|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tučňáci
včera jsem se plížil arktickým pralesem, hledal tě v mrožích bažinách a pozoroval tučňáky, jestli mezi nimi nejsi zašitá do vlaštovčího kabátu nohy mi hořely, propalovaly rýhy do ledu odkosťoval jsem se touhou, vytahoval si z úst obratle a předhazoval je na kost ztuhlým polárníkům táhli ve psím spřežení, nejevili o ně zájem natahoval jsem se po mléčné záři, budoucí globální ovulaci, z níž se snášely metrové vločky - rozvětvené šroubovice a do nichž místo chemických vzorců byla vepsána tvoje slova chytal jsem je do bezzubých úst, ohmatával jazykem, aby mi neuniklo jediné zakolísání v intonaci jako bych špičkou jazyka cestoval po kontinentech dávno přelitých oceánem, zastrčených pod sukni předpotopním vrásněním, líbal jsem se s ptakoještěry, nechával se nabírat do jejich gigantických tlam a zevnitř oblézal pískovcové skály - patra, mandle i zapovězené výčnělky, na nichž neopatrný krok mohl způsobit nevratnou klimatickou změnu slova v zapovězených klášterech se mlela světelnou rychlostí, škrábanci přes oblohu, když chodbou na místě bývalé páteře do hlavy stoupali čínští medvídci míchal jsem ocet s cukrem, sbíral do plicních sklípků mazlavé, promačkané ostatky účastníků dopravní nehody, až se mi nedostávalo dechu ještěže byl čtvrtek a v pralese slavili svátek svitla mi naděje, že se budeš vystavovat na vysvědčení nějakého tučňáka tančil jsem mezi tučnými šosy, nahlížel do výkazů - a co jsem neviděl - na každém z nich tvoje hlava, vylitá ze stříbrné formy, modelovaná podle egyptských astropravců, s krkem na sousedním pólu každý tučňák měl stejné vysvědčení a každý se líbezně přitrouble usmíval, neboť ničemu nerozuměl ale vysvědčení jako vysvědčení, hlavně domů něco přinést a nemít příliš mnoho neomluvených hodin tučňáci tomu rozumějí jinak začali snášet listy na jednu hromadu, klást je pečlivě na sebe a teprve, když z jednoho bylo pět, z deseti dvacet, padesát a sto, bylo poznat, že vysvědčení nejsou střižená do obvyklých obdélníků, ale že vytvářejí půdorys ženské postavy z obrysů chodidel, nártů, kotníků, pat a tak dál vzhůru, až ke stříbrnému hvězdoletu mezi první a druhou signální soustavou
"Zase žena," pomyslel jsem si už trochu zklamaně, "a zase v jejím srdci mastí benediktini ze začouzeného opatství kanastu." "Hmmmmm," protáhl si rty nejzačouzenější z nich. Přiskočil jsem k němu s tím, že do něj bez váhání vrazím dlouhý krejčovský nůž, jímž se přiřezávají kalhoty v rozkroku, aby lépe držely puky. Nesnášel jsem, když někdo udělá "hmmmmm" ve chvíli, kdy nevím, co takové "hmmmmm" znamená. Trapný jako dobře vyzbrojené vojsko, jemuž po třicetiletém čekání na příchod fronty narvali civilní obyvatelstvo do červené knihovny, nenáviděl jsem vestfálský mír ve všech podobách. Byl jsem s to vykopat ostatky Valdštejna a předhodit je nenažraným supům, jejichž krev zanechávala šmouhy na shnilých domech dřevěných vesnic, ve vypálených mlýnech a vysokou zvěří dobytých hájovnách. Kdybych vraždil z něhy nad pomalu se snášejícím lístkem! Ale ne, muselo to být něco silnějšího, aby si to každý zapamatoval a já měl na co zapomínat. Nejzačouzenější opat v srdci prenatální dívky, nebo ženy - co jsem věděl o jejím ženství, nebo mužství? Já ji přes kořeny nevláčel - kladl ledové krystaly tam, kde by pikenýr hledal cestu z prasečího chlívku. Byl jsem nastříkaný na asfaltu. Touha hledala svůj úbor při průjezdu nekonečnou levotočivou zatáčkou, která ne a ne skončit, až jednoho chytráka se dvěma miliony kilometrů bez nehody napadlo vzít to DURCH a vynořit se po dvou dnech jízdy na francouzské Riviéře. Zavěšený za bójku se plazil v mé kůži z brouzdaliště na břeh, kde tušil deku, osušku a slunce. První, co dostal, byla červená rakev. Druhé, česnekový věnec. Třetí, poukázka na cenově výhodný sběr mandlí, kešu, pistácií a lískových oříšků v arktické džungli.
Tak vidíš, milá Valerie, kde jsem včera byl a co tam dělal. Hledal jsem oříšky mezi neprodejnými knihami. Pohazoval je na misky vah a poslouchal, jak narážejí do kovu, kutálejí se k okraji, vrazí do sebe a zase si lehnou. Nedopatřením jsem při tom rozmáčkl velkou mandarinku. Tak jsem byl zasněný do zvuku živých oříšků, že jsem nejbližšímu tučňákovi nevědomky sáhl do mikulášské nadílky a dlaní rozdrtil první věc, kterou jsem v ní nahmatal. Demolice mohla začít. Kusy čerta a Mikuláše tály pod milostným pohybem chodidel ve dvou i ve čtyřiceti.
| |
|
|