|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Makyo a zenový buddhismus Autor: romann (Občasný) - publikováno 11.10.2011 (13:50:59)
|
| |
Každé náboženství i filozofický směr oslovuje určitý okruh lidí, kteří v něm uslyší to, co chtějí slyšet. Je těžké říkat lidem něco, s čím by zcela nesouhlasili. Říkat úplnou pravdu je nejen nemožné, ale i nepopulární. Proto jsou v nich účelová zjednodušení. V křesťanství to je např. these o prvotním hříchu, o brzkém posledním soudu a konci světa. Pokud by nebyly, křesťané by patrně už dávno neexistovali.
Je tomu tak i v buddhismu, který vznikl jako revolta proti hinduismu. Mnoha lidem, dříve stejně jako i dnes, vadili nejen kněží, ale i myšlenka, že jsou stvořeni nevyzpytatelnými bohy, kteří si s nimi v dlouhé řadě inkarnací zahrávají prostřednictvím karmy. I nevědomě vzniká touha se z tohoto koloběhu osvobodit, ne za mnoho inkarnací, jak říká hinduismus, ale ihned.
Tato základní myšlenka buddhismu je však nereálná. Stvořitel určuje zákony života, které to znemožňují, ale kdo to chce slyšet? Ani jim nevadí, že kolem nás nechodí miliony osvobozených osvícených Buddhů, kterým se to podařilo. Ostatně ani Buddha sám po svém osvícení nezmizel ze světa lidí, ale žil tu až do své přirozené smrti, a lze pochybovat o tom, že bez utrpení. Stále byl podřízen karmě Stvořitele.
Buddhisté chtějí zbavit všechny bytosti utrpení, ale to není možné, je to proti zákonům Stvoření. Utrpení je jeden z archetypů, který má navíc zvláštní ezoterický význam. Žádný archetyp nemůže z Celku zmizet. Stejně tak se můžeme ignorovat fyzikální zákony, můžeme je i odmítat, ale stejně jsme jim podřízeni.
I další jeho základní myšlenka, že člověk si sám vytváří svět je naivní. Vždyť ke stvoření světa je potřeba asi tisícinásobná inteligence než ubohých IQ 100-120, které máme. Jsme prý geneticky blíže šimpanzovi než on gorile. Když jsme nemohli stvořit sami sebe a jak můžeme sami sebe rozpustit?
Buddhismus ani nevysvětluje, proč tu Stvoření vlastně je, a jaké je naše místo v Něm. Říkat, že vše je iluze je zcela mylné a zavádějící. Obsahuje to totiž negativní přístup, cosi nechtěného, chybného, ale to má tragické následky. Stvoření totiž být musí, jako věčný Obraz Stvořitele. Je stejně Dokonalé a v Celku naprosto harmonické, i když některé souvislosti nám připadají hrůzné. Ty jsou obsahem ezoteriky, nauky pro pokročilé. Pokud v buddhismu existuje, je to v pořádku.
V hierarchii stvoření jsme na dosti nízkém stupni Sebepoznání, o které v této Hře Stvořitele jde. Vždyť je zde naprostá převaha materialistů! Nelze přece přeskočit všechny stupně v okamžitém a úplném osvícení, které nikdy u nikoho nenastalo. Zákony Stvořitele zajišťují v podstatě plynulý vzestup.
Buddhismus se vůbec nezabývá studiem duchovních zákonů, které nastavil Stvořitel a proto jen On je schopen je změnit. Nezabývá se ani logikou tvorby vizí, pocitů a jejich vazeb k životním dějům. Mylně uvádí, že osvícení je přirozený stav člověka, ačkoliv je to stav boha.
V podstatě tyto zákony i Stvořitele ignoruje. Pouze slibuje cestu k osvícení, která je však daleko delší a těžší, ba i jiná, než říká. Nemá ani odvahu hovořit o následcích rychlého duchovního rozvoje – tzv.Temné noci duše. Nelze totiž mít jak rychlý duchovní vývoj, tak stálé štěstí. Odporuje to duchovním zákonům Stvořitele. V poznání toho je hlavní symbol křesťanství – kříž.
V zenových meditacích se také projevuje planá touha po klidu a osvobození se ode všeho. Adepti jsou vedeni nevšímat si ničeho, stále usilovat o klid, odmítat vše, co v klidu není. Tak však vylijí s vaničkou i dítě. V meditaci jsou různé, někdy banální, ale i velmi kvalitní božské vize, jež jsou propojeny s božskými dynamickými pocity. Zen tomu však šmahem říká makyo,tj. iluze.
Usiluje jen o klidný extatický pocit štěstí. Božské jen probleskuje a dokonce ani není jako božské chápáno.
Ale ani klidný pocit štěstí Poznáním není. Stvoření je věčně dynamické.
V tranzu meditace se totiž vědomí může rozšířit do vyšších světů, nazývané Království boží a tak vlastně naplnit účel meditací. Základem je ovšem vědomé volání božského. V buddhismu to ovšem chybí. Adepti se spíše dostávají do optimistického klidu, uměle vysněného lidskou myslí, takže žijí v iluzi, že jsou již v cíli a osvobozeni. Chybí jim však božská inteligence, poznání zákonů Stvoření plných paradoxů i kvalita vnímání a chápání.
Řídí se podle svého lidského, omezeného. Boha tím vlastně odmítají, ignorují Ho i Jeho výuku, která je velmi dlouhá a často bolestivá, ba i ohromující. Zato však je dokonalá, žádný lidský učitel se Mu nemůže rovnat. Přicházejí nejen o kvalitní informace, ke kterým běžný člověk nemá přístup, ale i o přímou pomoc Všemohoucího v událostech života. Je to i forma zbabělosti Boha prostě nechtít vidět.
Zen je forma svérázné filozofie, psychoterapie a relaxace. Má zdánlivý klid o který mu hlavně jde. Tím si však adepti svůj duchovní vývoj komplikují, protože nejdou přímo k Bohu, a tím svůj vzestup zdržují.
Je to však podobné ve všech náboženstvích. Účelové iluze v podstatě nelze odstranit. Čím méně jich je, tím rychlejší a přímější, ale tím paradoxně i bolestivější duchovní vzestup. Jen málo lidí je však ochotno žít bez nich v co nejčistější Pravdě. |
|
|