NEJLEPŠÍ HEŘMÁNEK NA SVĚTĚ
Teď, když už mám tak málo času, vzpomínám nejvíc jak jsme děda a já chodili sbírat šípky a heřmánek. Byla to otravná práce, ale já jak jsem viděl dědu s jakým zápalem šípky trhá, trhal jsem také, jenomže jsem si prsty popíchal o šípkové trní. Samotné plody byly měkké a zvláštně chutnaly, ale neuměl jsem je jíst jako děda, pálily mě na jazyku a tak jsem to dlouho nevydržel a začal prolézat křoví, hledat ptačí hnízda, nebo jsem si lehnul do trávy a díval se na sluníčko skrz síťoví řas a pozoroval, jak se sluneční paprsky rozkládají na duhové spektrum které se každým zachvěním mění jako v opiovém snu. Pamatuješ, brácho, heřmánek, ten jsem trhal rád, protože na něj jsme měli speciální nářadí, které děda sám udělal, takové česno s držátkem a hřebínek z hřebíků se zakulacenýma hlavičkama a tím se heřmánek nabíral a dlaní druhé ruky se naháněly kvítky pod hřebínek a stonky se samy trhaly zvednutím česna. Šlo to rychle od ruky a děda měl svoje meze, kde rostl heřmánek hodně hustě a nebyl mezi ním žádný plevel a ty místa jsme vždycky očesali, ale něco jsme pokaždé nechali, aby se mohl heřmánek znovu vysemenit.
Pamatuju se na tu krásnou heřmánkovou vůni, zdravou a příjemnou, tak rozdílnou oproti smradlavému rmenu, který se někdy s heřmánkem pletl a my ho poznávali podle toho, že neměl uprostřed dutinu a byl větší než heřmánek a proto jsem na něj měl o to větší vztek, protože kdyby byl heřmánek taky tak veliký, sbíral by se o hodně líp a přitom heřmánek je užitečný a rmen není k ničemu, naschvál roste tak veliký a ještě všude kde se mu zachce, zatímco za heřmánkem se musí daleko do polí. Ale i heřmánek rostl na poli, kde bylo vyseto obilí, vlastně tam neměl být a to, že vyrostl, znamenalo pro dědu že zdejší zemědělci neumějí svoji práci, protože na jeho statku v Hvozdnu, který mu zabavili, by se nikdy nic takového nestalo, a heřmánek byl voňavý jako dědovo čisté svědomí, že nenese vinu za to, že kočí, který jim statek sebral, nakonec oběsil, ale děda o tom nechtěl mluvit, aby mi nepletl hlavu, místo toho jenom říkal: „víš hochu, heřmánek roste u nás nejlepší na světě, protože v celém světě nemají tak dobré podmínky,“ a když říkal „u nás“, tak jsem nemyslel u nás v Československu, ale u nás na téhle mezi, kde ho trháme, a právě ten heřmánek, který jsme nesli v plátěném pytli domů, byl nejlepší na světě, a já jsem si představoval ebenové černochy v Africe a Eskymáky a šikmooké Číňany, jak všichni koukají na ten náš heřmánek a uznale kývají hlavou.
Ale tím, že jsme heřmánek přinesli domů, práce ještě neskončila, děda smetl v kuchyni všechny věci ze stolu a vysypal na ně celou tu hromadu heřmánku a začal ho přebírat a čistit od plevele a otrhávat stonky, aby byly všechny pěkně stejně dlouhé. Mě se do toho zase nechtělo, ale děda vždycky dělal tu práci s takovým nadšením že jsem nevydržel jenom se dívat a i když děda nic neříkal, začal jsem přebírat voňavý heřmánek taky, a pokaždé, když mi ta práce připadala úmorná, jsem se podíval na dědu a začala mě zase bavit, za chvíli si sedla vedle nás ke stolu i babička, protože nám záviděla že se můžeme dotýkat měkkého a krásného heřmánku a přebírala heřmánek s námi, a když potom odpoledne pro mě přišla máma a chvilku se dívala jak všichni pilně pracujeme, když nasála tu léčivou heřmánkovou vůni, sedla si za stůl, a tak každý kdo přišel se chvíli díval a pak podlehl kouzlu dědovy lásky k heřmánku a všichni jsme obírali nejkrásnější heřmánek na světě. A když heřmánku začalo ubývat tak si každý přistrkoval k sobě hromádku aby mu vydržel co nejdýl, nikomu se nechtělo se s ním rozloučit, a o ty poslední kvítky jsme se svorně dělili a každému se zaleskly oči při pohledu na velkou a čistou hromadu voňavých rozvinutých kvítků na novinovém papíře. Potom děda rozložil heřmánek na obrovská plata v ložnici a tam je sušil a každého, kdo tam vešel, upoutala čarovná vůně nejšťavnatějších pastvin a prosluněných luk a v zimě jsme u dědy vždycky pili heřmánkový čaj, babička do něj přidávala sušené jablečné šlupky a mátu a taky kus svého mládí, proto byl ten čaj tak tajemný a babička tak rychle zestárla, proto když jsem pak někde jinde pil čaj z heřmánku, který prodávají v papírových sáčcích, nebo tuzexový v plechovce, nikdy nebyl takový jako u dědy, protože děda musel mít s přírodou uzavřenou nějakou smlouvu a proto nikdy neuzavřel žádnou smlouvu s výkupnou léčivých rostlin, kam jim nějaký heřmánek každý rok odevzdal, protože ho vždycky nasbíral mnohem víc než mohl spotřebovat, a tam ho pokaždé prosili, aby s nimi uzavřel smlouvu, slibovali mu hory doly a pronásledovali ho doporučenými dopisy, protože věděli, že nikdo nemá tak krásný heřmánek jako děda, ale v tom bylo právě to heřmánkové kouzlo, že nepodléhal žádné smlouvě a rostl si jak sám chtěl a děda to moc dobře věděl.
|