Stahuji si vlasy gumičkou do drdolu, aby mi nešly do obličeje. Říkám tomu účes baletky a syn mi vždycky říká, že mám na hlavě bobek.
Když mu píši sem tam nějaký ten pohled, třeba na tábor, namaluji mu tam smajlíka s drdolem. Jakože sebe.
Toto obrázkování, pod textem, mám po svém taťkovi. Když nám posílal pohledy, taky se tam namaloval. Ty obrázky jsem milovala. I ty narychlo malované, vánoční stromky s dárečky, u těch vánočních. Byl to pro mě symbol jeho dobré nálady. Byly to vlastně smajlíci, té doby. Když tam obrázky nebyly, věděla jsem, že mu není dobře. Že mu není do smíchu. Obrázků ubývalo…a pak už obrázky nebyly nikdy, ani pohledy…Teď maluji obrázky pod text na pohlednicích já. Pokračuji v tradici.
Tati, chybíš mi. Nemá mi kdo poradit…
S drdolem na hlavě vzpomínám:
„Mami, rozpusť si ty vlasy. Tak ti to víc sluší. Jsi pak jako víla.“ , a snaží se mi sundat sponu z vlasů.
„I ty brepto“, říkám tomu malému muži.
„Mami, blik“ a blesk mi oslepí oči.
„Podívej! Jak ti to sluší!“
Zadívám se na obrázek ve foťáku.
„No, sluší!, že?“, říká a oznamuje a pokyvuje hlavou.
Prodíráme se davem lidí. Najednou ožije!
„A tamten pán se ti nelíbí?."
Chytám se za hlavu. Další ženich!
„Ty jsi jak ten malý Vašek z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku!"
Procházíme kolem možného ženicha a syn krčí nosem.
"Nee, ten ne, mamko, že ne? Z dálky byl lepší", říká ten malý znalec.
"Najdu si sama, jo? Nevadí? Ale přivedu ti ho ukázat, to ti slibuji na čestné skautské."
„Jo. Když já nechci, abys byla sama. Jsi pak smutná. A jsi hezká a voníš!“, dodal.
Tlačí se mi slzy do očí. Svádím to na smítko.
„Já bych ho měl za kamaráda, taťku už mám. Taťku by mi dělat nemusel!"
Kde se to v těch dětech bere? Ony se totiž dokáží dívat a dát si to do věty jednoduché. A to dospělí už moc neumí.
Jak já bych chtěla být někdy dítě! Uměla bych si jednoduše poradit…
Venku je dusno, že by se jeden zalkl. Nezachycený vlas mě šimrá na líčku. Hledám odkud vede. Šimrá pořád. Dávám ho za ucho. Hurá. I malá vítězství se počítají.
Jdu na úklid. Prý kdo má kolem sebe uklizeno, má pořádek i v sobě.
Otevřu skříň.
Proč já šla zrovna na tu skříň? Úplně v boku přečnívá kousek látky…Sednu si na postel, i s halenkou lásky. Dala jsem jí jméno. Ona i já máme společnou vzpomínku na jednoho muže. Hmmm…a co?
Dělám se statečnou.
Mám se stydět, že mám vzpomínku? Mé srdce mluví s mým rozumem a připadám si schizofrenicky.
Nepoložím, odhodím halenu i s věšákem bokem.
Do prkvančic! To se v tom tak topím vždycky jenom já nebo co? Zlobím se na sebe. Si řekni, že je konec a konec bude! A hádám se zas s mozkem i se srdcem ve svém těle.
Beru pomyslné nůžky do rukou a přestřihávám i tu pomyslnou nit mezi námi.
Jestli ji odstřihnu…Dokážu to?...Bude ten konec. Prý to pomáhá. Sugesce.
Ruce se mi maličko třesou. V myšlenkách uragán. Film jako před vstupem do světla. Jako poslední vzpomínky ze života. Nůžky se blíží ke stuze, ke krásné stuze. Je mi ji líto přestříhnout.
Spílám své tvůrčí představivosti za to, že mi dala k přestříhnutí tak krásnou pentli. Nádherně se třpytí. Třpyt mám ráda. Paprsky se lámou v brusu nějakých kamínků, které jsou po celé té pentli ležérně rozhozené jako diamantové kapky.
A tuto pentli mám rozstřihnout?
Kdo si to se mnou hraje?
Já nebo má mysl?
Nemám odvahu.
Dnes ještě ne.
Stále je ve mně.
Nedokážu srdce odpojit jako kapačku od žíly…dokapáno, vyndáno, hotovo. Poplácat po žíle a zabouchnout za sebou dveře.
Jak se z toho dostávají jiní, to tedy nevím.
Vymazat číslo?
Pubertální. Už jsem trochu starší. Předpokládám, že i podle toho rozumná. Tuto verzi vynechám. Ponechám mladším.
Odstranit z dohledu všechny věci, které mi ho připomínají?
Vybílila bych si dobrovolně nedobrovolně byt! A najednou ucítím, u těchto slov, záškub v líci. Maličký úsměv. No vida, chválím se v duchu.
Odstranit? Všechno co má jeho vůni a vzpomínku na něj?
Ne, měla bych pocit jako bych to házela do popelnice. Cítila bych to jako zneuctění. Mé i jeho.
On nebyl žádný gauner.
Jen nám nebylo dovoleno být spolu.
Jak já toto, k uzoufání, nemám ráda! Tyto smutky! Myslela jsem, že už to mám za sebou. Nebo, že už to umím! Ukončovat vztahy a zvládat rozchody.
Léto mi dalo zapomenout.
Bylo pracovní. Bylo dříčsky pracovní.. Do práce, z práce a honem do další práce. Kamarádka mi sehnala přivýdělek. Úklid kanceláří.
Nebyl čas přemýšlet nad ničím. Jen nad tím co nakoupit, honem uvařit, vyprat, vyžehlit…
Večer jsem padala na pusu a rovnou do postele.
Léto syn trávil, povětšinou, se svým otcem.
Na lásku nebyl čas. Ani chuť.
Bolelo mě, že nebyl čas ani na tu lásku mateřskou, ale jeden plat prostě nestačí.
Ze stesku a smutku jsem se doslova vydřela.
Vánoce. Jak já je mám ráda! Třpyt sněhu a padajících vloček.
Třpyt vánočních ozdob a řetězů na osvícených stromcích.
Když mě nikdo nevidí, chytám vločky na jazyk.
Pomrkávám a zavírám oči před těma co mi dopadají na tvář a do očí.
Jsem šťastná. Je mi dobře. Je mi fajn.
Zvonek u dveří.
„To bude teta, běž, prosím, otevřít“, mám plné ruce.
„To nebude teta, teta zvónívá jak na poplach, mamko."
„A-h-a“….proč se mi najednou tak nějak divně srdce sevřelo, hezky sevřelo. To prostě cítíte, když je něco jinak, než to bývá vždycky.
„Mamí, je tu nějaký pán!“
Nahlídku z kuchyně do chodby.
Zastaví se mi překvapením dech.
Kdysi mi řekl, že mi svou dlaň do té mé dát nemůže, i kdyby chtěl tisíckrát.
Teď však nemluvil.
Ani já ne. Nešlo vydat ani hlásku.
Nemluvil ani On, ani já.
Mluvily za nás naše oči a dlaně.
Z kuchyně se ozývá řinkot nádobí.
Nahlídnu.
„Jsem chtěl dobalovat toho kapra, no…“, říká mi ten můj malý muž.
A usmívá se spiklenecky, přesně jako ten malý Vašek z Velryby…
|