|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Už milión let bloudím
a jsem vším,
co Země omylem stvořila.
Jsem lvem
rvoucím se o kořist
a přesto
umírajícím hlady.
Jsem chromým orlem
v závratných výšinách
vlastní fantazie.
Jsem slunečnicí
zlomenou v půli
nedočkavou rukou dítěte.
Jsem poetou
bez rýmů
a hercem,
co nikdy nehrál.
Jsem obsáhlou knihou
bez
jediného písmenka.
Jsem slepec
schopný vidět jen tebe,
jsem beznadějný zoufalec
s jedinou nadějí.
Umřít
uprostřed bouřlivého žití
s vědomím,
že jednou
- aspoň jednou
pronikne tvůj zrak
clonou obyčejnosti
a spočine
na mně.
Hledám tě.
Hlídám tě.
Zběsilý tlukot srdce
mne upozorní
na tvou blízkost
dřív,
než se oči druhých
za tebou otočí.
A pak vyjdeš.
Tak náhle a zářivě
jako slunce
z bouřkových mračen.
Stejně vzdálená
a nedotknutelná.
Tvůj pohled
prolétne okolím
a ani na okamžik
se u mne
nezastaví.
V tu chvíli mi dochází
marnost mé snahy.
Nač
poklekat před úsvitem.
Nač
modlit se k bohům...
Tisíce hvězd
na letním nebi
nesvítí pro nás dva.
Jak kruté procitnutí.
Znovu jsem tím,
kým jsem byl.
Jen nepatrným kamínkem
v písku pouště
po které už staletí kráčím
a snažím se dotknout
Fata morgány.
|
|
|