Dá(a)rek
Po špičkách cupitám dlouhou chodbou,
nejtiššeji, jak to jde, plížím se do tvého pokoje.
Dostávám se do tvého srdce, obyčejně nedobytného, a sním.
Jsi sen mých snů, skutečný sen.
Můj sen, krásná představa, prožitek ze spaní.
Můj sen, tísnivá fantazie,
holá fantazie.
Vrznutí dveří nevnímáš, hluboce oddechuješ,
na své posteli, věčně neustlané.
Dostávám se do duše, tolik uzavřené pro okolní svět, a sním.
Jsi den mých dnů, jsi skutečné světlo.
Můj zázrak, krásná představa, zářící hvězda.
Můj zázrak, vštěpený co těla,
duše a tělo.
Přisátí k živoření, které nedává smysl
Přemýšliví, když tolik prostí, snílci.
Kolem tebe klec. Zlatá.
Brání polibku.
Klec, ta dálka nás dělící.
Kdy tě zas uvidím,
kdy bude pokračovat pohádka noci
Modrozelená
Zlatobílá
Stříbřitě fialová
Temná
jako tvé modré oči
Kráská
jako ty
Nepředstavitelná
jako naše láska.