|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Meč proti krumpáči z kolekce 1
Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 30.4.2011 (20:32:03)
|
|  |
V dálce jsem uviděl ostrov zeleně, který vypadal při pastelovém západu uprostřed vyprahlé pouště jako přelud. Po tolika měsících putování Kostnatou pouští jsem zcela zapomněl, jak vypadá zeleň, domy, civilizace.
Pobídl jsem svého pouštního poníka směrem k oáze života. Koník si radostně odfrkl.
Asi dvě stě stop před prvními domy stála uvítací tabule s pro mě nepochopitelným nápisem: „Vítejte v Zapadlé vsi, zde vládne zákon,“ stálo na ztrouchnivělém prkně bílým nápisem.
Trochu mě to zarazilo a zastesklo po starých časech, kdy někoho zmrzačit nebo zabít bylo na denním pořádku. Asi opravdu ten svět spěje k lepšímu, pomyslel jsem si.
Vjel jsem do oázové osady s rozpaky na mé temné duši.
Sotva jsem se přiblížil k Zapadlé, připojil se ke mně tucet děcek, které jsem odbyl deseti měďáky, abych měl klid. Skryl jsem svůj meč pod kožák a zarazil si klobouk hluboko do obličeje. Místní na mě nedůvěřivě civěli a prohlíželi si mě, což mě trochu rozčilovalo. Byl jsem nevítaná návštěva.
Co jsem si tak stihl všimnout, osada dělala svému jménu čest. Domy zde byly uplácané z hlíny a připomínaly kostky na hraní pro obry. Cesty byly zaprášené a plné výkalů, které v podvečerním horku nakysle smrděly.
Uprostřed Zapadlé vsi se pyšnil místní hostinec. Byla to nejvyšší budova s pěknou bílou fasádou a rovnou střechou. Nad dveřmi byl vyvěšený znak s korbelem piva.
Polkl jsem žíznivou slinu.
Uvázal jsem poníka před hospodou, dal mu dosyta napít z místní studny a přihodil mu zbytek sucharů, které jsme spolu sdíleli po celou cestu pouští. Vzal jsem si všechny cennější věci sebou a vstoupil jsem do pivnice.
Ze stropu čouhal dřevěný lustr s rozteklými svíčkami, několik stolů, k tomu rozvrzané židle a pult. Na podlaze ležel špinavý koberec, na který by si nelehlo ani prase. Do prvního patra vedly schody.
Moje metráková maličkost vzbudila rozruch a zmenšila opticky prostor uvnitř.
Hostinský, alkoholik každým coulem, co mi připomínal nafouklou červenou bramboru, mi věnoval zkoumavý pohled. Jeho prasečí očička si mě prohlédla od mých zaprášených bot, přes kabátec, až po sluncem vybledlý klobouk.
U stolu naproti výčepu seděli nějací čtyři maníci v tmavých kabátech, kteří po mě hodili nevraživé ksichty. Nelíbil jsem se jim a oni zase mě. Něco mi na nich nesedělo, že bych si ještě užil srandu, pomyslel jsem si.
Usadil jsem se u stolu v rohu, bágl jsem si dal na židli vedle mě a čekal na hostinského. Mezitím jsem se rozhodoval, co si dám na pití a co na jídlo. Strava složená ze sucharů a vody nedělala dobře ani mně, ani mým chuťovým pohárkům. Potřeboval jsem nějakou vzpruhu.
Po chvíli se ke mně připloužil pan Brambora, s kusem smradlavého hadru na rameni a vyžranější než jsem si myslel. Odporně páchnul.
„Co si bude přát náš host?“ zeptal se hlubokým hlasem jako hrom.
„Dám si chlazený džbán piva, kořalku a maso. A taky chci místo ve stáji pro mého koně a pokoj pro mě.“ Odpověděl jsem mu a přitom hladově polykal.
Když to slyšeli Kabátníci, otočili se na mě, jako kdyby to chtěli slyšet ještě jednou.
„A máš peníze? Nejsem žádná charita bůhví nějakému žebrákovi, který přijede z pouště. Tohle je seriózní podnik.“
.
Vytáhl jsem z brašny pořádně nakynutý měšec se zlatými a vysázel hostinskému pět zlatých na dřevo. Bylo to hodně peněz za takovou bídu, ale pořád lepší než chladná noční poušť a štíři v kalhotách.
„Kdo platí zlatem má nejvyšší péči.“ Nakonec dodal, shrábl zlatky a odešel pryč.
Kdo platí zlatem, přivolává hyeny, pomyslel jsem si a díval se na kuličku sádla, která se valila místností. Přitáhl jsem pozornost Kabátníků.
Zjistil jsem, co mi na těch chlapech nesedí. Byli bílí, většinou blond nebo hnědovlasí. Zatímco domorodci byli o mnoho tmavší a černovlasí. Asi taky cizinci. Že by lovci lidí?
Asi po půl hodině se z kuchyně vyhrnul pan Brambora s obloženým tácem hovězího masa na všechny možné způsoby a pod paží nesl nějakou flašku.
„Bohužel mi pivo došlo, tady tihle pánové dopili poslední soudek a kořalku už také nemám. Snad se neurazí milý host s flaštičkou místního vína. Je to nejlepší pití široko daleko.“
„Co se dá dělat.“ Zkonstatoval jsem a pustil se do jídla, které mi naservíroval hospodský. Do dřevěného korbele mi nalil vrchovatě červeného a poté se na mě spokojeně díval za pultem.
Maso vonělo po koření a úplně ovládlo vzduch v zatuchlé krčmě. Jedl jsem ho jen tak, bez chleba jsem se jím ládoval, až mě bolel žaludek. Když jsem dojedl, ochutnal jsem víno, co mi Brambora donesl.
První lok nestál za nic, ale druhý byl lepší a třetí mi opravdu zachutnal. Čtvrtý a pátý chutnal trochu trpce a šestý mi zakalil zrak do zelena. Svět se začal zakřivovat a zpomalovat.
„Za chvíli bude úplně tuhý,“ povídal Kabátník Bramboře, „kolik jsi mu toho dal člověče?“
„Tři dávky. Šest loků ještě nikdo nevydržel.“ Povídal hostinský a smál se tomu.
Poté ke mně přišel Kabátník, nejspíš šéf bandy, a udeřil mě ocelovou pěstí do obličeje.
Následovala tma.
Tlukot srdce.
Hlína.
Dusil jsem se. Hrudník mi drtila zemina a já si uvědomil, že nejsem ani živý, ani mrtvý. Začal jsem se vzpouzet a bojovat o každý centimetr, který vedl napovrch. V posledním okamžiku, než mě udolalo vyčerpání a nedostatek kyslíků, vyhrabal jsem se ze země.
Vyplivl jsem zeminu z úst a nadechl se chladného nočního vzduchu. Utekl jsem jen taktak zubaté.
Vylezl jsem ze svého hrobu a zhodnotil situaci. Stál jsem nad svým hrobem pouze v kalhotách a celý černočerný. Přišel jsem o vše a hlavně o peníze, pro které jsem musel udělat hodně špinavé práce. Ale to už u nájemných vrahů bývá.
Moji hrobníci zanechali vedle hrobu krumpáč a lopatu se zlomenou násadou. Rozhodl jsem se pro krumpáč. Byl mi něčím sympatický.
Otočil jsem se ke vzdáleným světlům Zapadlé a v mých očích zažehla pomsta. Dobře jsem věděl, kdo to byl.
Rozběhl jsem se.
Zapadlou jsem proběhl jako oživlá mrtvola s krumpáčem na rameni, která utíkala za svým hrobníkem, aby reklamovala jeho službu. Domorodci se mě děsili a zavírali se do svých domovů. Připadal jsem si jako příšera.
Dveře od hostince jsem zuřivě vyrazil z pantů a vtrhl jsem dovnitř. Pouze zakrvavělé bělmo naznačovalo, že jsem člověk.
V pivnici vládla dobrá nálada. Kabátníci s hostinským popíjeli nějaký chlast, nejspíš mojí oblíbenou kořalu, a hlasitě se smáli. Teda až do chvíle, než mě zahlédli.
Šéf Kabátníků, vyšší chlápek, trochu nahrblý s kozí bradkou, si stoupnul ze židle a nevěřícně vykulil oči.
„On žije!“
Tentokrát jsem se zasmál já. Ale byl to zatraceně ironický úsměv.
„Nezakopali jste mě dost hluboko,“ nadhodil jsem a ukázal jsem na krumpáč, „a tohle jste si tam zapomněli.“
Kabátníci s hostinským jen zírali a nenacházeli slov. Asi jsem byl první, kdo přežil místní pohostinnost.
„Budeme to muset napravit.“ Odsekl šéf a vytáhl z útrob kabátu můj meč.
Ostatní Kabátníci také povstali a vytasili nejrůznější zbraně od šavle, přes sekeru až po palcát. Byli to ostří chlápci, kterým nejspíše patřilo tohle město, ale já se s nimi nehodlal mazlit. Oko za oko. Nebo tak nějak to je.
První z nich se na mě vrhl s palcátem, který byl na něj příliš těžký. Jeho rána byla pomalá a celý se mi odkryl.
Hezky jsem se mu vyhnul, skulil jsem se doprava, což od takového cvalíka jistě nečekal a zarazil jsem mu krumpáč pod žebra.
Jenom heknul, pustil palcát a svalil se na zem.
Na nic jsem nečekal. Vyrazil jsem proti druhému, který měl ještě před očima smrt jeho parťáka a vrazil mu hrot nástroje do krku.
Padnul na kolena, oči sloup a smrt.
V uších se mi rozbubnoval adrenalin.
Když jsem pohlédl na třetího svojí démonskou tváří plnou krve, chtěl se vzdát, utéct, zachránit si život. Jenže. Jenže s nikým, kdo vás chce pohřbít za živa, neexistuje smilování.
Bez jakýkoliv okolků jsem mu krumpáč zasadil mezi vystrašené oči. Tři nula, pomyslel jsem si.
Poslední Kabátník, šéf už neexistující bandy, se krčil v rohu hostince. Po tom divadle, co jsem mu předvedl, mu kleslo sebevědomí, ale zbraň stále svíral vysoko.
„No dobře, vezmi si svoje věci,“ kývl na Bramboru, který zpoza výčepu vytáhl moje hadry, bágl a tři váčky se zlatými, „a vypadni!“
To mi nestačí, pomyslel jsem si. Vrhl jsem se na něj. Krumpáč proti meči. Meč proti krumpáči.
Nakonec ležel on na zemi, v těle skrz naskrz zaražený nástroj smrti a na podlaze kupa střev.
Byl to hrozný pohled, jako kdyby se tu prohnalo samotné peklo, vír smrti.
S Bramborou jsem si dál už nehrál. Byl celý vystrašený k smrti a nezmohl se na žádný odpor.
Pobral jsem si své věci, přepočítal zlatky, vzal si zásoby z hostince a nakonec jsem hospodu i s Bramborou uvnitř zapálil. Plameny pohltily budovu a na chvíli zahnaly tmu noci.
Vyrazil jsem z osady.
Cestou jsem potkával vyděšené vesničany, kteří utíkali hasit požár, ale nikdo z nich se na mě již nepodíval. Báli se? Nebo se jim ulevilo od bandy zlosynů, kteří terorizovali osadu? Nevím. Možná obojí.
Už jsem byl daleko, ale Zapadlou ves jsem stále viděl na obzoru jako několik světelných bodů v temné noci. Zastavil jsem se a díval se. Možná vždy budou existovat ti zlí a ti dobří, v tom případě, co jsem já za člověka, zamyslel jsem se.
|
|
|
