Moje mysl se osvobodila od mého těla. A já
díky ní viděl park uprostřed města a ulice, které ho obklopovaly. Byly prázdné,
bez lidí. Tak je mám nejraději. Protože lidi jsou potenciálním zdrojem
šílenství. Má mysl se povznesla nad střechy domů. A hned na to prolétla zdmi mé ordinace. A zdmi mojí hlavy.
Tik tak.
A já
před sebou na malinkou chvilkou uviděl člověka, který otvíral a zavíral pusu.
Co tady chce? Napadlo mne.
Tik tak.
Švýcarské
hodiny od firmy Liebe und Hasse pomáhají mé mysli spočinout. Skvostná práce. Myslím
ty hodiny. Byly sestrojeny v roce 1942. V roce největších hrůz, aby
začly odměřovat čas.
Tik. Tak.
Slyšíte? A mé je tělo je zase kompletní.
Přede
mnou sedí v koženém křesílku pan Jiří. Magor z pokoje číslo deset. Máme ho
u nás asi měsíc. Mohl bych vám to říct přesně, ale to bych se musel podívat do
desek, které leží na mém stole.
Pana Jiřího k nám dovezli z Rozvadova. Celníkům tam tvrdil, že
má pas ve svém bytě na Jižáku. To se stává, jasně, lidi zapomínaj. Ale on jim klepal
na budku z německý strany hranice. To by mu snad ještě odpustili, ale on
jim začal vyprávět, jak se mu to povedlo...A to už se odpustit nedalo.
,,..probudil
jsem se ve svém pokoji, ale ne ve svém městě. Někdy se mi stává, že zatímco
spím, tak mě to hodí z jedonoho města do jinýho.“
Začal
jsem pokyvovat hlavou. To oni maj rádi.
Taky
přikývnul a pokračoval: ,,Nikdy dopředu nevím kdy se to stane a kde se
potom probudím, chápete?“
,,Chápu.“
,,To víte, že jsem to zkoušel zastavit.
Zkoušel jsem NESPAT. Jo. To fungovalo. Jenže potom jsme usnul. Copak to jde,
nespat?“
,,Co
se stalo, když jste se probudil?“
,,Hm.
Vstal jsme z postele, nazul si bačkory a otevřel dveře.“
,,A?“
Nervózně si poposednul. Vlastně to vypadalo, že z toho křesílka
každou chvilku spadne.
,,A za
dveřma byl nějakej chlápek s takovým tím košem, co se nosí pověšenej na
krku a podává mi nějakou housku.“
,,Hm?“
,,Chápejte, pane doktore, já bydlím ve tři plus jedničce na Jižáku!“
Postavil se a začal nervópzně přecházet mezi gaučem a mým stolem.
,,A co
víc!“ Zastavil se a otočil se ke mně: ,,Mluvil na mě francouzky! DOKTORE, ono
mě to hodilo do Paříže.“
Přikývnul jsem. ,,Chápu.“
,,Chápete?“ Zkoumavě se na mě podíval. Prohlížel si mě, jako bych o byl
já, kdo cestoval na černo.
,,Ano,
chápu,“ ujistil jsem ho.
,,Ale
já to nechápu!“ Znovu začal přecházet sem a tam. Pak se zastvil a podíval se na
mě.
,,Chcete mi říct, že už jste tady měl někoho s podobnou...“
nevěděl, jak to pojmenovat,
„hm..nemocí?“
Zaklonil
jsme se v křesle a dal si nohu přes nohu. ,,Abych pravdu řekl, nebylo to
úplně to samé, ale v některých aspektech se to projevovalo podobně.“
,,Aspektech?“ Sednul si na křeslo.
,,Ano. Mluvím teď o tom, kdy má pa..ehm, klient pocit, že mu nikdo
nerozumí, že nepoznává své okolí...“
,,Moment, doktore,“ zarazil mě. ,,Já tomu chlápkovi nerozumněl, to je pravda.
Ale bylo to proto, že neumím francouzky!“
,,Chápu.“
,,Do
prdele...“ ulevil si. Tohle vždycky fungovalo. ,,A já věděl, že jsem
v Paříži. Já tam sice nikdy nebyl.... nebo byl? Kurva, já už se v tom
nevyznám! Ale co je hlavní! Když jsem otevřel ty dveře ložnice, tak jsem čuměl
přímo na tu eifelofku!“
Přiložil si dlaně na tvář a začal brečet.
Nechal jsme ho. Pláč očišťuje. Zanadávat si a vybrečet se. Tohle byla
z dlouhodobého hlediska ta nejlepší medicína.
,,Promiňte, doktore... je toho na mě poslední dobou docela dost. Celej
tejden nespím, abych se dostal včas do práce. A o víkendu trnu hrůzou, kde se
probudím.“
,,A řekněte mi, jak ste se dostával zpátky?
Myslím jako třeba z té Paříže.“
,,Stopem.“
,,Prosím?“
,,No
stopem, pane doktore.“
Hodiny za mými zády odbily. Oba dva jsme se na ně podívali. Já
s úlevou, on se strachem.
,,Nedá
se nic dělat, budeme pokračovat příště.“
Tvářil se, že mi nerozumněl. ,,Já myslel, pane
doktore, že když jste jako říkal, že s tímhle už máte nějaký zkušenosti,
že mi jako poradíte co a jak.“
Postavil
jsem se. ,,Samozřejmě, že vám poradím. Možná se vám to nezdá, ale právě teď
jsme udělali velmi důležitý krok ve vaší léčbě.“
,,Krok...?“
Obešel jsem stůl avzal ho za rameno. ,,Ano. My jsme.. tedy vy jste
dokázal pojmenovat svůj problém! Chápete?“
,,No... vlastně.“
,,Tak
už pojďte, sestra vás doprovodí do vašeho pokoje.“ Pomalu jsem ho vedl ke
dveřím mé ordinace.
Když
jsme stáli u dveří, podíval se mi do očí a zeptal se: ,,Doktore, pomůžete mi?“
Ten
jeho pohled byl jak ocelový drát, který mi někdo protahuje páteří. ,,To víte,
že jo. Vždyť jsem vám řekl, že jsem vykročili správnou nohou.“ Pokusil jsem se
o úsměv. Musel z toho vyjít pořádný škleb, protože se dál tvářil dost
zklamaně.
Vzal
jsem za kliku a on sebou cuknul. Ucítil jsem, jak mu ztuhly záda. ,,Ale no
tak,“ chlácholil jsem ho. ,,Vždyť jste nám neusnul.“
,,Tak
vidíte, doktore, jak už jsme z toho v prdeli,“ odpověděl mi, aniž by
se na mě podíval. Nespouštěl oči ze dveří, které jsem pomaličku otevíral. Když
za nimi uviděl sestřin stůl a jí za ním, znovu se uklidnil.
Sestra se na mě podívala. Už dávno jsme si to nejdůležitější dokázali
říct pouze očima. Slova tu byla pouze kvůli pacientům.
,,Sestři, odveďte, prosím, pana Jiřího do jeho pokoje.“
,,Ano, pane doktore.“
Sestra k nám došla a vzala ho za ruku. ,,Tak pojďte.“
,,Další schůzku bych viděl tak příští týden ve stejný den. Souhlasíte,
pane Jiří?““
,,Ano, pane doktore.“
Ani
se na mě neotočil. Nechal se vést jako prase na porážku. Proboha, proč chtěj
všichni spasit na počkání? Proč nepřišel, když ho to hodilo do Pardubic? Proč
se mi sem nasral teď, když nemá na zpáteční jízdenku?
,,A
sestři?“
Otočila se na mě. Seklo jí to. Viděla to v mých očích a já viděl
v těch jejích, že jí to uděalo dobře. Ježíši,
ty jsi ale kus! Mrknutím jsem jí dal vědět, že jsem skončil přenos. Díky, brouku. Mrkla.
,,Až
se vrátíte, tak mi, prosím, uvařte turka.“
,,Samozřejmě, pane doktore.“
A já tě pak pomiluju. Mrk.
Nemůže se dočkat, ty zvíře! Mrk.
Otočila
se vyvedla Jiřího na chodbu.
Vrátil jsem se do ordinace a sednul si ke svému stolu. Přede mnou ležela
jeho karta. Co jsem tam měl napsat? Na co si sakra stěžuje? Kdy já byl
naposledy v Paříži?
|