V zelené trávě se třpytila ranní rosa. Mladá žena klečela před chladnou
mramorovou deskou. Zlatá písmena na ní se leskla ve vycházejícím Slunci.
Hleděla smutně do dálky, za obzor, za všechny životní starosti.
Na
spleť kovu, plastu a střepů dopadaly dešťové kapky. Odlesky policejních majáků.
A v tom všem… dvě těla. Po tváři jí tekly proudy slz. Zpod hnědých
vlásků vytékal pramínek krve. Bezvládné tělíčko leželo v objetí mladého muže. V
jeho očích byl stejně prázdný výraz jako v těch dívčiných. Poslední objetí. Ten
pohled ji ničil.
Deštivou
noc nahradil jiný obraz. Nebe mělo barvu olova. Vzduchem zněla teskná hudba.
Dav černě oděných postav postával kolem čerstvě vykopaného hrobu.
,,Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Na dně hrobu spočívala černá rakev a vedle ní ještě jedna – malá bílá. Nebyla
ani z poloviny velká jako ta druhá. Obě rakve zasypávaly květy všech
barev. A pak hlína. Hrst po hrsti se vršila a skrývala minulost před zraky
pozůstalých.
Už se na to nemohla dál dívat. Pomalu šla po ulici a lidé ji míjeli. Nikdo se
nezastavil a nevšiml si, že je něco špatně. Všechno jí splývalo dohromady. Svět
se točil. Barvy se mísily v jedinou změť skvrn. Hluk kolem se začal vzdalovat.
Stoupala vzhůru a země ji mizela pod nohama. Už přicházejí...
Hnědé vlásky, velké modré oči. Její holčička a za ruku ji drží mladý muž
s širokým úsměvem. V dálce je slyšet zvuk přijíždějícího vlaku. Běží
za nimi. A pak už jen jasný záblesk, rána a všechno bylo najednou pryč,
rozplynulo se, zmizelo.
Pomalu otvírá oči. Bílé zdi, jasné světlo. Jsou tu! Jsou tu s ní! Její malý
andílek a milovaný muž. Teď už budou spolu. Navždy. Všude ticho, jen v dálce
zašustil bílý plášť...
|