Jsem snílek světa lidí,
v lese
když klopýtám přes pařezy
a otevřené oči je nevidí.
Ve městě,
když prodírám se davem
co hlučí
moje uši ho neslyší.
Vsedě před televizí,
když hlásí počasí
i v posteli,
zachumlán do peřin.
Jsem snílkem světa literatury
kde jako Edmond Dantés naleznu poklad
a za zradu lásky budu se mstít,
v kněžském rouchu Juliána Sorela
ženy a dívky svádět
a závidět věčný bohémský život
Doriana Graye.
Pak s jistotou šípu Viléma Tella
zamířím do tvého srdce.
Jsem snílkem přírodního světa.
Tak jako slunce
vše ozářím
a jako noc
umím to skrýt.
V podobě lehkého vánku
nahlédnu do soukromí
a jako kormorán
nad blankytným mořem,
zmizím vám z dohledu.
Jsem snílkem ze světa lásky.
Toužím být noční košilkou
na těle dívky
i kapičkou krve
z prvního milování.
Být konečkem prstu,
když tělo si laská
i krůpějí vody ve sprše.
Milencovým rtem,
co v hlubokém vzdechu
vysloví větu plnou touhy dřív,
než v extázi dívku políbí.
I jeho dlaní
již v rozechvění
položí v její žhavý klín.
Doufám,
že najde se někdo,
kdo vztáhne ruku
a dotkne se i mých snů.
Pak přestanu snít
a začnu psát poezii,
protože uvěřím,
že múzy hlady nehynou.
|