|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zase jsem měl sen o Elizabeth.
Byli jsme staří jako teď a žili jsme ve sklepních prostorách jakéhosi panelového domu bez výtahu.
V tom snu se Elizabeth často v noci budila hrůzou, křičela a dala se jen těžklo uklidnit. Na rukou a nohou měla škrábance a modřiny. Byla přesvědčena, že za vše, co se jí děje, může naše kočka. Byl to jediný tvor, který tam s námi žil. Už nevím, jestli to měl být kocour nebo kočka. Prý je v ní zlo. Elizabeth věřila, že naše kočka je prostoupená zlem a terorizuje její život. Z počátku toho snu, jsem si z ní utahoval, že se do naší kočky převtělil duch její matky.
Až jednou jsem byl svědkem Elizabethina záchvatu vzteku - říkala že na ní kočka civí při vaření a mumlá nějaké ,,zlé* zaříkadlo, aby se jí oběd nepovedl. Já se tomu jen smál a nevěnoval tomu větší pozornost.
Četl jsem si v leže na divanu v kuchyni, když jsem uslyšel ránu. Elizabeth s pláčem odhodila nůž, přestala porcovat maso na řízky a posadila se vedle mne. Říkám jí, že už to trochu přehání, né? Prosila mne ať ji vyhodím ven, aspoň než dodělá oběd. Opáčím, že je tam mráz. Znovu prosila a ukázala mi paži s čerstvými oděrkami na zápěstí a předloktí, od lokte dolů se jí táhla ošklivá, krvavá rána, která vypadala jako slovo nebo spíše věta, kterou jsem nedokázal rozluštit. Souhlasil jsem s vyhoštěním kočky.
Vzal jsem tu kočku a nesl ji ven. Procházel jsem mezi sklepeními a přemýšlel, jestli si ty krvavé rány způsobila má žena sama. Kočička si spokojeně vrněla v mém náručí a jakoby se na mne usmívala. Venku zadřela své drápky do mého svetru a odmítala opustit mou vyhřátou náruč a zůstat venku na sněhu. Chudáček se třásla, uklidnil jsem ji, že je to jen na chvíli, pohladil ji po hřbetu, zavřel za ni vchodové dveře a s těžkým srdcem jsem odešel.
Mezi tím Elizabeth uvnitř prošla neuvěřitelnou proměnou - usmívala se, dokonce si polohlasně prozpěvovala. Chvíli jsem sledoval jak naklepává maso a potom jsem znovu ulehl na divano k četbě.
Má žena přestala obalovat maso. Odložil jsem knihu a zeptal se, co se děje?
,,Ty jsi nezavřel dveře?*
Jistě, že ano. Hlavní vchodové, sklepní i od kuchyně, aby sem netáhlo.
,,Je tady.*
Není a neblázni prosím tě, ta teď někde venku mrzne, jestli už neumrzla.
,,Je v koupelně.*
Abych ji přesvědčil o jejím omylu, otevírám dveře koupelny dokořán, otáčím se vyčítavě na ni a říkám: Vidíš?! Jak by se sem asi dostala?
Elizabeth vykřikla. Z koupeny vyběhla naše kočka a postavila se před ni.
Zíraly na sebe, kočka klidně a nehnutě, Elizabeth vytřeštěně a vyděšeně.
Popadl jsem kočku za kožich a znovu ji vynesl ven. Zamkl jsem za sebou.
Doma jsem se pokoušel uklidnit svou ženu. Ta se po chvíli vrátila zpět k vaření a já šel zjistit kudyže se ten domácí mazlíček dostal zpět dovnitř do našeho bytu a do koupelny. Koupelna byla bez oken, bez únikových cest, dokonce i bez myších škvír i děr. Nechápu kudy se sem mohla dostat - potrubím, nebo skrze stěny snad? Na kolenou jsem ještě pečlivě prozkoumal prostor pod vanou, kde to odporně páchlo - byla tam spousta myších zdechlin. Jen zakouslých, neožraných, hnijících, nepřipravených ke konzumaci, jen zabitých. Udělalo se mi špatne, tak jsem odvrátil hlavu směrem do kuchyně - tam se na mě dívaly úzké zornice toho kočkovitého netvora. Znovu se dostala dovnitř, a nebylo to koupelnou.
Aniž bych z ní spustil oči, si stoupám. Přesouvám se kolen ní ke skříni, kde mám nářadí. Otevírám skříň a na chvíli se k ní otáčím zády. Elizabebeth znovu vykřikla.
Kočka vyskočila na stůl, odrazila se a skočila na mě zrovna když jsem se otáčel nazpět jejím směrem. Zakousla se mi do krku. Tahal jsem ji za kožich, bušil do ní pěstmi, ale nic nepomohlo, zaryla se mi drápy tak dva centimetry hluboko do kůže na obou pažích. Zuby měla ve mně zahryznuty tak hluboko, že ji nebylo možno ze sebe strhnout.
Elizabeth do ni začala bodat nožem. Zabodla do ni nůž tak hluboko a ryla v ní, že čepel nože, skrz její tělo, projela téměř až na mou hruď. Kočka sebou začala zmítat. Sevření trochu povolilo. Musel jsem být opatrný a postupovat pomalu, aby se zuby společně s kočkou ze mne nebyl vytržen i kus mého krku. Všude stříkala krev.
Chytnul jsem kočku za hlavu, dva prsty každé ruky jsem jí opatrně zasunul do úst. Elizabeth řezala v koččiných zádech až se jí obnažila páteř. Pomalu jsem začal rozevírat zkus. Elizabeth kočce uřízla jednu zadní nohu a odhodila ji. Můj krk byl volný. Dokončil jsem rozevření vší silou až jsem kočce zlomil čelist a proklel její ústa věčným otevřením dokořán. Přetržená kůže na její hlavě se přemrštila někam dozadu. Bezvládné tělo kočky spadlo na zem i s jejími ostatky.
Neváhal jsem a ze skříně vyndal kladivo. Elizabeth do toho mrtvého těla dál bodala nožem. Chtěl jsem říct, ať ustoupí, ale nemohl jsem mluvit. Vydával jsem jen jakýsi chrčivý zvuk. Ramenem jsem odstrčil Elizabeth. Přistoupil jsem ke kočce, poklekl a rozmetal její lebku několika silnými údery kladivem.
Posbírali jsme kousky masa, úlomky kostí, chomáče chlupů a naházeli je do odpadkového pytle. Elizabeth mi ovázala ránu na krku a dala se do čištění koberce, nábytku i stěn, kam krev jen dostříkla. Já se vydal vyhodit našeho, kdysi čiperného, nyní velmi klidného mazlíčka, do komunálního odpadu. Kladivo si beru raději s sebou, pro případné vyklepání toho mlíčkomila do patřičných kočičích tvarů.
Odplivávám z úst spousty krve mísící se s mými slinami. Stále ještě nemůžu promluvit. Zajímá mě jak moc zlé to je s tím rozdrásaným krkem.
Stalo se to, čeho jsem se asi nejvíce bál - ostatky v pytli se pohnuly. Vycházím z prostorů mezi sklepeními a prudce házím pytel pod schodiště. Vytahuji kladivo. Čekám. Pytel se zatřese. Drobné drápky si protrhli díru, kterou se protáhla malá hlava, jedna tlapka, druhá tlapka a hop, ladný krátký skok a znovu tu stála naše kočička. Roztomilá a jen trochu rozmrzelá, jakoby se nic nestalo. Z šera pod schody žhnou její oči.
Vrhám se zbrkle pod schody, za těmi ďábelskými světýlky. Máchám kladivem, ale udeřím jen zem. Mrštná kočka se mi vyhnula, proběhla kolem mne. Ztrácím rovnováhu a na okamžik padám k zemi. Ihned vstávám, otáčím se k ní, nedávám jí šanci, napadnout mě bezbranného na zemi. Stojí klidně. Vrní. Hledí pozorně, ale uvolněně. Také vyčkávám.
Rozhodla se udělat první rozvážný krok. Přibližuje se dlouhými, opatrnými kroky. Vycházím jí vstříc. Asi půl druhého metru se vymrštila do výšky, skočila po mě. Reaguji máchnutím kladiva a jsem úspešný - zasáhl jsem ji do boku. V mém nedokončeném pohybu, v rozmachu, dokonce po zasažení do boku, se mě ten netvor zachytil drápy za svetr. Vyšplhal po mé ruce, snadno a rychle, jakoby snadnějšího bylo už jen pití mlíčka z mističky. Škrábla mne do tváře a ještě než jsem se po ní stačil ohnat, výsměšně se mi na okamžik usadila na rameni. Seskočila na zem. Sekla po mé noze drápem a jakkoli se to zdá být nelogické - přetrhla mi achilovku. Sesouvám se k zemi. Z nohavice mi visí cáry látky. Kolem nohy se tvoří kaluž krve. Dívám se na přeříznutý, krvácející sval, pulzující a přerušené žíly. Dělá se mi mdlo. Kočka znovu stojí opodál a vítězoslavně si olizuje svou šikovnou tlapku. Házím po ní kladivo. Zasahuje ji do hlavy. Jsem zaskočen tou náhlou příležitostí. Zmateně se potácí. Zvedl jsem se na zdravou nohu a obratným skokem se octnul u ní. Chytnul jsem ji pod krkem. Přitlačil jí hlavu k zemi. Začíná mě nepřirozeně pálit předloktí.
Natahuji se po kladivu, ale musím ho upustit. Na ruce mi snad neviditelný nůž do kůže vyřezává nějaké obrazce. Kočka chrčí až píská. I na hřbetu levé ruky, kterou ji držím při zemi se objevují krvavé nápisy v Hebrejštině, v Arabštině nebo já nevím v jakém jazyce. Překonám přívaly bolesti, zvedám kladivo a udeřím ji do hlavy. Kočka se přestala hýbat. Čekám.
V okamžiku se rozdrcená část koččiny hlavy vyboulila zpět do původního tvaru. Jednou dvakrát potřásla hlavou a už znovu chňapala po mé paži. A už zase vyrývala slova do mých končetin. Mezi tím přiběhla Elizabeth s ještě zakrváceným nožem. Zasypal jsem kočku přívalem ran a její hlava se v několika okamžicích proměnila v krvavou, chlupatou, šklebivou kaši.
Rozhodli jsme se kočku rozřezat a její drobné, mnohočetné ostatky rozsít daleko od sebe a hluboko pod zem. Jak jsme se rozhodli, tak jsme udělali.
Pak jsem se probudil a to poslední, co mi z toho snu zůstalo v paměti, poslední obraz, je Elizabeth, stojící kdesi daleko za městem, v rukou držící kočičí střeva.
|
|
|
