stál jsem uprostřed chodníku
na který dopadaly stíny větví okolních stromů
připadal jsem si jako v pavučině
zafoukal vítr
a
pavučina
se rozhoupala
a já jsem na malinkou chvilku
ztratil
svou rovnováhu
.............................
Z oblohy
začly mizet hvězdy. Několik ptáků jim zapípalo na rozloučenou.
Ve
dvoupokojovém bytě panelového sídliště
Naděje spí dva mladí lidé. Honza a
Kateřina. Znají se několik let, spolu žijí dva roky. Mají dobrý vztah. Funguje
jim to, jak se říká. A zdá se, že spolu zvládnou i pohromu, která je postihla
před několika týdny. Kateřina potratila.
Honza se právě probudil a podíval se na
mobilní telefon, který ležel na nočním stolku. O
pět minut předstihnul alarm. Otočil se na Kateřinu a díval se, jak spí.
Posledních pár dní se pohybovala
z jednoho extrému do druhého. Hysterii a výčitky střídala melancholie a
netečnost. I on se trápil. Ale taky věděl, že je to ona, kdo se podíval do
propasti. A na něm je, aby jí pomohl udržet rovnováhu.
Opatrně vstal z postele a vyšel z ložnice.
Kateřinu se probudila o několik
minut později. Ze spánku jí vyriušily zvuky z kuchyně. Honza si právě
dělal kafe. Má ho rád s mlíkem a cukrem. Vypije půl hrnku a nechá ho na
kuchyňském stole. Dělá to tak každé ráno. Kateřina ležela a poslouchala. Za
chvilku uslyšela kroky na chodbě, které se zastavily u věšáku s botníkem.
Po malé chvilce otevřel Honza dveře na chodbu a zase za sebou zavřel.
Kateřina se otočila k oknu. Venku se rozednívalo. Kateřina znovu
zavřela oči.
,,Vrrrr!“ Mobilní telefon, který ještě před
chvilkou klidně ležel na nočním stolku, se roztřásl a začal pobíhat kolem
dokola jako kuře, kterému usekli hlavu. ,,Crrrr
crrr crrrr!“ K vrnění se přidalo vyzvánění. Na díspleji, který se
střídavě rozsvěcel a zhasínal bylo Honzovo jméno.
Kateřina nespala. Už několik minut se koukala do stropu a čekala až jí
Honza zavolá a zeptá se, jak se vyspala a co bude dneska dělat. A bude se přitom
snažit, aby zněl co nejvíc v pohodě.
Mobilní telefon ztichnul, aby se za malinkou chvilku na sebe znovu
pokusil strhnout pozornost. Kateřina věděla, že Honza jí bude volat tak dlouho,
dokud to nezvedne. Otočila hlavu a zadívala se z okna. Venku byl podzimní šedivé
dopoledne. Špína na nebi i na duši,
napadlo Kateřinu. Jak po mně někdo může někdo chtít, abych se dneska o něco
pokoušela?
Její
ruka vklouzla pod peřinu a pod tričko. Začla se hladit po břiše, které bylo tak
ploché, tak rovné. Tedy až na malinkou jizvu, ze které jí brzo vytáhnou stehy.
To je asi tak všechno, co zbyde z jejího těhotenství: jizva, památníček
padlému vojáčkovi.
,,Vrrrr crrrr vrrrrr.“
Kateřina sebou cukla.
,,Ano?“ řekla Kateřina.
,,Ahoj, to jsem já.“
,,Ahoj.“
,,Jak
si se vyspala?“ zeptal se Honza.
,,Dobře. A ty?“
,,Ale
jo, dobrý. Co budeš dneska dělat?“
,,Já
ještě nevím, Honzo.“
,,Jo, jasně,“ pokoušel se o chápavý tón
Honza. ,,Co se třeba jít projít? Doktor ti říkal...“
,,Viděl jsi,“ přerušila ho Kateřina, ,,jak
je venku?“
Na
slovo doktor byla poslední dobou dost alergická. Kdykoliv to slovo slyšela, připomněla
si potrat. Když tam byla, tak jí napadlo, že se v takovém studeném
prostředí jako byla nemocnice, nic jiného než potraty nedělají. Všude jen
kachličky a igelit. Copak z toho může někdy vzejít něco dobrého? Něco skutečně živého?
,,Já jen, jak se ti bude chtít,“ pokračoval
Honza.
,,Tak mě se teda nechce!“
,,Dobrá, dobrá,“ Honza se rozhodnul vyklidit pozice. ,,Já ti zavolám
později, jo?“
Aniž by čekal na odpověď, tak zavěsil.
,,Honzo? Honzo!?“
Položila telefon na noční stolek a znovu se
zadívala z okna. Slunce to dokázalo. Oknem jejich ložnice dopadnul na
koberec sluneční paprsek.
,,Tak já teda půjdu ven,“ řekla Kateřina zdím
ložnice. ,,Ať má ten tvůj pan doktor radost.“
Stála
před zrcadlem, které viselo na chodbě. Na sobě měla tričko a rifle, které by
ještě před několika týdny neoblékla. Na věšáku vedle zrcadla byla pověšená její
kožená bunda. Tu dostala od Honzy k jejich prvnímu výročí svatby. Ona pro
něj taky měla dárek. Na svět měl přijít za tři měsíce.
Otočila se k zrcadlu bokem a rukou si
přejela po břichu. Nadechla se a zatáhla břicho. Potom zhluboka vydechla a
bříško se jí vypouklo. Jenže to nebylo
nic ve srovnání s tím, jak se ještě před pár týdny nadívala.
Napadlo jí, že se to všechno seběhlo moc
rychle. Nebylo to, jako když jí umírala babička. Tohle bylo jako koukat na zrychlený
film. Film, kteý by klidně mohl začít tím, jak se sprchuje, v dalším
záběru jí nakládají do záchranky. A pak se probudí v nemocnici. O šest
měsíců života prázdnější.
,,Ani jsem neměla čas se s ní rozloučit,“ postěžoval si svému
odrazu v zrcadle. Ten jí odpověděl souhlasným přikývnutím. ,,Jako by vůbec
neexistovala! Ale ona tady s náma byla šest mesíců!“ Odraz se na ní díval vztekle.
,,Do
prdele,“ ulevila si. Jenže tohle moc nepomáhalo.
,,DO
PRDELE!“ To bylo lepší.
Zašla do ložnice, vzala z postele polštář
a strčila si ho pod tričko. Znovu se postavila se před zrcadlo.
,,Copak se nemůžu rozloučit?“ Snažila se u svého odrazu v zrcadle
najít pochopení, ale v té druhé tváři viděla jenom překvapení. Sklopila
oči a natáhla se pro bundu.
Park
byl jen pár desítek metrů od paneláku. Byl to spíš parčík, než park. Několik
stromů a keřů s pískovištěm uprostřed. Po obvodu parčíku vedla asfaltová
cesta. Po ní se teď Kateřina procházela. Kromě ní v parčíku nikdo nebyl.
Slunce se každou chvilku schovávalo za mraky, aby potom mohlo vypálit
své paprsky s energií, která mu teď, v půlce podzimu, ještě zbývala.
A kdykoliv dopadly paprsky na Kateřinu, na zemi se objevil její stín. Stín
těhotné ženy. Koukala se před sebe, ale vlastně z toho stínu nespouštěla
oči. Lhal jí, ale Kateřině to nevadilo, protože jí lhal sladce
,,To je krása, mít tě zpátky,“ řekla Kateřina
svojí holčičce.
Když odemykala dveře, zdálo se jí, že
v bytě slyší kroky. Pomaličku otevřela dveře.
,,Honzo, jsi doma?“
Kroky utichly.
,,Je tam někdo?“
Žádná
spověď.
Kateřina
chvilku stála mezi dveřmi. Muselo se jí to zdát, napadlo jí. Vešla dovnitř a
začla si zouvat boty.
,,Tak rychle, maminko. Už na vás čekáme!“
Kateřina zvedla hlavu.. Ve dveřích do ložnice stál doktor, který jí
operoval.
,,Ale já nechci,“ řekla Kateřina. Narovnala se a začla couvat ke dveřím
bytu. ,,Prosím, znovu mi ji neberte. Já nechci.“ Oběma rukama si držela břicho.
Po tvvářích jí stékaly slzy.
,,Já nechci..nechci..“
,,Tak pojďte přece. Je čas,“ zvýšil hlas
dokor. Přes ústa si zavazoval roušku. ,,Budeme rodit, maminko!“
Rodit? Kateřina se zastavila. ,,Rodit?“
,,Ano, rodit,“ pokyvoval hlavou doktor.
Kateřina ucítila kopání. Taky se jí zdálo, že cítí stahy. Jen bolest
nepřicházela: tělem jí proudila radost.
,,Sestro!“ zvolal doktor netrpělivě.
Z kuchyně vyšla zdravotní sestra. I ona měla na ústech roušku. Naznačila
Kateřině, ať si pospíší.
Honza otevřel a zavolal: ,,Ahoj, jsem doma!“
Katka neodpovídala.
Honza
si zul boty a vešel dovnitř. Katky kabát visel na věšáku a její boty byly
v botníku. Honza si všimnul, že jsou od bahna.
,,Káťo?“ zavolal znovu. ,,Bylas venku?“
Žádná odpověď.
Honza
došel do kuchyně. Zastavil se na prahu a nakouknul dovnitř. V kuchyni
nikdo nebyl. Otočil se a šáhnul po klice do ložnice.
,,Kat...“ zarazil se. Katka ležela v posteli a spala. A oběma
rukama k sobě tiskla svůj polštář. Jako by to byl někdo živý. Někdo, na kom jí moc záleží.
Sednul
si vedle spící Kateřiny. Položil jí ruku na rameno.
Kateřina sebou cukla. ,,Ššššš,“ zpošeptala,
,,ať se nevzbudí.“
Honza se usmál. ,,Kdo....,, Kdo ať se nevzbudí? Zeptal se jí
v duchu. Neodpověděla. Honza se podíval z okna. Venku se začlo
stmívat.
|