IDENTITA
Šárka Šafářová
Skoro bych usnula. Tak příjemně je na slunci, ukolébává. Tak jo, otevřu oči a abych pomalu šla. Bude oběd. Slunce oslňuje. Opravdu krásná zahrada, jen kdyby byla jinde. Třeba by mohla patřit nějakému zámku. A zahrada s fontánou.
Tak bych měla. Mé zlenivělé údy zmožené sluncem. Támhle jde ošetřovatel z devítky. Docela švihák, jen by se mohl ostříhat. No nic. Vstávej lenochu! Pěkně umetené cesty. Tenhle buk musí mít nejmíň stopadesát let. Na lavičce vyryté srdce. Láska není ani bláznům odepřená. Dostat se přes terasu k vchodovým dveřím znamená prodrat se cigaretovou clonou. Ještě trochu a dveře nebudou k nalezení.
Do skříňky odložit věci. Už voní polévka. Ještě kapesník. U teplého jídla mi vždy teče z nosu. Do jídelny je to pár kroků.
Vybavuje se mi vyšetření při přijetí. Trochu je to překvapilo. A to jsem si myslela, že jsou zvyklí na ledacos. Doktor středního věku už musel vyslechnout tisíce příběhů. I sestřička pozdvihla obočí. No co.
Ještě dopsat ten status praesens. Už je čas na oběd, ale nebudu si to nechávat na odpoledne. Ještě musím vyšetřit tu novou pacientku. Přišla na doporučení obvodní psychiatryně. Sestra se na mě nějak významně dívala. Něco neobvyklého? Co může být neobvyklého v psychiatrii?
Co jsem to ještě chtěla? Aha, ano, napsat o té záměně osob. Pacient považuje sestru za matku a naopak. Takový mlaďoch a... Ještě, že si neplete matku s přítelkyní. Tak, teď tisknout. Založit do dekurzu. Příbor a oznámit Janě, že jdu na oběd. Trochu se posilnit před vyšetřením.
Sestřička mi řekla, že odpoledne se mnou bude mluvit doktorka, tak ať nikam nechodím. Prý běžné vyšetření po překladu na jiné oddělení.
Už čekám nejmíň deset minut. Alespoň je to křeslo pohodlné. Za dveřmi není nic slyšet. Třeba tam ještě není.
Někdo jde. Kroky tlumí koberec. To bude ona. Cože? To je Ona!
Ještě jsem si chtěla přečíst parere než ji tady budu mít a pohledat, jestli nebyla už někde hospitalizovaná. Je mi vždy nepříjemné číst parere před pacientem. Zvláště když na mě takto zírá. Nespustí ze mě oči. Možná proto se Jana na mě tak významně dívala. Možná je lesba. Už když mě zdravila na chodbě, bylo v tom něco zvláštního, neobvyklého.
Aha, tak to je ten důvod! Pacientka mě viděla v televizi a... Takový bizardní blud. A na příjmu? I tady je to popsáno. Jak dlouho si to myslí? V parere nic, v příjmovém vyšetření také nic.
"Tak mi povězte, co se stalo, že jste tady?"
Vypráví to jako pohádku.
Aha ten pořad... Kdy to bylo? Před rokem? Asi tak. Příprava na hodinu, rozhovor na půl, a pak to prostříhali a bylo to na pět nebo sedm minut. Skoro zbytečná námaha. A pak jsem musela v maskérně poprosit o odličovač, odstranit ten nános make upu. Stejně, kdo chce něco vědět o psychózách, tak si to najde na netu.
První bliknutí obrazovky a bylo to hned jasné... I její hlas... má stejně jako já takový měkký alt. Každý její pohyb, každé slovo - jakoby obojí zároveň patřilo mně, vycházelo z mého těla a mého mozku. Jsme si podobnější než dvojčata.
Musím se podívat do nějaké literatury. To jsem opravdu ještě neslyšela. Pacientka si myslí, že je mnou, že jsme jedna osoba. Izolovaný blud. Jinak nic. Antipsychotika. Možná bych se mohla pokusit... "Ještě bych se Vás na něco zeptala. Když tedy tvrdíte, že jste mnou od narození nebo řekněme od početí, že jsme tedy jedna osoba, tak pak musíme mít stejné zážitky. Souhlasíte? Tak mi vyprávějte něco z dětství a já vám řeknu, jestli jsem to zažila také. Co říkáte?"
Nevěří mi a chce mě zkoušet. Nevadí. Chce slyšet nějaký zážitek z dětství. Tak třeba... "Měli jsme mourovatého kocoura, který se jmenoval Mourek. Tři dny jsme ho nemohli najít a pak se našel přejetý ve vedlejší ulici. Obrečela jsem ho." To si musí pamatovat.
Přejetý kocour? Když jsem byla malá, tak jsme měli kočky. Ale ano, jedna se jmenovala Mourek. Kocour tulák. A také ho přejelo auto. Ale mourovatého kocoura Mourka má kdekdo. To není důkaz. Ale její tvrzení to nevyvrací, spíše potvrzuje. Tak nějaký jiný zážitek.
Přiznala to. Tak vidí, že máme vše společné. I kocoura Mourka. Chce ještě nějaký příběh. Hmm, jaký? Třeba jak táta spadl ze stromu při česání jablek? To by mohlo být. Prostě, kdyby šofér nezatroubil, tak se táta nelekl. Naštěstí jen zlomená pravá ruka. Zahojilo se to.
Otec také spadl ze stromu a zlomil si předloktí. Které to bylo, pravé? Ano, pravé. Sádrová fixace. Většina této generace píše pravou rukou. Přeučování a jiná zvěrstva. Jabloň je běžný strom. Otec se vymlouval na klakson, ale je to fantasta a rád si přibarvuje. Chtěl jen skrýt svou nešikovnost. Pak s mámou vyplňovali křížovky. Máma to psala, otec diktoval.
Tak zase špatně. Místo, aby došlo k vyvrácení, tak se v bludu jen utvrzuje. Ještě nějaký zážitek, do třetice, jedinečný, doufejme. Nebo nějaké osobní informace, třeba přezdívky. A antipsychotika každopádně.
"Přezdívky? Mně říkali Kačka, žádnou přezdívku jsem neměla. Brácha byl Bajaja, bratranec Křemílek. Jako malí jsme si hrávali na pohádky. Tak proto."
To musíme mít společné kamarády nebo... Jak jinak by se to dozvěděla? Nikdy jsem o ní od kamarádek neslyšela. Dětství prožila kde? Uvádí shodné město narození. Že by třeba Petřina kamarádka nebo nějaká příbuzná? Petra o blízkých vztazích nikdy nemluvila.
Tak nějaké dětské tajemství. Něco, o čem nikdo neví. To už musí být jedinečné.
"Nějaké tajemství? Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla?" Mám to teď tady vytahovat? Stydím se za to dodnes. No dobře, když je vlastně mnou a já jí... Stejně to ví.
"Jako šestiletá jsem našla holátko. Možná vypadlo z hnízda, ale zdálo se nezraněné. Vzala jsem ho do dlaní a chtěla jsem si ho nechat. Nesměla jsem domů nosit zvířata. Ani naše, natož cizí. Držela jsem ho v pěstičce tak usilovně, že... Udusilo se."
To není možné! To přece nikdo neví! Že by uměla číst myšlenky? Asi jsem přepracovaná. Chce to dovolenou. Alespoň Beskydy.
Co pak s mrtvolkou? Chtěla jsem ho pohřbít nejdřív doma v květináči, ale došlo mi, že je to nesmyslné. Protože bylo pozdě k večeru, schovala jsem ho do domečku pro panenky a až další den pohřbila.
"A pak jste ho pohřbila?"
"No, chtěla jsem ho pohřbít doma v nějakém květináči, ale došlo mi, že je to nesmysl.. Ale protože bylo pozdě k večeru, tak jsem ho prozatím schovala do domečku pro panenky a další den pohřbila."
Sekunda napjatého ticha, čas na okamžik zkameněl. Někdo klepe na dveře a otevírá. Sestřička. "Promiňte. Já jen... Vy jste tady sama? A kde je...?"
|
