HOROLEZKYNĚ

Škrábala jsem se na vrchol kopce o kterém všichni kolem tvrdili, že je to překrásná hora, ale mně to připadalo jako páchnoucí hromada hnoje. Možná to tak vychvalovali jen proto, že široko daleko nebylo nic jiného, takže neměli srovnání. Ale  třeba jsem to nedokázala patřičně ocenit, protože jsem z toho  lezení byla hrozně unavená. Šplhání mi nikdy moc nešlo.

Všimla jsem si, že  mě všichni předbíhají. Zastavila jsem se, abych si vydechla a zjistila co dělám špatně. Poznala jsem že ostatní většinou nechutně švindlují a podvádí. Bezohledně se hnali za svým a vůbec jim nevadilo, když po cestě někoho porazili nebo převálcovali. Jen proto se zdálo, že jim to jde tak snadno. Na rozdíl ode mě se totiž nebáli jít přes mrtvoly. Když před nimi byla nějaká průrva, klidně do ní skopali ty ubožáky, kteří únavou upadli a nemohli už dál, využili jejich těl k překonání překážky, a ještě se přitom tvářili jako mistři světa, jakože jsou hrozně chytří. To já naopak jako blbec každému pomáhala, když někdo klopýtl, tak jsem se ho snažila znovu postavit na nohy, a tím jsem ztrácela drahocennou energii a čas.

Znechucena tím poznáním jsem zase začala šplhat nahoru. Nalevo jsem zahlédla řadu sloupů lanové dráhy. Jak to, že jsem si toho nevšimla tam dole? Proč mi někdo na začátku neřekl, že místo té zbytečné námahy můžu pohodlně jet lanovkou?

Jedna právě jela kolem, a tak jsem lidem v ní zamávala. Můj pozdrav neopětovali, nafoukaně a pohrdavě na mě z výšky koukali s výrazem: co ta chudinka upocená se tam dole tak pinoží? Jejich arogance ve mně vzbudila chuť seběhnout dolů k výchozí stanici, nasednout  do lanovky a vyjet pohodlně nahoru jako oni. Spustit se níž, aby se člověk dostal výš, zní možná jako protimluv, ale ono to tak bohužel funguje. Na okamžik jsem zaváhala: Byla jsem asi v půlce výstupu a tak by se mi pořád ještě vyplatilo se vrátit. Pak jsem si ale okénku mizející kabinky všimla výše jízdného a došlo mi, že na to prostě nemám. A pak se říká, že peníze nejsou důležité! Budu se muset dál pachtit  pěšky, jako většina těch chudáků kolem.

A tak jsem otráveně šplhala dál, potila se a funěla, padala a zase vstávala, a nadávala přitom na celý svět. Přesto jsem se nedokázala přimět k tomu, abych si cestu ulehčovala ubohýma fintami, které s takovou samozřejmostí používali ostatní. S vypětím posledních sil jsem se doškrábala do cíle a tam  jsem zjistila, že nic úžasného tam nečeká. Žádná odměna, žádná slíbená úžasná panoramata nebo čarokrásné výhledy. Všude kolem se rozkládala úplně stejná pustina jako na počátku toho namáhavého výstupu, a uprostřed toho bezútěšného nic byla nějaká hromada šutrů. 

Tak to je všechno? pomyslela jsem si zklamaně.Náladu mi trochu zlepšilo zjištění, že jsem tam úplně sama, nikde nikdo, dokonce ani těch pár vyvolených, co jeli lanovkou. Tak proč se všichni tak hnali? Stál jim ten spěch a podvádění vůbec zato?  Unaveně jsem se usadila a tupě zírala na protější hromadu kamení. Vypadala jako Kamenožrout z filmu Nekonečný příběh, což mi přišlo symbolické po tom nekonečném výstupu, který jsem měla za sebou. Najednou se ten kopec maličko pohnul. Protřela jsem si zrak, jestli se nemýlím, a opravdu, byl to on, Kamenžrout! Dřepěl tam a před ním stáli ve frontě  všichni ti, co mě předběhli, zatímco on si je pomalu jednoho po druhém házel do huby a drtil ve svých silných čelistech. Proč tam ty lidi stojí jak blbci a nesnaží se vzít roha? Copak nevidí co se před nimi děje? Ale asi to neviděli, protože stáli v přesném zástupu jeden za druhým, takže každý viděl jen záda toho před sebou. Až teprve když na ně přišla řada, pochopili co je čeká, ale byli tím pohledem tak vyděšení, že nestačili nijak zareagovat, natož dát avízo těm za sebou, aby zdrhli.

Celé mi to připadalo jako strašná fantasmagorie, ale je fakt, že fantazie mám spoustu a hodně lidí o mně tvrdí, že jsem magor, takže co bych se vlastně divila, že právě mně se něco takového přihodilo? A tak jsem se tam uvelebila, pozorovala  hemžení pod sebou a radovala se, že mě se to netýká. Uvažovala jsem jestli bych ty lidičky neměla nějak varovat…ale vlastně proč bych to dělala? Vždyť se ke mně předtím tak hnusně zachovali, dokonce i ti, kterým jsem tak pomáhala. Na co pronášet poselství, zjevovat pravdy a pomáhat ostatním? Mně je tady nahoře dobře, tak proč mám pořád někoho zachraňovat, obětovat se a dokonce riskovat, že přijdu o své klidné, tak těžce vydobyté místečko?

Povšimla jsem si, že v celé frontě nestál jeden jedinej mužskej, jen samé smutné a utrápeně se tvářící ženské. Všichni chlapi nejspíš dřepěli někde v hospodě, nebo doma před televizí, a čučeli na fotbal. Ani mě to nepřekvapilo, ty prevíti si to vždycky umějí zařídit. Navzdory předchozím špatným zkušenostem ve mně zase převládl soucit s těmi chudinkami, které tam stály poslušně v řadě jako ovce na porážku, a zoufale jsem přemýšlela, jak jim pomoci. Ženský by přece měly držet pohromadě. Najednou se jedna z nich, která stála na konci fronty, otočila a podívala směrem ke mně, jakoby přirozenou ženskou intuicí vytušila, že je pozoruji.

„Co tam jen tak sedíš a čumíš, proč nestojíš ve frontě tady s náma?“ začala ječet. Lekla jsem se. Ještě si mě kvůli ní všimne Kamenožrout a dopadnu stejně blbě jako ostatní. Snažila jsem se jí gestikulací naznačit ať je zticha, ale řvala dál jako kráva, a všechny ostatní začaly otáčet hlavami a remcat, a vypadaly jako hejno kdákajících slepic. Nemám ráda, když se ženským říká krávy nebo slepice, ale některým to docela sedí, a tyhle si to vyloženě zasloužily.

Kamenožrout zpozorněl, přestal žvýkat a rozhlížel se kolem, kdo ho to ruší. Krčila jsem se k zemi, aby mě nespatřil. Ale ty ječící potvory na mě začaly ukazovat prstem, takže mě objevil. Krknul si, z pusy si vyndal ženskou nohu a jako párátkem se s ní začal šťourat v zubech. Přitom mě zamyšleně pozoroval: asi dumal o tom, jak mě potrestat za to, že nestojím poslušně ve frontě. A pak si znovu krknul a začal po mně vztahovat tu svoji obrovskou hnusnou pracku…