Co jsem udělal, když jsem se dozvěděl, že točí v Německu porno, místo aby tam překládala z angličtiny do němčiny jako úspěšná tlumočnice na volné noze? Rozešel jsem se s ní – co jsem mohl udělat víc.
Jak jsem se cítil? To snad ani popisovat nebudu – protože to prostě nesvedu.
Bál jsem se pohlavních nemocí? Sakra jo! Bál! Sex s člověkem od porna je sice, v podstatě, ten nejbezpečnější nechráněný sex, který můžeš mít : protože každý účastník filmu se musí podrobit testům a předložit takové vysvědčení, že je zcela zdráv, ale stejně… Naštěstí pár kolegů chodí darovat plazmu. Dozvěděl jsem se, že když tam jdeš poprvé, tak ti udělají všechny možné testy a ještě ti zaplatí. Takže, čekal jsem tři měsíce, (což je doba po jaké by se měl virus H.I.V. projevit), a pak jsem šel na první odběr. Když za dva týdny mou plazmu nevyhodili a chtěli, abych přišel znovu – byl jsem zcela s klidnou hlavou schopen, tímto, udělat definitivní tečku za vztahem s Monikou. Ale je pravda, že se mi občas zasteskne.
Asi tak v polovině lahve rumu a na konci alba Surfer Rosa od Pixies – volám Monice. Ale zvedla to Rein. Říkám:
,,Ahoj, zlato, jak je?“
,,Ahoj. Ty seš opilej? Promiň, ale já teď zrovna nemám čas.“
Slyším hlasy v pozadí telefonu, zvuky života, čilý ruch.
,,Ty teď pracuješ?“
Představuji si Rein jen v županu a kolem pár nadržených chlápků, kterak si udržují svou erekci a čekají na záběr.
,,Vážně teď nemůžu, Luboši, omlouvá se.“
,,To nic, Moni, chápu. Já... – musím se vyzvracet.“
Rychle to pokládám a činím, jak jsem slíbil.
První tramvaj, nenastupuji do ní, jen se dívám, jak se zavírají dveře a v jejich proskleném okénku vidím povědomou tvář. Je to ta černovláska s nejlepším zadkem z celé fabriky a já si v duchu píšu o jejích našpulených rtech a špičatém nosíku.
Není mi zrovna moc dobře, fyzicky, ale alespoň jsem v noci – konečně - spal.
A píšu si taky o ženě vedle té černovlásky : o jejích drobných vějířcích kolem očí.
Tramvaj odjíždí a já vím, že je to tam. Nejde s tím skončit – pořád ve mně ještě bublají slova. Ze zadního okénka tramvaje se na mě dívá William Goat a jeho vnitřní hlas říká:
,,Pořád jsem tady, i když, vy, ..., uděláte cokoli - nezlomíte mě. Nikdy mě nedonutíte odejít. A ty,“ usmívá se na mě lišákcky levým koutkem úst, ,,chyť si mě!“
Tramvaj odjela, po chvíli přijela ta moje a přesně v tu chvíli mě napadlo napsat to, co právě teď čteš.
|
|
|
