Dala si sprchu, hned co přišla domů. Uvolňující. Ale už si tak nějak zvykla.
Jsem děvka, jsem děvka! Jsem?
Ptá se pokaždé. Sama sebe. Osudu. Boha. V duchu, svých dětí.
Proud vody smývá špínu z těla.
To není láska, to je špína! Bahno. Marast.
Hanba.
Dneska ten chlap byl tak odporný. Slizký. Lepkavý. A slintal. Pořád. V koutcích měl pořád nastláno. Funěl a potil se. Strašně. Jako by bylo padesát ve stínu. Ještě pár měsíců a budu z toho venku. Před Laděnou jsem se jednou zmínila, že jeden plat prostě nestačí, že buď zdechneme hlady, vykopnutí z bytu na ulici nebo půjdu asi dělat děvku.
Tak dělám děvku.
Nikdy jsem se chlapů nebála. Nedělalo mi problém se vyspat každý týden s jiným. Ne, že bych to dělala. Mám ale prostě sex ráda. Když se můžou pelešit chlapi, proč by ženská taky nesměla. Nikdy jsem to neřešila, ani sousedy ani matku, která mi pořád cosi říkala. Ani nevím co, neposlouchala jsem ji.
Je mi sice někdy blbě z toho co dělám, ale sype to.
Pokaždé jsem třeba závistivě i s lítostí pokukovala na ty, co si nákup vozí domů autem. Já ho neměla. Nikdy. Vždycky v rukách a do kopce.
Všechno to zboží má svou krabičku a obal a škatulku a hned máte rázem z dvoukilového nákupu nákup pětikilový. A ještě do dvou tašek. Chodila jsem jak šerpa a ruce až k zemi. Dnes si to vozím autem taky. Jako každý jiný.
Děvkařina mi zajistila slušné živobytí a standard. I děti, mé děti, se mají hezky. I jim jsem zajistila slušnou životní úroveň. Jezdíme na dovolené k moři, kde jsem před tím v životě nebyla, jako do Sedlčan. Jedno vyspání s klientem nebo víkend s ním a mám částečně vydělané. Jsem luxusní děvka. Pouličku jsem dělat opravdu nechtěla. Mám samé zámožné pány, boháče. A významné pány. Nóbl pány. Je fakt, že někdy chtějí zvláštnosti, ale velmi dobře za to zaplatí. Doma by byli nastopro nepochopení. I já někdy měla co dělat, abych to přežvýkla. Natož manželka nebo ta jeho družka. A čím větší papaláš, tím větší zvláštnost. Jsem zjistila. Ti na nejvyšších postech jsou fakt skoro až úchylní. Jeden by nevěřil co jim dělá dobře. Jakoby maxi funkce měla rovnítko s maxi úchylárnou.
Kamarádka prodávala v sex shopu a já viděla kdo si tam pro co jde. Obyčejní pro obyčejné, pro bičíky kravaťáci. Nemusela jsem hádat dvakrát pro co si tam přišel jeden zastupitel z radnice. A tato práce, a i ta má, mě přesvědčila o tom, že tomu tak spíše je, než není.
Ale jednou s tím stejně seknu.
Ve fabrice jsem makala jako kráva a dostala jsem tři stovky prémií. Měsíčně. Dnes mi peníze z rukou vypadávají, kolik jich mám. Ale nerozhazuji.
Dluhy mám zaplacené. Bývalý mě v tom pěkně nechal. Byla jsem tenkrát blbá. Skládám si, šetřím. Vyznám se v peněžnictví jako úřednice v bance. Jako nějaká finančnice.
Kdysi jsem se už o to zajímala, ale přestalo mě to bavit. Neměla jsem s čím hospodařit. Byla jsem každý měsíc v mínusu, nebylo co ukládat. Plat jedenáct a nájem osm. To bylo o hubu.
Děcka pořád volali, že něco potřebují. Bývalý neplatil a bance jsem zaplatit musela. Nepotřebovala jsem mít exekutory na krku. Bylo to o hubu, říkám znovu.
A tenkrát jsem potkala Laděnu. Nechtělo se mi do toho jít. Zrovna jsem si brousila zuby na rekvalifikaci. Už jsem měla udělanou jednu, na počítač. Taky masérku jsem si udělala. A taky modeláž nehtů.
Dluhy mi rostly rychlostí bolševníku a já už se viděla někde v lese na stromě. Kdybych byla chlap, šla bych asi dřít někam na stavbu. Makají, ale vydělají si. I ti bez vzdělání. Ale ženská? Co ženská? Pokladní? Uklízečka? Za osmičku? I na ukližečku jsou pořadníky a výběrová řízení. Se mě jeden ptal, na jednom takovém přijímacím pohovoru, jestli umím uklízet a jestli jsem někdy uklízela. Vůl. Ženská se s metlou a hadrem v ruce rodí! Protože je ženská! A on mi dal takovou otázku. Hňup. Odpověď, že uklízet umím, ho asi nepřesvědčila, protože vybral jinou. Kdo ví podle čeho.
S tou děvkařinou to byla těžká volba. I kvůli dětem. Ale šla jsem do toho. Práce na výběr žádná, pro obyčejné lidi, pro obyčejné ženské. Kdyby pracák shořel, nikomu by asi ani nechyběl nebo by si ani nevšiml. Spoléhat se na stát, že matce samoživitelce něco dá? Nebo, že by dokonce zajistil slušný životní standard? Že by existovala nějaká páka nebo někdo nebo něco, na otce neplatiče? To ani náhodou. Leda tak zákony, které to žebráctví akorát tak prodlužují.
Každý se musí postarat sám o sebe. A peníze jsem potřebovala jako sůl. A královský plat ještě víc. Tak jsem šla do toho.
Ještě pár měsíců a skončím. Mám vysněnou částku, kterou chci mít na svém účtu. A taky jsem se změnila. Dřív jsem byla jako víla. Dnes mi nedělá problém zákazníka zmskat bičem, když si o to řekne. Ztratila jsem cit nebo co.
Laděna říkala, že ne, že to nedokážu, že jak si jednou zvyknu…na ty prachy. Ale já nejsem Laděna. Ta to dělat nemusí, ona chce. A v tom je ten rozdíl mezi námi.
Jednou s tím švihnu.
Jenže: peníze voní. Mají vůni. Nevšimli jste si toho nikdy? Voní dostatkem. Žádné znásilňování nedostatkem. Peníze kdykoli na cokoli. Na základní lidské potřeby i na užívání a na život.
Ale jednou přestanu. To si pište.