Mocná a zlá touha
V zahradě mých slov i činů
Pomalu teče řeka snů
Rozlévajíc se do temna mé mysli.
Sny se pak v led mění
A tají jako sníh
Melodie citů jinak znějí
Stejně jako smích.
V nekonečném labyrintu prázdných hlásek,
Kde neupřímnost často spává
Zapaluje se ve mně zlost dravá.
V údolí chtíče marná jsou slova
A prach je těžší než kamení
V údolí chtíče marná jsou slova
A krvavou bitvou je svádění.
Polibek naděje chladné rty zahřeje
V klidné vodě samoty rozvíří peřeje
Což v pokoji zaplaveném černou tmou rozsvítí tichý svícen.
Pak jen smutné oči sledují
Jak lodě se sliby odplouvají
A pokoj se opět ponoří do černé tmy, zhasne tichý svícen.
|