|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
malá fatra s kolika milióny na svých krásných hřbetech a malej, snad desetiletej klučina se srandovním pejskem.
psík obdařen tolika chlupy na břiše a zadku že je nechal za sebou vlát a ocásek si stočil do prasečího.
dva stvořeni pro ten slunečný den. s jedním paprskem vyběhli a jako první uslyšeli tu skřivánčí nádheru do nebe volanou. malinkatej ptáček s nadechnutým létem napjal to tělíčko k prasknutí aby si mohl vyzpívat všechny ty odkazy dědů a pradědů tolika věků, že je ten klučina ani nepobral.
a jen takové opeřené tělíčko nalité silou toho léta a touhou po něm chtít protože muset a rozsévat potomky právě tomuto kraji viděl. klučina a jeho hafan věděli, že nejsou sami a jen kouskem toho všeho majestátu, všech těch kopců byli a museli být.
a škrivánek letíc kolmo k nebi s hrdlem otevřeným pro všechny co se zalíbí, a pro ostatní pozor jsem tu pánem.
snad jen jednou se povedlo akorát kousek od střemhlav letící opeřené stíhačky být a koukat a nechat si ulítnout tu zpívajíci kuličku do nebe malou a pořád menší až jen ten skřivánčí tanec léta a tužeb slyšel. náhle píseň dozněla a klučina hmouřil a hledal, aby ten kamínek z nebe spět hozenej našel jak padal a jen kousíček na zemí padákem křídel zbrzdil tu matku zemi volající.
a vedle další a kousek opodál jinej. všechna pole zpívala to skřivánčí namlouvání.
pejsek něco zavětřil a nosem zarytým bublavě nasával pach té kořisti co nikdy nedostane.
štěstí a radost napsané pro dva zdílené horami a sluníčkem.
z protějšího kopce bylo slyšet zvonkohru ovčího stáda. zastavit čas a poslouchat. štěkot ovčáků a přelívající se mráček na zem spadlých oveček.
pejsek se zastavil a nakláněl komicky hlavu, klučina přiběh a už jen ocásek ještěrčí mizel někde v trávě. klučina si kleknul a lehce pomalounku se snažil ještěrku najít a nevyplašit. čekal jakou dobu a pejsek pochopil to gesto klidu a loveckého napětí. za chvíli ještěrčí očka a vedle kamínku nakonec celá.
klučina chvíli, malou chvíli s obdivem k malinkaté zelené nádheře stihnul ještě ty duhové barvy po celém boku ještěrky a připraven hop a měl jí. to bušící srdce malého lovce ještěrek, to vzrušení! vzpínající ještěrka pod rukama lovce.
a tu náhle, a ještěrka není. a klučina němě zírá na něco a pořád živé a ještěrka to už ne. jen její zelený ocásek a po bocích duhové šupinky. jak dlouho se svět ani nepohnul? jak dlouho skamenělý klučina hleděl?
štítil se vzít ten ocásek do rukou. nemohl pochopit ten zmar. přeci tu malinkatou potvůrku neroztrh!
pejsek už doráživě a hlasitě oznamoval chycenou kořist a nechápavě koukal na klučinovo okřiknutí.
letní ráno a konec překrásné ještěrky co právě on má na svědomí! pořád nemohl pochopit. a jen kamenem zakryl tu mrtvolku, ten zbytek krásy v nevině.
pejsek rozčarován potřeboval jinou zábavu.
den jako každej jinej a tak klučina nastartoval hru povelem: hledej!
a pejsek vyskočiv na všech čtyřech otáčeje hlavou a skok a další a půl obloučky v běhu jako pravej loveckej, hledal.
a smutné oči klučiny potřebovali domů k babičce se svěřit aby pláčem si ulevili od bolesti letního dne.
|
|
|