Naproti v paneláku, ve čtvrtým patře vlaje dres, a pod ním dívka s kávou stejně jak včera, tak i dnes.
Vychází každé ráno, opře se o balkóní rám, a já bych odpřísáhl, že to kafe cejtím sám.
Dívá se do sluníčka, vítr ji česá kadeře a skromný šat ji hřeje po celé délce páteře.
Dopije černou kávu, sundá ze šňůry svůj dres a v něm směrem k parku, sportem ubíjí stres.
Na večer na balkóně, dívka sedí, ruce v klíně, snad hledá pravdu kde je? Ve slunci, či víně.
Zkouší své rudé rty, do sklenky tiskne polibek, ta sklenka červeného, opravdu nemá námitek.
Sleduje dlouhé stíny, jak slunce lidem říká: "pá", dopije sklenu vína a jedno lehký cígo dá.
Chtěl bych být hrnkem kávy, dotek těch rtů, by byl pocit slávy. Chtěl bych být sklenkou vinnou, netrpět bezmocí a vlastní vinou.
Pak přišel den, slunce už není jasným zřídlem a dívka na balkóně, hřeje se pod mužným křídlem.
Chtěl bych být hrnkem kávy, dotek těch rtů, by byl pocit slávy. Chtěl bych být sklenkou vinnou, netrpět bezmocí a vlastní vinou. Chtěl bych být tou cigaretou, ale spíš jsem jen, muže maketou. Chtěl bych být tím co nebudu a říct ji to nahlas, dostanu přes ...
|