|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vincentovi
Mne hluboce dnes dojal příběh Tvůj,
Jak nepochopen žil jsi v bídě světa,
vždy odevzdaně snášels osud svůj -
a síla lásky Tvé se ničím měřit nedá,
Vincente..
Z tvých živých obrazů chce duše vykřičet
tu žhavou lásku svou, tu žízeň po životě,
Tvé duše citlivé však nebyl hoden svět-
jen Bohu patřila, vždy snila o čistotě,
Vincente..
Své velké nadání jsi ve svém srdci měl,
tím sytil jsi svůj hlad, tím naplnil jsi svět
a jenom bratr Tvůj, jen ten ti rozuměl -
ty věčným jsi se stal,
jak slunečnicí květ,
Vincente.
Louka voněla létem. Kráčel jsem po cestě vinoucí se podél polí, lesknoucích se zlatem klasů. Pohlédl jsem na nebe. Na horizontu putovalo slunce k modravým vrcholkům kopců a mraky se dokonale stáčely kolem toho zlatého kotouče, jako ovce kolem pastýře. Měnily svou barvu podle toho, jak se vzdalovaly slunečním paprskům. Od čistě zlaté, přes rudě- oranžovou barvu červánků k modré až temně modré, někdy až do fialové barvy, jakoby ten největší malíř malířů položil svou paletu na oblohu a přitom na ní dál míchal barvy pro svůj obraz. Cesta se kroutila, a já přeskakoval zlatobílé kameny lesknoucí se ve slunečním svitu. Kolem mne míjely stromy, bzučící rojem včel, létajících z květu na květ a v jejich písni bylo něco sladkého z medu, který slibovaly. Musel jsem si potichu zpívat s nimby, a vychutnávat krásu onoho dne. Cítil jsem , jak sluneční jazyky kouzlí kapky potu na mém čele. Má košile byla prosáklá vlhkostí a záda se prohýbala pod malířským stojanem. V brašně jsem nesl ještě několik pláten a sadu štětců, které mi laskavě zakoupil jeden šlechetný člověk v Paříži.
Kam se ale Paříž hrabe na tu krásu venkova kolem. Pole voní zemí, ze které vše povstává. Vše, co má cenu klíčí v této půdě, na které prostý lid ohýbá svůj hřbet. Vše krásné a vše důležité se zrcadlí v očích těchto lidí. Lidí, co neznají ruch přeplněných pařížských ulic. Co neznají pohrdavé pohledy městské smetánky ani zoufalé naléhání vychrtlých kurtizán. Vyděděnců společnosti, které „civilizovaná“ společnosti dohnala k tomu, že nabízejí svou vagínu za mrzký peníz, ale přitom nezanevřou na krásy života, jako ti bohatí, kteří bohatnou na úkor druhých. Ó, jak ti se stávají tupí a bezcitní. Mají vše a přitom vše ztratili. Kde jsou jejich sny, kde je jejich vnímání krásy. Dokud člověk nepoznal co je utrpení, jak může ocenit krásu života? Úsměv, co nezná bolest, je jen falešná křeč na tváři, skrývající prázdnotu duše. Nemám nic, a přeci neustále vše nacházím.
Tělo sýpalo pod vroucím klimatem zdejšího podnebí, ale nohy dál a jist kráčely k vesničce na okraji lesa. Jakoby je vedlo něco mimo mě, něco co jsem nemohl ovládat, něco co jsem tak intenzivně zažíval při malování. Jak jsem tak dál pokračoval tou čarokrásnou krajinou, každou chvíli jsem ze své lahve připíjel každé divizně kolem cesty, každému vlčímu máku co upoutal mou pozornost. Celé té nádheře kolem sebe bylo třeba připít, prostě nějak ji oslavit. Cítil jsem takovou nevýslovnou radost. Takové štěstí a vděčnost za svůj život, Za to, že jsem a můžu dýchat, chodit a dívat se na toto stvoření. Až se mi ruce chvěly, jak chtěly zachytit ten okamžik. Ten okamžik, co právě nastal. Jak slunce září skrz šedavou modř dalekých lesů, které vrhají temné stíny na zlatavá obilná pole a zelené vinice. Musel jsem mít na plátně toho vinaře, kterého jsem z dálky míjel. Toho nádherného muže, co se se slaměným kloboukem sklání nad namodralými kuličkami vína. Co tak pečlivě sleduje každý odstín své úrody. Muže, kterého ani vraždící letní slunce nezastaví před tím, aby zkontroloval svou zelenou školku. Své děti, svou jedinou možnost obživy v tomto kraji. Svůj jediný poklad. I tomuto muži jsem připíjel. I jemu jsem byl vděčný za to co vidím a zažívám. Neměl jsem s ním nic společného, ani si nevšiml, že jdu kolem, ale hluboce zasáhl mé srdce, a jeho obraz v něm zůstane navždy.
Musím si rychle koupit barvy. Nesmím otálet. Ten západ slunce nepočká, ani vinař, ani barvy lesa tu nebudou navždy. Chci to zachytit teď hned. Dívám se na otepi slámy. Jak magicky září v té nadcházející noci. Kdy se slunce a měsíc setkávají. V momentě kdy je všechno možné. Kdy je to možné okamžitě. Kdy je možno život chytit téměř do dlaní. Chci namalovat to zlato v odstínu rudé, oranžové a zelené. Je tam všechno. Stačí se jen dívat. Připíjím slámě v božském západu slunce.
Jsem opilý. Ano, přiznávám, jsem zpitý namol. Ale jak jinak pocítit tu krásu, jak jinak ji oslavit než tomu všemu znovu a znovu připíjet. Jak tě miluji, krajino! Krajino, při východu slunce, když se probouzíš z temnoty noci. Kdy se bílá mlha vznáší nad loukou a nevinné květy všech barev se obrací k východu, aby uvítaly slunce. Miluji tě krajino, když jdeš spát, když na vše dopadá tichá tma a na obloze se rozzáří tisíce diamantů, tisíc drobných perel co se rozsypaly královně noci z přetrženého náhrdelníku. Chtěl bych to vykřičet do celého světa. Chtěl bych, aby všichni slavily se mnou. Ale mají mne za blázna. Za mazala, co maluje to , co není. Možná proto piji. Ale já to zažívám. Ano je to tady a já to musím nějak zachytit. Všechnu tu pestrost, tu vznešenost. Ne, nikdy to nebude dokonalé. Ne, nikdy na plátno nepřenesu život, ale něco…Něco mě žene, něco šíleného to chce. Chce to mě. Nejde se tomu vzepřít. Když se o to pokusím, zblázním se úplně. Nemohu odolat, nejde to. Život je tak krásný a zároveň je to ta největší bída. A to vše musím zachytit na plátno. Ano, musí tam být vše. Nic nesmí být opomenuto. Život není jako antická socha. Vyrázované tělo, nádherné svaly a vítězný úsměv na rtech. Život je také utrpení. Bída v blátě a špíně. Nouze a hlad. A potom opět radost a štěstí. Ale jedno bez druhého nelze poznat. Možná proto jsem nepochopen. Nejlepší by bylo přestat se pokoušet o své trapné malby. Ale já musím! To je výkřik ze tmy. Jakoby slunce a měsíc křičely – namaluj nás. Namaluj nás tak, jak nás vidíš Ty.
Kamenitá cesta se stáčí k malé vesničce. Tam budu malovat. Tam budu, dokud vše nezachytím na plátno. Dokud nebudu spokojen. Ne! Nikdy nebudeš spokojen. Nikdy to nebude takové jak má být. Nikdy se ti nepodaří zachytit to tak jak je. Nemůžeš na paletě stvořit nový život. Tak proč vlastně musím malovat? Proč tolik utrpení, když to nikdy není ono. Když to nikdy nikdo neocení. Možná bratr. Možná jen ze soucitu? Zase piji. Láhev je skoro prázdná. Můj pohled je rozmazaný, ale o to krásnější. Jedna barva splývá s druhou. Musí být na mě strašný pohled. Jak se potácím. Cesta mi není dost široká. Ty domy. Ty nádherné prosté venkovské domy. Musím je také mít . Musím si koupit barvy..
„To byl zase den, to ti teda řeknu. Ta ženská, z tý samoty u lesa, je zase těhotná. Ty to snad musí dělat pořád jako králíci. Zajímalo by mě, jak ty haranty chce tady uživit. Dneska tu byla a koupila si půlku bochníku. Pro sedm dětí. Ty lidi vážně nemají rozum. Bydlí u nich ten malíř..no ten, jak přijel minulý týden. Jak jen se jmenoval? Byl si tu kupovat barvy. Docela pěkně oblečený, takový vysoký. Jo, Gauguin. No, tak ten tam s nima teď je. Oni to snad dělají všichni tři dohromady. Je to děvka. Jen se podívej ,jak chodí po vsi. Jak se nosí. A přitom kozy do půl těla, vytahaný od sedmi děcek a teď ji roste zase břicho. Zajímalo by mě, jaký tam provozují orgie. No, moc toho nenakupují. A přitom by se řeklo: slušnej člověk z města, elegantní a umělec. A žije s tímhle odpadem. No jo, všichni měšťáci jsou zkažený.
Jo, a to ti musím říct. Dnes za nimi přijel další. Je to hroznej zjev. Tamten aspoň vpadá, ale tohle. Kdybys ho viděl! Vešel do obchodu, no vešel, spíš jen otevřel dveře a pak sem spadnul. Normálně se mu podlomili kolena. Když se sebral a pořádně postavil, mohla jsem si ho líp prohlídnout. Teda, takovýho šupáka jsem dlouho neviděla. Starý špinavý sako, roztrhaný kalhoty. Zarostlej, vousy žlutý od cigaret. Prostě humus. A jak smrděl chlastem. On snad vůbec nejedl, protože byl vychrtlej jako lunt. Opřel se o náš pult, a že prej jestli mám nějaký barvy. No, tak mu říká, že jako jo. No, musela jsem v sobě hodně dusit smích. Vypadal jako šílenec. Ty oči. Uplně krvavý. Vypadal směšně, jak byl natřískanej, ale šel z něj i docela strach.
Tak jsem mu ukázala, co jsme měli na skladě. Ty drahý, co si koupil ten Gauguin, jsem a ani nevyndávala. No, měl bys vidět jak je zkoumal. Na všechno se mě vyptával. Co jsem mu měla říkat? Barvy jako barvy. Žlutá jako žlutá. Ale, co on mlel za nesmysly? Nakonec jsem mu řekla, že prostě jiný barvy nemáme, takže jestli nějaký chce, bude si muset koupit tyhle. Netvářil se vůbec nadšeně, ale stejně co by chtěl takovej ožrala, jako on, malovat? To musí být mazanice. Já mám ráda, když prostě poznám, co na tom obrázku je. Třeba pěkná krajina, nebo něčí portrét. Ale co sem jezdí malovat ty lidi z Paříže? Má to být krajina, ale vypadá to jako kdyby na plátno vymačkali tubu barvy a potom ji rozmazali všude kolem.
No, tak on na to, že si je teda koupí. Ta mu říkám kolik stojí. A on hledá po kapsách a začne mi na stůl pokládat drobáky. No samozřejmě, že na ty barvy neměl. Neměl ani na tři tuby. Tak říkám, že to jako ne. Jestli nemá na zaplacení, ať laskavě ráčí vypochodovat. Znáš mě, já si žádný servítky neberu. Nemáš peníze, tak co tu chceš? A on se teda začal pomalu otáčet ke dveřím, a v tom jsem si všimla, že má slzy na krajíčku.Měl namále, aby se tu nerozplakal.
Tak mi na chvíli proběhlo hlavou, že bych mu je mohla i dát. Vždyť nejsou zas tak drahý. Nabuben bysme kvůli jedněm barvám nepřišli. Ale co by to bylo potom za pořádek? To by si každý mohl přijít k nám do krámu a tam se rozbulet s tím, že nemá na zaplacení. Tak jsem ho prostě vykopla ven. Kdyby chtěl něco dělat, tak si ty peníze vydělá. A pak si může malovat co chce. Ale takovej šupák jako on…“
Štětec se roztančil po plátně. Nánosy barvy překrývaly nevýraznou šeď látky. Divoké a prudké tahy se střídaly s jemným a láskyplným osvětlováním malby. Jakoby se celé slunce chtělo dostat do toho orámovaného prostoru a prozářit jej. Oči to viděly. Oči zachytili ten letmý záblesk, to bílé světlo, a nyní to byla už jen práce rukou a štětce. Jen se jim do toho neplést. Nevytvářet blok – jaké by to mělo být. Je to takové jaké to je…
Byla tu krajina. Nádherná krajina se zalesněnými kopci, modrou oblohou. Opodál se proplétal oblými balvany hravý potůček. Nad ním se skláněl štíhlý rákos. Jemně se pohupoval v chladném a soucitném vánku, uprostřed tohoto smrtícího vedra. A byla tu ještě jedna krajina. Ještě jedna krajina vyrůstala pod letní oblohou.
Plátno ožilo světlem. Štětec se koupal v paletě barev, ale kde zůstal malíř? Kam zmizel? Co nyní vedlo jeho ruce? Čí oči se dívají na tu nádheru kolem? Ke komu přichází ta vůně rozkvétající louky? Co je to, co se odněkud sneslo, a teď vytváří tu krásu? Je to láska? Je to Bůh? Nezbývá než jen stát opodál a pozorovat tu mocnou sílu při konání svého díla.
Barvy se vpíjejí do látky. Je nádherné pozorovat jak se oranžová rozuteče po jednotlivých vláknech a potom se slije s modrou nebo zelenou. Je nádherné pozorovat jak tady, uprostřed kvetoucí louky, vykvétá ještě jedna. Je nádherné tu být a úplně se v tom ztratit. Rozpustit se v malbě, stejné jako se rozpouští sněhová kostka cukru nad sklenkou absintu. Malování je taková extáze.
Odněkud se zvedl ostřejší vítr. Rákos kolem vody začal naléhavě šeptat. Možná se blíží bouře. Nad oblohu z dálky připlouvají temná oblaka. Štětec nelítostně plení tichou modř nebes.Citrónové slunce zakrývá temně modrý mrak. Za chvíli se na pole snesou šedé slzy plačící oblohy. Světlo slábne a ostré stíny řídnou, až se úplně ztrácejí v trsech trávy. Zářivé květy jakoby ztratily svůj lesk, svou touhu po životě a bojácně se sklání k zemi, hledají útočiště ve svých listech, v trávě.Tuší to, co má přijít. Krajinu polilo nevýslovné ticho. I ptáci ve větvích stromů zmlkli. Ale není to ticho, co člověka naplní klidem a požehnáním. Je to ticho, předzvěst něčeho hrozného. Ticho, s kterým přichází smrt.
Mocná síla vede štětec. Krajina na plátně, co se ještě před chvílí třpytila láskou a životem, brutálně mění svou podobu. Co se odehrává kolem se jasně a přirozeně odráží i v malbě. Kde jsou nyní zlatem zalitá pole? Kde jsou paprsky, razící si cestu skrz zeleň větví stromů? Nyní je tu strach. Strach ze smrti. Je cítit všude. Všechno se chvěje oním základním strachem. Stačí jeden záblesk. Jeden bezcitný řev hromu, aby dal popud ledovým kapkám deště k rozdrcení života zde na zemi. Malování pokračuje. Chce zachytit ten strach. Bázeň před zkázou. Zoufalství stromu, kterému může déšť za několik minut rozervat větve, co rostly do krásy několik desítek let. Zachytit chvění trávy, způsobené snad jen zvedajícím se větrem, zoufalství trávy, co skýtá úkryt krásným květům jako i polní havěti. Ukázat zoufalství člověka...?
Vítr změnil směr. Bouře se začala vzdalovat. Strach rychle opadl a květy se znovu napnuly za citrónovým kotoučem. Modrá opět zavládla nad krajinou a stíny získaly zpátky svou hutnost. Je tu i malíř.
Malba je u konce. Když se na ní dívám, je v ní vše. Snad to uvidí někdo se mnou…
Procházel jsem se naší zahradou. Byla krásná jako vždycky. Nad rozkvetlými záhony růží tančily houfy motýlů. Dlouhou jsem je pozoroval a tak se snažil uklidnit svou těkající mysl. Již několik dní jsem měl takový neurčitý, ale tíživý pocit. Těžký kámen na srdci, co ho mačká a nutí hrdlo ke svíravému šepotu, když má mluvit o svém bratru.
Proč Vincent tak dlouho nepíše?
Šel jsem dál parkem. Hladil jsem kůru starých borovic, cítil to teplo, život co pulzoval pod jejich vrásčitou kůží. Stojí tu snad stovky let. Němí svědci větru a deště. Když jsem tudy procházel se svým bratrem, zdálo e, že k nám promlouvají. Ne slovy, ale něco nás naplnilo. Síla, co nutí Vincenta malovat. Síla, která ho odvedla od církve. Síla, která ničí jeho mysl, ale do očí mu vtiskuje božskost. Vincent je možná šílenec. Nejinteligentnější šílenec, kterého znám. Ale jeho oči, jeho vidění jsou božské. Dnes stromy mlčí. Dnes, když tu stojím sám, cítím jen prázdno.
Všichni, co Vincenta znají, ho zavrhli. Naše matka i otec. Odešel z církve, vzbouřil se proti nim. Postavil se proti všem. Ale oni nechápou, že musel. Cožpak nechápou, že byl donucen? Oni rozhodovali o jeho životě. Oni ukazovali cestu. A on našel v sobě takovou odvahu že si zvolil sám. A oni se odvrátili. Odsoudili ho. On hledá jen svobodu! Copak to nechápete?
Cesta pokrytá šeptajícím listím se stáčela zpět k našemu sídlu. Zdálky jsem zahlédl slunečníky a stolky. Doléhal ke mně ruch rodinných radovánek. Matka pořádala letní pikniky na zahradě. Sezvala celou rodinu. Každý vzdálený známý a hlavně ten, kdo byl známý, dostal pozvánku. Jen jeden člověk na seznamu nebyl. Jediný člověk, kterému v žilách kolovala stejná krev jako jí, pozván nebyl. Kde asi teď je? Maluje někde v blátě, maluje lidi, kteří denně ohýbají hřbet na svých nuzných polích.
Kráčel jsem kolem těch nalíčených obličejů, kolem nastrojených dam, které ještě před chvílí procvičovali před zrcadlem společenský úsměv. Nevnímal jsem, co mi říkají. Nechával jsem proplouvat jejich slova kolem mé hlavy a pokračoval dál do domu.
„Theo, cožpak ty se s námi nebavíš?“ zavolal něčí hlas z toho krajkového davu.
„Není mi nějak dobře. Za chvíli přijdu, jen si trochu v domě odpočinu.“
Jaká to lež! Nemám náladu dívat se do vašich falešných očí, konverzovat podle vaší etikety. Já chci žít. Chci být člověkem, který všechen tenhle přepych raději odhodil, jen proto aby poznal, co je to život. S člověkem, který půjde až na dno. S člověkem, který ochutná a vyjádří vše, co se v jeho duši vynoří. Před kým můžu plakat, když se cítím mizerně nebo můžu tančit radostí jako blázen a on mě neodsoudí. A jsou i takové chvíle, kdy se v nás něco vynoří, něco nového v sobě objevíme. Něco, co nikdy nevzejde z vašich zásad a pravidel. Dá se snad říct, že je to láska, i když to slovo absolutně nestačí. Je to Láska a Život. A proti tomuto pocitu jste vy sušší a mrtví.
Nalil jsem si sklenku vín a posadil se do křesla ve svém pokoji. Zahleděl jsem se do tmavého kouta a nechal své myšlenky volně plynout hlavou. Do pokoje tiše vstoupil sluha.
„Přišel dopis od vašeho bratra, pane.“
Kámen okamžitě spadnul a celou bytost zalil nevýslovný pocit štěstí a svěžesti. Ani jsem nepoděkoval prudce roztrhl obálku, abych mohl co nejrychleji vidět jeho rukopis.
„Drahý Theo,
odpusť, že píšu až po tak dlouhé době, ale měl jsem v tomto čase mnoho práce. Usadil jsem se v malé vesničce poblíže Arbes. Zde jsem se seznámil s Paule Gauguinem. Je to vynikající člověk a skvělý malíř. Celé noci diskutujeme nad svými obrazy. Mnoho mi to dává. Je možné, že spolu něco objevíme. Všude kolem je nádherná krajina se zalesněnými kopci a dlouhými lány vinic. Zdejší lidé mi připadají přátelští, ale jak sem si již zvykl, zachovávají si ke mně odstup. Chodí se dívat na naše malby, které vystavujeme za slunečných dnů na zahradě. Stará se o nás jedna žena, i když nerozumí umění, zdá se, jakoby k nám patřila odedávna. Po nocích provádíme s Paulem exkurze po zdejších bordelech a výborně se bavíme.
Nedávno jsem namaloval velký obraz. Byla to skupina stromů za odpoledního slunce. Konečně se mi podle mých představ podařilo zachytit probleskování světla mezi listy. Chtěl jsem ti tento obraz zaslat, protože jsem si byl jist, že by sis ho oblíbil. Ale potom k nám přišel na návštěvu jeden muž. Jak víš, nikdy jsem žádný obraz ještě neprodal. Ten muž se procházel naší zahradou a prohlížel si naše plátna. Stále se vracel k mému obrazu se stromy, dlouze ho pozoroval. Byl jsem trochu nesvůj, protože jeho tvář neprozrazovala vůbec nic. Nevěděl jsem, jestli se mu líbí nebo ne a tak jsem si dodal odvahy a zeptal se ho. K mému překvapení a nadšení se mu ten obraz natolik líbil, že ho chtěl okamžitě koupit. Když jsem viděl jeho opravdový zájem, neměl jsem to srdce a obraz mu daroval. Prosím, přijeď za námi. Dobře se pobavíš a seznámím tě s Paulem, jsem si jist, že byste si dobře porozuměli. Není sice příliš nábožensky založený, ale z jeho lásky k umění a k lidem cítím Boha.
Ještě bych tě poprosil zda bys mi nezaslal nějaké peníze, protože mi pomalu docházejí barvy a štětce, Snažím se jíst co nejméně. Musím tvořit. Je to tak úžasné. Přijeď, přijeď co nejdříve.
S láskou tvůj bratr Vincent
Hnusný mizera Gauguin. Táhni do Paříže. Já, že nerozumím umění. Podívej se na tu svou suchou jednobarevnou plochu. Kde je život? Co je tohle za barvy? Ne! To ty nechápeš, co ti chci říct. Nerozumíš co je to odhodlání. Ty ses nikdy nepokusil překročit hranice umění. Nepokusil ses stvořit něco živého. Tobě bych maximálně svěřil natřít plot.
Nikdo mi nerozumí, nikdo nechápe co cítím, co musím udělat. Je to ta síla, je to sama tvořivost, co vede umělcovy ruce. Jak potom může někdo přijít, někdo, kdo neumí namíchat základní paletu a kritizovat moje barvy? Nerozumíš umění. Slyšíš, Gauguine! Jsi patlal. Všechny ty malbičky, ty omalovánky co jsi mi tu nechal, zničím. Vrať se zpátky do ateliéru, vrať se k nahým modelů a maluj zátiší s vázičkami, kytičkami a ovocem. To potom můžeš dobře prodat. Za to vyděláš spoustu peněz. Ale v mým očích to je a zůstane šmejd. Dokud nebudeš stát na slunci, dokud nebudeš malovat ve větru a dešti, a malovat hned, okamžitě, tak jsi u mě obyčejný patlal a celé tvoje umění je ubohá fraška a komedie.
Ale co když má ten pošuk pravdu? Co kdy to vážně za nic nestojí? Co když se vážně snažím zbytečně? Vždyť moje malby ještě nikdo nikdy neocenil! Tisíce pláten, tisíce obrazů a nikde mi nechtějí udělat výstavu. Nikde mě neuznávají. Je to marnost. Všechno, co jsem kdy stvořil je marnost! Jsi ubožák, Vincente van Goghu. Celé tvoje umění stojí za hovno! Nikdo si tvé obrazy nad postel nepověsí. Podívej se třeba tohle! Co to je , Vincente? Co znamenají ty barvy. Vážně co myslíš, že by to někdo koupil? Neštěkne po tom ani pes. Přihoď je do ohně, je tu zima. A potom si amputuj ruce a vypíchni oči! Rovnou to skonči, protože celý tvůj život je jen parodie. Jsi největší nuzák a šupák, nemáš nikoho. Nemáš nikoho, kdo by o tebe stál. Žádní přátelé. Dokonce i Gauguin, ten šmejd, od tebe utekl. A on se přeci snažil, snažil se ze všech nejvíc, aby ti porozuměl. Ale musel to vzdát. Protože jsi hovno, nestojíš za nic a nikdo nestojí o tebe. Rodina? Matka? Bratr? Všichni tě jen litují. Říkají známým: Ten dopadl, vysává z nás peníze na své pochybné malůvky, které se nikomu nelíbí a sám se uchlastává k smrti. Už abys ses uchlastal! Všem se jenom uleví. Pomoz jim, ukaž že něco dokážeš! Alespoň něco, co tvá rodina ocení. Pomoc jedou svým blízkým. Zabij se! Zab se hned teď! Jsi jen přítěž, odpad! Podívej se na sebe! Vezmi si nůž a udělej to! Je na stole. Jdi! Do srdce…Ucho?
„Pan Theodor van Gogh?“
„Ano, to jsem já. Vy musíte být ten známý kritik umění.“
„Tak toto je ten obraz vašeho pana bratra, který jste nám přinesl ukázat?“
„Ano, dlouho jsme s bratrem vybírali a myslím, že toto je jeho nejlepší dílo.“
„Váš bratr je nyní hospitalizován v psychiatrické léčebně, že?“
„Ano, to je pravda, ale abychom se vrátili k obrazu…“
„Uřízl si ucho, jestli s nemýlím. Dobře, že je v ústavu pro chorobomyslné. Být na svobodě může ublížit nejen sobě, ale i ostatním.“
„Bratr má jisté duševní problémy, ale to se přeci nevztahuje na tento obraz a jeho dílo.“
„A v tom se právě pletete. Umělcova mysl, i když vašeho bratra můžeme stěží nazvat umělcem, se vždy odráží v jeho díle. V tazích štětcem, kompozici a volbě barev…“
„Jak známe z mnoha případů, ti největší géniové byli i ti největší umělci. Kupříkladu Leonardo da Vinci či Michelangello Buonaroti..“
„Promiňte, že vás přerušuji, ale já jsem přinesl bratrův obraz a tak bych rád slyšel váš názor na něj a ne přednášku o velkých mistrech středověku.“
„Máte pravdu, pane. Byli to velcí mistři a od těch by se váš bratr měl učit. Měl by se naučit základům perspektivy a kompozice. V tom je právě ta potíž s dnešním moderním uměním. Nečerpá z letitých zkušenostní mistrů řemesla, akademiků. Malíři, takzvaní Impresionisté, si myslí, že stačí vytáhnout stojan a postavit se do krajiny. Ale jak jistě sám uznáte, jejich obrazy jsou přinejmenším nedokončené. Ale při pohledu na obraz vašeho bratra, z prominutím, mám dojem, že jde o dětskou malůvku. Malovalo to pětileté dítě, které dostalo poprvé barvičky do ruky.“
„Ale toto je něco naprosto nového…“
„A o to jde. Lidé, kupci obrazů, nemají zájem o nějaké převraty v umění. Chtějí přeci vědět, co na tom obrazu je. Aby byl obraz pěkný na pohled. Aby v něm bylo něco z historie a něco současného. Aby je takový obraz povznesl nad každodenní šeď. Ale váš bratr maluje, a to ještě neuměle, tu největší bídu a zoufalství. Jednoduše šílená mysl. Myslíte, že lidé, kteří mají už takhle dost svých starostí, mají potřebu být provokování takovými obrazy? Myslím, že ne. Jako odborník bych vašemu bratru radil změnit povolání, protože jednoduše nemá šanci prosadit se na trhu. Na shledanou a přeji mu brzké uzdravení.“
„Vždyť se ani nepodíval.“
„Milovaný Theo,
chtěl bych jen říct, že když píši tyto řádky, jsem dokonale klidný a vyrovnaný. Zdá se mi, že jsem takovýhle klid snad ještě nezažil. Vše, co ti chci sdělit jsem dokonale promyslel a není to výplod mé šílené mysli. Jde spíše o jakési pochopení, porozumění. V poslední době jsem trpěl krutými halucinacemi a bludy. Jakoby se celý svět spiknul proti mé osobě. V noci ke mně chodili mí známi a vraždili mě. Bál jsem se vyjít ven, na zahradu našeho ústavu. Všechny jsem podezříval. Ale co bylo nejhorší – má inspirace, síla, co mě vedla k malování, znenadání zmizela. Cítil jsem se jako prázdný obal, jako vykousaná slupka ovoce. Všechno ztratilo cenu a zbylo jen zoufalství. Jak víš, nikdy jsem se příliš nestaral o to, kdy a jak zemřu, ale toto období se zdálo být nesnesitelné. Mé šílenství se stupňovalo až do bodu, kdy jsem ztratil jakoukoli představu o realitě. A v tomto vrcholu, v crescendo, ke mně přišel znenadání tento klid…
Nyní, když tu sedím a ohlédnu se zpět. Podívám se na život, co jsem žil. Vše se zdá být jen jako sen. Jako sen, který se zdál nějakému cizímu člověku, se kterým nemám nic do činění. Ohlédnu se a dá se říci, že vše bylo splněno. Nemohu myslet na budoucnost. Ne, že by to nešlo, ale prostě žádnou nevidím. Budoucnost není a minulost je jen sen. Můj úkol jsem splnil. A pokud existuje nějaký Bůh, mohu se mu zpříma podívat do očí a říct, že snad můj život byla marnost, i tak jsem se s plných sil snažil. A potom se ho zeptám: K čemu to všechno? Nyní jsem připraven. Vzal jsem si od světa vše, co mi mohl dát. Nic jsem neodmítl. Teď se chci učit od smrti. Už cítím jak přichází. Jak otevírá svou náruč a zve mně k sobě. Cítím tu vůni jejího tajemství. Děkuji za vše. Jsem na konci a stojím před novým začátkem. Škoda jen, že si s sebou nemohu vzít své barvy štětce….
|
|
|
