V mlhách drásaly kůru,
krev,
známka nehtů zanechaných na minulých stromech,
poslední stromy a ony už nechtěly déle čekat.
Dívaly se na sebe, nastával soumrak,
ale nebylo to setmění přednoční, byl to konec.
Už nechtěly čekat na pomalou smrt stromů,
zšedlé strachem a zmatené nemocí svitu.
Chtěly je zabít, děsily se pomalosti jejich konce,
ukončení trápení jako prosba o odpuštění.
Pomalu přestávaly drásat.
Už nehledaly v myšlenkách útočiště,
místo a čas už uchopily jen bez návazu budoucích chvil.
Už nedrásaly kůru, poslední pohledy v tmě,
kapkami krve rudla nezelená tráva.
Už se nedívaly na sebe, propletly prsty,
krev a slzy jako obětiny nikomu.
V hukotu tenma zasypávány popelem,
chvění, krev z prstů, oči ve tmě tlačeny dovnitř popelem.
|