Záskalí
hejno dešťů odtáhlo
vítr zahnízdil se v kupkách sena,
louky kolem chalupy jsou prázdné
štěkot psů ukazuje směr,
pohledu do sebe
A strach
je jako bóje
kam musíš doplavat a nepustit se
místo
I.
před chatou je jedno místo
kde ráno sedávám s čajem,
když tráva je čerstvě probuzená
to je pro mne chrám,
tichý, klidný, posvátný
nade mnou tyčí se lesy, každým stromem sílí cesty k obloze
--- obrátím zrak do sebe
II.
tam přilétl ke mně jediný oranžový motýl
chvíli se zastavil v pohybu
a slétl zpět domů
vlna
zrána
vlna pole vymkla se z hřbetu země,
vylámala břehy
jen na vyhlídce bylo možné usednout
neviděla jsem ostře, ale
snad dálky byly o poznání světlejší
jen my
stále nevědomí,
vytloukali poslední šťávu z listů
--- nedohlédli pod hladinu pole
Okamžik kdy
vlna se rozplétá
vzpomínky
místo kde vryl temný kout lesa
do země brázdu šera
v noci plní se světluškami, jako modré přízraky
líhnou se v trávě
a stěhují tmu na zápraží
--- vedou mé vzpomínky do let kdy
bytosti které jsem slyšela
byly neviditelné
|