-Nabízí se Ti dvě řešení-napiš mu zprávu nebo mu to jednoduše řekni.
-Pro Tebe je to moc jednoduchý, ale jak můžu vědět, že to neodmítne?
-Právě o tom to je, že musíš riskovat, nikdy nevíš na čem seš.
-A co když to pak někomu řekne nebo se mi bude smát? Vždyť ho vlastně vůbec neznám. Možná by bylo lepší nejdřív s ním seznámit a skamarádit.
-Taky možnost, aspoň poznáš jestli se na Tebe bude dívat jen jako na kamarádku nebo jestli by s Tebou chtěl chodit. Taky to možná změní Tvůj přístup.
-Jo, ale jak Ty jsi začínala s Petrem?
-Možná to nepochopíš, ale oba jsme už od dětství věděli, že se milujeme. Víme o sobě všechno.
-No ale není to někdy problém?
-Jde o to z jaké stránky se na to díváš. Náš vztah je zralý na manželství, ale my ne. Každým dnem si říkám, že ještě skoro neznám svět a lidi okolo. Miluju ho a právě proto jsem ho na čas opustila. Je to jen dočasné, oba to víme. Pochybuju, že někdy potkám někoho, koho bych milovala víc. Ale je na čase uvědomit si, že se může stát, že bude patřit někomu jinému. Ani nevím, kde se ve mně bere ta jistota že mi patří. Naučit se vážit si lidí okolo sebe, kteří mě milují - asi to je můj nejbližší cíl. Jenom nevím, kde začít...
|